5 As 73/2011 — Nejvyšší správní soud

55 A 10/2023- 108 - text  21 55 A 10/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: S. M. zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2023, č.j. OAM-736-37/ZR-2022, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2023, č.j. OAM-736-37/ZR-2022, se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je p o v i n e n uhradit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 20. 2. 2023, ve znění jejího doplnění ze dne 6. 3. 2023, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2023, č.j. OAM-736-37/ZR-2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ či „zákon č. 326/1999 Sb.“), zrušena platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu (výrok I.) a současně mu byla dle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.). II. Žaloba ve znění jejího doplnění 2. Žalobce uplatnil dva žalobní body. 3. V prvním žalobním bodě namítal, že žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti, když nesprávně posoudil stěžejní právní otázku předcházejícího řízení: to, zda jsou v případě žalobce dány důvody k aplikaci výhrady veřejného pořádku ve smyslu (eurokonformního výkladu a) užití § 77 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ve specifickém případě žalobce (i) žalovaný při svém rozhodování užil nesprávného standardu výhrady veřejného pořádku, když v případě žalobce, rodinného příslušníka občana EU, žádným způsobem nehodnotil, zda jednání žalobce představuje skutečné, dostatečně závažné a především do budoucna orientované aktuální ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, a kdy současně platí, že se jedná o hodnocení nezbytné pro účely potenciální limitace práva volného pohybu občanů EU i jejich rodinných příslušníků, (ii) i kdyby však žalovaný při svém rozhodování nebyl povinen použít standardu čl. 27 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pobytová směrnice“), v případě účastníka řízení není „izolovaně“ dáno ani naplnění kumulativních podmínek pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 77 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. 4. V druhém žalobním bodě žalobce namítal, že žalovaný kromě toho zatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti, když na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu neprovedl náležité poměření dvou protichůdných zájmů, a to zájmu veřejného a protichůdného zájmu na ochraně základního práva žalobce i jeho rodinných příslušníků na respektování soukromého a rodinného života, jak toto žalovanému ukládá § 174a zákona o pobytu cizinců i přímo aplikovatelný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv. Žalovaný tímto postupem neoprávněně zasáhl do základního práva žalobce a jeho rodinných příslušníků zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadené rozhodnutí je rozhodnutím nepřiměřeným, které zvlášť významnou měrou dopadá nejen na situaci žalobce, ale i celé jeho rodiny, nevyjímaje v tomto ohledu jeho manželku, státní občanku České republiky. 5. K nesprávné aplikaci výhrady veřejného pořádku uvedl žalobce konkrétně toto. 6. Podle § 77 odst. 2 písm. a) [zákona o pobytu cizinců] platí, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu. Z citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců žalovaný dovozuje pro případ žalobce následující: 7. Jelikož se „původ“ i samotné znění § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců zjevně odlišují od judikaturou dovozeného standardu pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců (který vyžaduje přítomnost skutečné, dostatečně závažné a aktuální hrozby pro veřejný pořádek či národní bezpečnost) a žalobce dle žalovaného současně ani není rodinným příslušníkem občana EU, pročež se na jeho případ rovněž neuplatní standard pro omezení práva volného pohybu dle čl. 27 pobytové směrnice (i zde je vyžadována existence skutečné, dostatečně závažné i aktuální hrozby pro veřejný pořádek či národní bezpečnost), vystačí pro zrušení platnosti („třetizemského“) povolení k trvalému pobytu žalobce již samotné zjištění, že se tento (v minulosti) dopustil opakovaného narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Řečeno způsobem ještě jiným: pro aplikaci § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců není rozhodné to, zda cizinec představuje hrozbu pro narušení veřejného pořádku do budoucna: relevantní je toliko zjištění, že se cizinec závažného narušení veřejného pořádku již dopustil. 8. Ze strany žalovaného se jedná o nesprávné úvahy. Předně je nutné konstatovat, že žalobce skutečně je rodinným příslušníkem občana EU. Vymezení osob v postavení rodinných příslušníků v tuzemském právu vyplývá z úpravy pobytové směrnice a čl. 2 odst. 2 této směrnice, podle kterého mezi rodinné příslušníky jednotlivých občanů EU patří i jejich manželé. Státní příslušníci třetích zemí dovozují své postavení rodinného příslušníka i práva jim přiznaná unijním právem z jediné rozhodné skutečnosti: toho, že jejich „nejbližší“ disponují občanstvím Evropské unie. Nerozhodné je poté to, zda rodinný příslušník disponuje pobytovým oprávněním v konkrétním členském státě či snad to, zda disponuje jeho určitým druhem. Takové zjištění nic nemění na tom, že uvedený cizinec již je rodinným příslušníkem a jako takovému mu svědčí určitá práva (např. se jedná o právo na vstup či pobytovou směrnicí zakotvené pravidlo zjednodušeného režimu vyřizování vstupních víz – čímž lze nepřímo podpořit argument, že postavení rodinného příslušníka logicky není odvislé od disponování konkrétního pobytového oprávnění – právo volného pohybu apod.). Disponuje-li proto cizinec pobytovým oprávněním specificky určeným rodinným příslušníkům občanů EU (např. dle pobytové směrnice – povolením k přechodnému pobytu), uvedený pobytový typ toliko deklaruje to, co je již zřejmé: a sice, že cizinec je rodinným příslušníkem občana EU a jako takovému mu proto přísluší určitá zvláštní práva a výhody. Řečeno, opět, jinými slovy – samotný akt vydání, kupříkladu, povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU „nečiní“ z cizince rodinného příslušníka občana EU. Chronologický sled rozhodných právních skutečností je zde opačný. Pro opačný výklad oporu najít nelze. 9. Je-li žalobce rodinným příslušníkem občana EU (a výše bylo prokázáno, že žalobce jím skutečně je), vztahují se na něj jednotlivá ustanovení i práva zakotvená pobytovou směrnicí, nevyjímaje její čl. 27. Předně je však nutné připomenout závěry Soudního dvora Evropské unie ve věci Metock (rozsudek velkého senátu ze dne 25. července 2008, věc C-127/08): „Jakmile státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Unie, přísluší na základě směrnice 2004/38 právo na vstup a právo pobytu v hostitelském členském státě, tento hostitelský členský stát může toto právo omezit pouze při dodržení článků 27 a 35 této směrnice.“ Podle čl. 27 pobytové směrnice platí, že s výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům. […] Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. […] Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná. 10. Stěžejním argumentem žalobce je, že žalovaný zcela rezignoval na aplikaci výše uvedeného standardu na případ žalobce, byť jsou vnitrostátní orgány členských států současně povinny aplikovat vnitrostátní předpisy za pomocí eurokonformního výkladu a s přihlédnutím k povinnosti zachovávat užitečný účinek (effet utile) norem práva Evropské unie. Výše zmi