17 A 60/2025 – Krajský soud v Plzni

17 A 60/2025- 27 - text  10 17 A 60/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: L. D. zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem, sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, IČ 00007064, sídlem Olšanská 2/2, 130 51 Praha 3 – Žižkov, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2025, č. j. CPR-26195-4/ČJ-2025-930310-V243, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2025, č. j. CPR-26195-4/ČJ-2025-930310-V243 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.140,-Kč, do 1 měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Tomáše Verčimáka. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo k odvolání žalobce zčásti změněno a ve zbytku potvrzeno Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, vydanému pod č. j. KRPP-95449-12/ČJ-2025- 030022 ze dne 05.07.2025 tak, že bylo žalobci podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území členských států Evropské unie a smluvních států“), byla stanovena na 2 roky. II. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje v uspokojivé míře minimálně následující součásti dle výše cit. ustanovení zákona - konkrétně úvahy, proč správní orgány upřednostnily aplikaci § 119 odst. 1 písm. b) cizineckého zákona namísto § 50a téhož zákona, a pokud již potvrdily uložení správního vyhoštění, proč ponechaly délku zákazu pobytu právě v délce 2 roků, byť mohly stanovit i zásadně kratší dobu zákazu pobytu, a to s ohledem na dlouholetý pobyt žalobce na území České republiky a jeho logické vzniklé vazby k území. Žalobce podle svého názoru naplnil i skutkovou podstatu § 50a odst. 2 písm. b) a c) cizineckého zákona, dle kterého lze za daných okolností postupovat daleko méně striktnějším správním opatřením, ovšem rovněž účinně sloužícím k nápravě i prevenci před protiprávním jednáním cizince setrvávajícího na území bez pobytového oprávnění - kterým je toliko uložení povinnosti k vycestování. Jinými slovy by tedy byl chráněn veřejný zájem, zároveň by bylo šetrněji zasaženo do práva žalobce, který na území České republiky pobývá mnoho let a vybudoval si zde vazby, projevil aktivní zájem za pomoci právního zástupce vrátit se co nejdříve regulérním způsobem a jeho případné vyhoštění by tak bylo zcela zjevně nepřiměřené, pakliže cíle (ochrany veřejného zájmu) může být dosaženo méně razantním prostředkem - zejména uložením povinnosti opustit území. 3. Žalovaný podle žalobce také měl uvést, proč nesnížil i dobu zákazu pobytu, která byla původně založena na porušení dvou právních norem. Na místo toho pouze uvedl, že změna výroku nemá vliv na délku zákazu pobytu. 4. Udělená dlouhá doba není podle žalobce ani v souladu s veřejným zájmem. Žalobce uvedl, že na území České republiky žije mnoho let (12), má zde veškeré sociální vazby, ovládá bez problémů český jazyk, a zároveň má v plánu do České republiky opětovně přicestovat za účelem výkonu legálního zaměstnání a pracovat v oblasti truhlářství a oprav staveb včetně těch historických. K odvolání žalobce přiložil příslib zaměstnavatele, se kterým je již domluven, že jakmile to bude objektivně možné, dojde k jeho legálnímu zaměstnání a vyřízení potřebných oprávnění v podobě vyřízení zaměstnanecké karty dle § 42g cizineckého zákona. Ostatně sám žalobce při výslechu uvedl, že je dobrý řemeslník a jelikož budoucí zaměstnavatel má problémy s hledáním spolehlivých zaměstnanců, je cílem obou vyřídit veškeré administrativní úkony co nejdříve pro započetí pracovního poměru. V případě nyní udělených dvou let správního vyhoštění by nicméně k výkonu zaměstnání mohlo dojít až po této době s přihlédnutím k další době, v rámci které musí být také vyřízena zaměstnanecká karta a s tím spojené administrativní náležitosti. Žalovaná se přitom těmito aspekty výkonu zaměstnání a situaci na trhu práce vůbec nezabývala, přestože to žalobce výslovně v uváděl v podaném odvolání. Žalobce má za to, že jeho situace je přitom od jiných vyhošťovaných cizinců unikátní v tom, že sám svoje předchozí pochybení uznal, se správními orgány plně spolupracoval, má unikátní dovednosti a schopnosti, které jsou velmi ceněné na zdejším trhu práce, a zároveň má konkrétní plán regulatizace svého pobytového