4 Ads 58/2011 — Nejvyšší správní soud

16 A 3/2023- 73 - text  14 16 A 3/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci žalobkyně: JUDr. J. S., narozená X, bytem X, zastoupená: JUDr. Martin Ondra, advokát, se sídlem Holečkova 419/21, 150 00 Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, IČ 70890366, se sídlem Škroupova 1760/18, 301 00 Plzeň, v řízení o žalobě ze dne 24.1.2023 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16.11.2022 č.j. PK-DSH/10911/22, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Včasnou žalobou ze dne 24.1.2023 téhož dne doručenou soudu prostřednictvím datové schránky se žalobkyně domáhala přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 16.11.2022 č.j. PK-DSH/10911/22 i předcházejícího rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále jen Magistrát či správní orgán I. stupně), ze dne 4.8.2022, čj. MMP/266009/22, sp. zn. MMP/103161/22 (dále i prvoinstanční rozhodnutí), jejichž kopie byly připojeny, s tím, aby tato rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Případně event. rozhodnout rozsudkem tak, aby pokuta uložená rozhodnutím Magistrátu ze dne 4.8.2022 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 16.11.2022 byla snížena na částku 2.500,-Kč, současně byla požadována náhrada nákladů řízení bez specifikace. 2. V žalobě žalobkyně obsáhle vyjádřila nesouhlas s oběma uvedenými rozhodnutími správních orgánů, neboť dle ní je napadené rozhodnutí žalovaného nezákonné, neboť na jeho základě (jakož i prvoinstančního rozhodnutí) bylo hrubě porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), když jí byla pravomocně uložena povinnost zaplatit pokutu a paušální náklady řízení což dobrovolně splnila a bylo rovněž porušeno její vlastnické právo dle čl. 11 Listiny. Žalovaný totiž dle žalobkyně: a) nepostupoval dle § 98 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen zákon o odpovědnosti za přestupky); b) nevypořádal se s existencí opomenutých důkazů; c) nevypořádal se s námitkou zjevné vnitřní rozpornosti prvoinstančního rozhodnutí; d) námitku zásahu vozidla Volva do výjezdu ze dvora vypořádal zcela v rozporu s jejím obsahem; e) nepřihlédl ke všem okolnostem určujícím povahu a závažnost přestupků žalobkyně; f) nepřezkoumal formální a materiální znaky přestupku č. 2, přičemž jeho materiálním znakem se nezabýval, přestože jeho neexistenci žalobkyně výslovně uváděla; g) nesprávně právně vyložil pojem třetí osoby v rámci § 47 odst. 5 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu); h) nevypořádal se (případně se vypořádal nesprávně) s dalšími dílčími námitkami proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Dále bylo namítáno, že dle § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky měl odvolací správní orgán (tj. žalovaný) v rámci odvolání povinnost přezkoumat prvoinstanční rozhodnutí v plném rozsahu. Dle žalobkyně to znamená, že se uplatní zásada plné revize, tedy úplného přezkumu zákonnosti prvoinstančního rozhodnutí, jakož i úplného přezkumu správnosti prvoinstančního rozhodnutí, a to dokonce zcela bez ohledu na rozsah a obsah námitek uvedených v odvolání (viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 20.2.2020, čj. 6 As 182/2019-38). Žalovaný správní orgán ovšem námitky žalobkyně přezkoumal dle svých slov pouze „toliko, zda správní orgán I. stupně postupoval v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a zda nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli správního orgánu I. stupně (str. 12 napadeného rozhodnutí), čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Zároveň správní orgán nepřezkoumal v plné míře všechny námitky žalobkyně uvedené v odvolání. Žalobkyně uvedla také, že v rámci svého vyjádření dle § 36 odst. 3 správního řádu ze dne 29.6.2022 před vydáním prvoinstančního rozhodnutí navrhla dva důkazy - (a) 3x fotografie pořízené JUDr. J. S. bezprostředně po předmětném skutku a (b) syntézu snímku videozáznamu. Správní orgán I. stupně ohledně těchto důkazů v prvoinstančním rozhodnutí neuvedl ničeho - ani, zda navržené důkazy provedl, ani zda je jako nadbytečné odmítl. Žalovaný správní orgán opomenuté důkazy rovněž neprovedl a uvedl, že tyto údajně byly provedeny již správním orgánem I. stupně s tím, že dle nepodložené domněnky žalovaného správního orgánu předmětné