4 As 385/2019 — Nejvyšší správní soud

77 A 18/2021- 78 - text  10 77 A 18/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Veroniky Burianové a JUDr. Ondřeje Szalonnáse ve věci žalobce: J. Š., bytem X, X zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Městský úřad Kraslice, IČ 00259438, sídlem nám. 28. října 1438/6, 358 01 Kraslice, zastoupen JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, sídlem Jateční 2121/6, 360 01 Karlovy Vary, o žalobě ze dne 8. 2. 2021 na ochranu proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevyřízení žalobcovy žádosti o informace ze dne 19. 12. 2020, sp. zn. 13724/2020/MUK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [I] Vymezení věci 1. Žalobce podal dne 19. 12. 2020 žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“ nebo „informační zákon“), týkající se nakládání s obecním majetkem v roce 2020. Tato žádost byla žalovanému doručena téhož dne. Dne 28. 12. 2020 bylo žalobci doručeno oznámení o výši úhrady za poskytnutí informací. Následně, dne 8. 1. 2021, podal žalobce stížnost podle § 16a odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. 2. Žalobou datovanou dne 8. 2. 2021, doručenou soudu dne 18. 2. 2021, se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vyřídit žalobcovu žádost o informace podanou dne 19. 12. 2020 a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. [II] Žaloba 3. Žalobce nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a připomněl, že ve smyslu § 16a odst. 5 a 8 informačního zákona měla být stížnost žalovaným předložena nadřízenému orgánu nejpozději dne 15. 1. 2021 (stížnost byla podána dne 8. 1. 2021) a vyřízena měla být nejpozději dne 1. 2. 2021, protože na vyřízení stížnosti má nadřízený orgán maximálně 15 dnů. Zákonodárce stanovením těchto krátkých lhůt zdůrazňuje nezbytnost rychlého vyřízení žádosti o informace s ohledem na to, že informace plynutím času ztrácí na své hodnotě, zejména může-li ovlivnit politickou soutěž jako v tomto případě. Žalobce byl proto toho názoru, že v řízení o jeho žádosti o informace dochází k nečinnosti, protože jeho stížnost podle § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona nebyla v zákonné lhůtě vyřízena. Žalobce zdůraznil, že se domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného, tj. povinného subjektu, nikoliv proti nečinnosti nadřízeného orgánu, který by měl o podané stížnosti rozhodnout. 4. Žalobce stran svých tvrzení odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012 – 14, kde kasační soud mj. uvedl: „I v případě, kdy žalovaný (okresní soud) vyzval stěžovatele podle § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, k úhradě nákladů na poskytnutí informace a odvolací orgán (Ministerstvo spravedlnosti) o stížnosti podané podle § 16a citovaného zákona v zákonné lhůtě nerozhodl, je třeba tuto stížnost považovat za vyčerpaný prostředek k ochraně proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 odst. 1 s. ř. s. Proto je možné se nečinnostní žalobou domáhat rozhodnutí přímo po žalovaném.“. Důvodem je skutečnost, že „stěžovatel se ve správním soudnictví nemůže domáhat ochrany proti Ministerstvu spravedlnosti tím, že by žádal o uložení povinnosti rozhodnout o stížnosti proti výši úhrady, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím podle soudního řádu správního (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 9. 2010, č. j. 7 Ans 5/2008 – 164, pozn. aut.). Případná žaloba by tedy musela být odmítnuta.“. 5. Byť tedy dochází na prvním místě k nečinnosti nadřízeného orgánu při vyřizování stížnosti podle § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona, z uvedené judikatury NSS vyplývá, že správným procesním postupem žadatele o informace je podání žaloby na ochranu proti nečinnosti povinného subjektu. Žalobce uzavřel, že dle jeho názoru je žaloba přípustná, protože před jejím podáním podal bezvýsledně stížnost podle § 16a informačního zákona, ale přesto dosud nebyla jeho žádost ani stížnost vyřízena. 6. Zároveň žalobce a jeho advokát vyjádřili nesouhlas s vyvěšením jejich osobních údajů na celosvětovou komunikační síť internet Nejvyšším správním soudem prostřednictvím webu Nejvyššího správního soudu, nesouhlas se zveřejněním neanonymizovaného rozhodnutí krajského soudu ve věci na webu Nejvyššího správního soudu a dále se zveřejněním neanonymizovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci na webu Nejvyššího správního soudu. 