a pracovního oprávnění, jakmile to bude možné. S ohledem na obor činnosti žalobce, který je veřejné prospěšný (opravy historických staveb a památek) a je ve veřejném zájmu, je podle žalobce původní doba dvou let správního vyhoštění zjevně nepřiměřená. Podle § 2 odst. 4 správního řádu totiž platí, že „[s]právní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem“. K tomu dojde nicméně jedině, pokud by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo překvalifikováno na rozhodnutí o povinnosti opustit území anebo - v krajním případě - bude doba zákazu pobytu zkrácena na nezbytné minimum, takže bude zohledněna preventivní, výchovná i reparační funkce přijatého opatření stran veřejného zájmu. Zdejší pracovní trh trpí již dlouhá léta nedostatkem kvalifikované řemeslné síly (podle posledních údajů jich chybí až 100 000). 5. Žalobce v žalobě také uvedl, že v případě nemožnosti vykonávat zaměstnání nebude moci nadále zasílat finanční prostředky své nemocné matce, která žije v Moldavsku, přičemž on je jedinou osobou, která ji pomáhá a nadále pomáhat chce. K této skutečnosti nicméně správní orgán I. stupně, ani následně žalovaný opětovně nepřihlédly. Na území České republiky má ve vlastnictví své tři automobily, s čímž se oba správní orgány také nijak nezabývaly. 6. Podle žalobce je tak zjevné, že uložena doba 2 let je nepřiměřená jak ve vztahu k individuální reflexy okolností na straně žalobce, tak v rozporu s veřejným zájmem, přičemž případné udělení kratšího správního vyhoštění anebo povinnosti opustit území se nijak nedotkne práv jiných osob, neboť žalobce skutečně chce vycestovat a požádat o zaměstnaneckou kartu (lze učinit zásadně osobně na zastupitelském úřadu ČR). Přitom i správní orgán I. stupně v napadaném rozhodnutí uznal, že žalobce je „integrován do prostředí České republiky.“ (str. 7). Žalovaný tak podle žalobce pochybil, pokud se těmito námitkami ohledně budoucího zaměstnání, potřeby žalobce pro trh práce, vlastnictvím majetku na území České republiky a zasílám finančních prostředků matce vůbec nezabýval. 7. Žalobce v žalobě rovněž tvrdil, že podle cizineckého zákona lze v případě rozhodování v souladu se zásadou oportunity (účelnosti) zvážit, zda v daném případě nejen řízení o správním vyhoštění zahájit, ale zda v tomto řízení rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec vydat. Nelze také přehlédnout, že žalobce v průběhu svého výslechu svoje pochybení v plném rozsahu uznal, výslovně se omluvil a v průběhu všech procesních úkonů s úředními osobami poskytoval úplnou součinnost. 8. Žalobce v žalobě dále namítal, že správní orgány si nevyžádaly závazné stanovisko k vycestování žalobce a odkázaly na skutečnost, že Moldavsko je bezpečnou zemí původu a je na seznamu uvedené vyhlášky. Podle žalobce však v souladu s judikaturou Soudního dvora EU a na to navazující vnitrostátní judikaturou nemůže být Moldavsko považováno za apriori bezpečnou zemi původu, neboť česká právní úprava tuto zemi zařadila mezi bezpečné země původu s územní výjimkou. Dle citované judikatury taková skutečnost není možná, proto Moldavsko nemůže být bez dalšího považováno za bezpečnou zemi původu. S ohledem na závěry judikatury tak Moldavsko nelze považovat za bezpečnou zemi původu a uvedený „jiný právní předpis“ (vyhláška) je - v části územních výjimek - v rozporu s právem Evropské unie, a proto z hlediska aplikační přednosti nemůže být použit. V takovém případě lze uzavřít, že Moldavsko není bezpečnou třetí zemí a správní orgán I. stupně i žalovaná měla povinnost opatřit si závazné stanovisko Ministerstva vnitra, zda je vycestování možné. Napadané rozhodnutí je tak optikou § 120a cizineckého zákona ve spojení s ustálenou judikaturou minimálně předčasné. 9. Žalobce v žalobě poukázal i na porušení § 17 odst. 1 správního řádu, podle něhož „spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy.“ Nicméně správní spis tento soupis neobsahuje a žalobci tak není zřejmé, zda byly ve správním spise veškeré listiny, příp. kdy tyto listiny byly do správního spisu zařazeny. Ve správním spise se přitom objevuje informace o „aktivním hitu v SIS“, nicméně součástí správního spisu není výpis ze SIS, případně z Cizineckého informačního systému, jako tomu