snímky i „syntéza“ snímku videozáznamu správním orgánem opomenuta nebyla, neboť oboje prokazuje situaci na místě předmětné dopravní nehody, která byla správním orgánem popisována v části popisu záznamu z kamerového systému a vyhodnocována v části, kde se správní orgán I. stupně zabýval situací na místě předmětné dopravní nehody. Dle žalobkyně vozidlo Volvo bylo zaparkováno tak, že zasahovalo do výjezdu ze dvora, což má přímý vliv na způsob spáchání dopravní nehody (pokud by vozidlo Volvo stálo v souladu s právními předpisy, k dopravní nehodě by nedošlo), má tedy vliv na vinu žalobkyně, popř. i na uloženou pokutu a její výši. Přesto nebyl způsob parkování vozidla Volvo ani správním orgánem I. stupně, ani žalovaným správním orgánem, zhodnocen ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně ve svém odvolání namítala, že prvoinstanční rozhodnutí je zjevně vnitřně rozporné, a to v otázce určení místa střetu vozidel. K tomu se ovšem žalovaný žádným způsobem nevyjádřil. Místo střetu vlastně bylo určeno jen odhadem řidičky vozidla Volvo a nemůže být bráno jako prokázané. Vnitřní rozpornost ohledně určení místa střetu vozidel je zřejmá. Žalovaný námitku nicotnosti žádným způsobem nevypořádal a pouze uvedl, že dle něj fakt, že místo střetu není přesně určeno, nemá mít údajně vliv na merito věci, ale místo střetu samozřejmě na to vliv má. Vozidlo Volvo stálo tak, že zasahovalo od výjezdu ze dvora, bylo tedy zaparkováno v rozporu se zákonem o silničním provozu (což bylo prokázáno samotným Úředním záznamem o přestupku v silničním provozu Policie ČR i svědeckou výpovědí pana J. J. i pana JUDr. J. S., jakož i opomenutými důkazy - jeho fotografiemi). Dále bylo uvedeno, že žalovaný ovšem námitku ohledně toho, že vozidlo Volvo zasahovalo do výjezdu ze dvora a že pomyslné kolmice nelze užít, vypořádal tak, že: „tvar uvedeného dvoru i šířka vjezdových na tento dvůr jednoznačně vyplývá ze situačního plánku místa dopravní nehody“. S tím však žalobkyně nesouhlasila, neboť tato její námitka byla žalovaným vypořádána naprosto v rozporu s jejím obsahem, tedy se nijak nezabýval podstatou její námitky. Dle žalobkyně je zásadní, že k dopravní nehodě značnou měrou přispělo i porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany řidičky vozidla Volvo, k čemuž ale správní orgán žádným způsobem nepřihlédl. Je zřejmé, že pokud by vozidlo Volvo bylo zaparkováno v souladu se zákonem o silničním provozu, k dopravní nehodě by nedošlo. Přitom řidička vozidla Volvo ve svém výslechu sama potvrdila, že na předmětném parkovišti parkovala i před dopravní nehodou, nadto přímo ve vedlejší budově (v budově rejstříkového soudu) pracuje a musela si být vědoma místních poměrů, tedy i předmětné brány a výjezdu ze dvora, což mělo být posouzeno ve prospěch žalobkyně a mělo k tomu být přihlédnuto při určení druhu správního trestu a jeho výměry. Žalobkyně v rámci svého odvolání ve vztahu k přestupku č. 2, tj. přestupku „nezastavení“ [přestupek dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o silničním provozu z důvodu porušení § 47 odst. 2 písm. a) téhož zákona], uváděla, že nejsou naplněny ani formální, ani materiální znaky tohoto přestupku. Přitom z kamerového záznamu jasně plyne, že žalobkyně po dopravní nehodě zastavila (konkrétně v časech 12:07:20, 12:07:34, 12:07:44, 12:07:48 a 12:08:43, kdy dokonce hovořila s ochranou budovy Krajského soudu v Plzni). Výsledkem takového nesprávného hodnocení žalovaným je, že žalobkyně zastavila, přesto neměla splnit svou povinnost zastavit dle § 47 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, ač je zřejmé, že tato splnila povinnost jí zákonem uloženou, tedy bezprostředně po nehodě přerušila jízdu z důvodu nezávislého na její vůli. Žalobkyně tedy formální znaky tohoto přestupku nenaplnila, ale i v případě, že by naplnila formální znaky, nenaplnila znaky materiální (společenská škodlivost), což namítala již ve svém odvolání. Rovněž bylo uvedeno, že dle ustanovení § 47 odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu platí, že „[p]ovinnost podle odstavce 4 (myšleno § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu) platí i v případě, kdy při dopravní nehodě dojde ke hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle“. Dle žalobkyně se toto ustanovení svým jazykovým i teleolog