7. Závěrem žalobce navrhl, aby soud žalovanému rozsudkem uložil povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyřídit žádost žalobce o informace ze dne 19. 12. 2020 a uložil mu povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 31. 3. 2021 zdůraznil, že nečinnost nelze přičítat jemu, ale Krajskému úřadu Karlovarského kraje. Tomu totiž byly žalobcova stížnost proti výši úhrady za poskytnutí informací a spisový materiál žalovaného předloženy k vyřízení stížnosti, přičemž zásilku se spisem převzal krajský úřad dne 13. 1. 2021. Dne 30. 3. 2021 žalovaný obdržel rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 8. 2. 2021, č.j. KK/92/LP/21-3, přičemž v průvodní zprávě je uvedeno: Písemnosti, které vznikly v rámci stížnostního řízení a staly se tak součástí vaší spisové dokumentace, vám zasíláme. Současně se omlouváme za pozdější vrácení spisové doporučujeme (správně zřejmě dokumentace – pozn. soudu), které bylo způsobeno problémy s doručením rozhodnutí stěžovateli prostřednictvím datové schránky, následné doručování prostřednictvím České pošty, řešení reklamace doručení a následným opětovným doručováním prostřednictvím datové schránky. 9. V době ledna až dosud trvá nouzový stav. Ministerstvo vnitra ve svém metodickém materiálu k posuzování běhu lhůt v oblasti veřejné správy v době trvání nouzového stavu uvedlo: ,,Lhůty stanovené zákonem pro provedení úkonu správního orgánu mají zpravidla pořádkový charakter. Správní orgány v souladu s usnesením vlády ze dne 30. října 2020 č. 1114 soustředí své zdroje na agendy, jejichž výkon musí být bezpodmínečně kontinuálně zajišťován, a to zejména k zajištění chodu veřejné správy a služeb veřejné správy v nezbytně nutném rozsahu a plnění úkolů vlády České republiky směřujících k dosažení cílů nouzového stavu. Ostatní agendy vykonávají v omezeném rozsahu. K omezování jednotlivých agend je však třeba přistupovat individuálně, přičemž při postupech podle správního řádu by správní orgány neměly rezignovat na dodržování zákonem stanovených lhůt, a to zvláště při výkonu těch agend, které mají dopad na práva a oprávněné zájmy dotčených osob anebo na veřejný zájem. Při posuzování případné nečinnosti by pak nadřízené správní orgány měly přihlížet k aktuálním krizovým opatřením a z nich vyplývajícím omezením. V této souvislosti doporučujeme, aby nadřízené správní orgány omezily nebo odložily postup podle § 80 odst. 4 správního řádu. Vzhledem k omezené činnosti správních orgánů by tyto nástroje nemohly splnit svůj účel, a jednalo by se proto o nadbytečnou administrativní zátěž, která by s ohledem na objektivní skutečnosti nepřispěla ke zlepšení faktického výkonu veřejné správy. Výše uvedené se neuplatní u lhůt propadného charakteru, nebo lhůt, s jejichž uplynutím, zákon spojuje určitý následek (např. fikci rozhodnutí apod.). V těchto případech závisí na konkrétním zákoně, zda upravuje případné výjimky odůvodňující prodloužení zákonem stanovené lhůty, které by bylo možné vztáhnout na úkony učiněné v době trvání nouzového stavu.“ Lhůta k vyřízení stížnosti odvolacím orgánem stanovená v informačním zákoně není propadná a nemá ani následek fikce rozhodnutí, a jde nepochybně o lhůtu pořádkovou. 10. Je notorietou, že Krajský úřad Karlovarského kraje od konce ledna 2021 řešil a dosud řeší problémy nouzového stavu, včetně uzávěr okresů Cheb a Sokolov, a následně i ostatních krajů. Jistě tedy měl a má ospravedlnitelné důvody, proč došlo k prodlení s vyřízením žádosti žalobce. Lze se pouze dohadovat, co bylo skutečným účelem žádosti žalobce vzhledem k tomu, že podal identické žádosti několika desítkám a možná stovkám měst a obcí koncem roku 2020, což lze ověřit z veřejně dostupných zdrojů (google.com), pokud se text žádosti napíše do vyhledávací lišty. Žalovanému není známo, ač by nebyl problém ověřit v soudní databázi, což ponecháváme na zvážení soudu, kolik podal žalobce stejných žalob proti povinným městům a obcím a jejich úřadům na ochranu před nečinností z důvodu nesplnění lhůt a zda jeho zájem převyšuje nad řádným chodem orgánů územních samospráv a vyšších územně samosprávných celků a řešení aktuálních složitějších a náročnějších úkolů. Zneužití informačního zákona je nepřípustné, jak to vyložil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2020, č.j. 4 As 385/2019-55, kde bylo mj. vyjeveno toto: ,,Zneužití práva na i