2 As 130/2012 — Nejvyšší správní soud

30 A 44/2019- 76 - text  10 30A 44/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobce: P. N., sídlem X, X zastoupený advokátem Mgr. Marianem Francem proti sídlem Škroupova 10, 301 00 Plzeň žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2018, č.j. 5983/1.30/18-4 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2018, č.j. 5983/1.30/18-4, kterým bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 16. 7. 2018, č.j. 18577/6.30/17-26 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání: 1) přestupku dle § 140 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se dopustil tím, že neměl jako zaměstnavatel v době kontroly dne 25. 4. 2017 v místě pracoviště na Americké ulici v Plzni (dále jen „pracoviště“) kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu zaměstnance pana R. D., čímž porušil ustanovení § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, a 2) přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že umožnil panu S. M. provádět dne 24. a 25. 4. 2017 osobně, jménem a dle pokynů žalobce úklidové práce ve Veleslavínově ulici v Plzni, aniž by s ním měl uzavřenu pracovní smlouvu nebo některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tedy umožnil uvedenému výkon závislé práce mimo základní pracovněprávní vztah, čímž porušil ustanovení § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). 2. Za spáchané přestupky byl žalobci v souladu s § 35 písm. b) a § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), a dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložen úhrnný správní trest pokuty ve výši 80 000 Kč, a dále povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Žaloba 3. Žalobce v žalobě uvedl, že nepopírá svá dílčí pochybení, avšak zásadně nesouhlasí se způsobem vyhodnocení svého deliktního jednání, a zejména s uloženou sankcí, neboť se domnívá, že správní orgány při stanovení její výše nepostupovaly s rozvahou. 4. Žalobce se dále vyjádřil k jednotlivým přestupkům obsaženým ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí. K prvnímu přestupku, totiž že v místě pracoviště neměl kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu svého zaměstnance, žalobce uvedl, že se ke svému pochybení doznal, tj. připustil, že příslušné pracovněprávní dokumenty na pracovišti neměl. V tomto směru se správní orgán doznáním v rámci své úvahy o výši sankce zabýval pouze okrajově. Toto pochybení je navíc pochopitelné, jedná se o pracovníka, který je neustále v terénu, tj. pracuje venku a provádí velice jednoduché práce. Žalobce v rámci správního řízení uváděl, že se snaží stanovenou povinnost u zaměstnanců kontrolovat, nicméně s ohledem na střídání pracovního oděvu a sníženou kvalifikaci se mu to vždy nepodaří. Žalobce své pochybení vnímá jako omluvitelné a pochopitelné. Konečně sám pan D. se v rámci své výpovědi k tomuto vyjádřil, stejně jako jeho nadřízený, tj. potvrdil, že o této své povinnosti byl zpraven. 5. Spáchání druhého přestupku pak bylo vyloučeno výpovědí samotného S. M., který jednoznačně uvedl, že dne 24. 4. 2017 uzavřel dohodu o provedení práce. Tato výpověď byla pak v rámci správního řízení označena za nevěrohodnou, byť se jedná o výpověď osoby nezávislé na žalobci. Tato výpověď je sice v rozporu s tvrzeními S. M. a žalobce v rámci prováděné kontroly, nicméně bylo v rámci správního řízení jednoznačně vysvětleno, že v průběhu kontroly byly osoby dotazovány na odborné termíny, kterým nerozumějí. Konkrétně při výpovědi v rámci správního řízení bylo naprosto jasné, že svědek S. M. se v zákonných termínech neorientuje, a ani žalobci nebylo jasné, co je po něm žádáno. Neznalost zákona neomlouvá, nicméně žalobce byl již způsobem prováděné kontroly překvapen a vůbec netušil, že někdo ze státních orgánů má takovou pravomoc, aby mohl provádět takovou kontrolu. Správní orgán se pak více zabývá teoretickým rozborem toho, co je nelegální práce a její nebezpečností než samotným rozborem konkrétního případu. 6. Žalobce rovněž namítal, že výše sankce byla určena nepřiměřeně. Žalobce je podnikatelem – fyzickou osobou, podniká dlouhá léta a v rámci jeho činnosti se jedná o pochybení první. V rámci celého správního řízení spolupracoval a uvedl, jaké jsou jeho majetkové poměry, resp. majetkové poměry jeho závodu. Předně správní orgán, včetně odvolací instance rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Z odůvodnění výše sankce jako by byla patrná naprostá rezignace na výchovný účel trestu a bylo z něho pouze cítit to, že z žalobce je třeba pokutou dostat maximum finančních prostředků. Je tudíž zřejmé, že na straně správních orgánů došlo k naprosté rezignaci na účel zákona jako takového. Mimo jiné sankce je uložena ve výši, která odpovídá zhruba 20 % čistého zisku fyzické osoby. 7. Při posuzování správního deliktu a oprávněnosti správního trestání je správní orgán povinen v rámci zásady materiální pravdy zjistit skutečný stav věci a zabývat se všemi aspekty, zejména přihlédnout ke způsobu jeho spáchání, následkům, k okolnostem, za jakých ke spáchání správního deliktu došlo, a k rozsahu a období prokázaného porušení pracovněprávního předpisu. U prvního skutku se dle žalobce jedná o omluvitelnou „drobnost“, která v rovině materiální škody nemá žádný následek. Okolnosti jsou zjevné, jednalo se o pracovníka nekvalifikovaného, který byl poučen a tím, že pracuje venku, je zapomenutí lidsky zcela jistě pochopitelné. Navíc bylo prokázáno pochybení jediné, tj. jde o jakýsi exces. U druhého skutku se správní orgán vůbec nezabýval tím, že existuje i eventualita ústně uzavřené dohody o provedení práce, která nelegální práci jako takovou vylučuje. Konečně ze všech důkazů a skutkových okolností jasně vyplývá, že podmínky mezi stranami byly jasně domluveny. V každém případě se jedná o práci po dobu dvou dnů, okolnosti zapojení S. M. do pracovních činností jistě nesvědčí o zneužívání a širokém rozšíření nelegální práce a následky jsou naprosto minimální. Správní orgán se společenskou nebezpečností zaobírá v obou instancích zcela teoreticky a neaplikuje zákon na konkrétní případ. Výši sankce odůvodňuje více méně obecnými frázemi a judikátem. U druhého skutku je navíc třeba zdůraznit, že pokud žalovaný označí řádně provedený výslech svědka za nevěrohodný, což je obecné tvrzení, a dá přednost důkazům provedeným při kontrole, pak provádění svědeckých výpovědí v rámci správního řízení zcela postrádá významu, protože správní orgán vždy může říci, že důkazy slyšením svědků při kontrole mají větší váhu a sílu. Takový postup je však nepřijatelný a odporuje spravedlivé správě. 8. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, anebo aby soud využil moderačního práva a výši uložené pokuty určil v přiměřené výši. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce k prvnímu skutku v podstatě zopakoval svou argumentaci uvedenou v odvolání. Zároveň sdělil, že povinnost dle § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, kterou porušil žalobce a nikoliv jeho zaměstnanec, je jedním z důležitých nástrojů potírání nelegální práce. Pokud by zaměstnavatelé neměli tuto povinnost, mohli by, často úspěšně, dodatečně vytvářet doklady prokazující existenci pracovněprávního vztahu a paralyzovat tak potírání nelegální práce. Společenská škodlivost tohoto jednání žalobce vyplývá z intenzity naplnění znaků daného přestupku. V daném konkrétním případě sice žalobce uložil R. D. povinnost nosit u sebe při výkonu práce kopii dokladu o existenci pracovněprávního vztahu a občas mu tuto povinnost i připomínal, ale protože z výpovědi svědka M. Z. vyplynulo, že žalobce plnění této povinnosti uložené uvedenému zaměstnanci nekontroloval, nesnižuje toto nesplnění povinnosti R. D. společenskou škodlivost jednání žalobce natolik, aby se nejednalo o přestupek, a není také liberačním důvodem ve smyslu § 21 přestupkového zákona. Pokud žalobce věděl o nespolehlivosti daného zaměstnance, měl přijmout potřebná opatření (např. kontrolní nebo organizační povahy), aby své povinnosti dle § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti dostál. 10. I k druhému skutku žalobce zopakoval své námitky ke skutkovým a právním závěrům oblastního inspektorátu práce (zejména námitku spočívající v tom, že dle žalobce byla nesprávně posouzena výpověď svědka S. M. z přestupko