17 Az 17/2025 – Krajský soud v Plzni

17 Az 17/2025- 26 - text  8 17 Az 17/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: E. T. F.-O., narozen X, státní příslušnost X, t. č. pobytem ZZC Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - odbor azylové a migrační politiky Praha, IČ 00007064, pošt. schr. 21/OAM, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2025, č. j. OAM-356/DS-D03-D05-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 16. 4. 2025, č. j. OAM-356/DS-D03-D05-2025, žalovaný rozhodl podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“) tak, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět je Rumunsko. Důvodem pro uvedený postup žalovaného byla skutečnost, že po zadržení žalobce dne 23. 3. 2025 pro nelegální pobyt na území ČR, bylo ze systému EURODAC zjištěno, že podal dne 25. 6. 2024 žádost o mezinárodní ochranu v Rumunsku, jež je vázáno Dublinským nařízením a žalovaný tak dovodil, že Rumunsko je odpovědným státem ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Byly tedy splněny podmínky pro postup podle čl. 24 odst. 1 Dublinského nařízení, který stanovuje, že pokud se členský stát, na jehož území se osoba podle čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) zdržuje bez povolení k pobytu, a v němž nebyla podána žádná nová žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že je příslušný jiný členský stát v souladu s čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d), může tento jiný členský stát požádat o přijetí této osoby zpět. S ohledem na to požádal žalovaný dne 26. 3. 2025 Rumunsko o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal na jeho území. Dne 28. 3. 2025 obdržel žalovaný informaci, že Rumunsko uznalo svoji příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce podle čl. 18 odst. 1 písm. d) Dublinského nařízení. Žalovaný se s ohledem na čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec Dublinského nařízení zabýval skutečností, zda v případě Rumunska existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, jež by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. V té souvislosti vycházel z informace Ministerstva vnitra OAMP ze dne 7. 11. 2024 týkající se azylového systému v Rumunsku a konstatoval, že v souladu s Dublinským nařízením je Rumunsko povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Na úrovni EU nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, jež by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, stejně tak Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Rumunska. Státní moc Rumunska dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Rumunsko ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, jež dohlížejí na dodržování těchto práv. Rumunsko je rovněž považováno za bezpečnou zemi původu nejen ČR, ale i ostatními státy EU. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom obav žalobce ohledně posouzení jeho žádosti v Rumunsku. Byl nicméně toho názoru, že nelze hovořit o systematických nedostatcích, jež by vedly k nelidského či ponižujícímu zacházení. Případné selhání jednotlivců vyloučit ale nemůže. II. Žaloba 2. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. V ní namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný nijak nezohlednil jeho tvrzení ohledně situace v zemi původu, tedy nezohlednil skutečnosti, kterých se žalobce obával, přičemž ani nezajistil důkazy, kterými žalobce disponoval. Žalovaný se rovněž nedostatečně zabýval tím, zda předání žalobce do Rumunska nevylučuje existence tamních systémových nedostatků. Rumunský azylový systém přitom vykazuje zásadní nedostatky zejména ve vztahu ke zranitelným osobám a v dodržování lidských práv. V Rumunsku bylo v červnu roku 2023 přijato opatření o urychlení deportací mimo EU. Žalobce se tedy obává, že v případě předání do Rumunska, bude deportován zpátky do země svého původu, kde mu hrozí mučení, nelidské zacházení či trest smrti. O nepříznivém azylovém systému v Rumunsku přitom hovoří celá řada veřejně přístupných zdrojů, rovněž tuto skutečnost potvrdily české soudy, soudy členských státu EU i mezinárodní orgány. V různých částech Rumunska bylo hlášeno několik případů obtěžování, diskriminace a násilných činů proti uprchlíkům a migrantům. Kvůli strachu, nedostatku informací, nedostatku podpůrných služeb a nedostatku účinných nápravných mechanismů však nebyla většina těchto incidentů nahlášena. V tamních azylových centrech jsou nestandartní životní podmínky, hygienická zařízení jsou ve špatném stavu. Rovněž v Rumunsku nebyla dostupná právní pomoc určená pro uprchlíky. Žalovaný se tedy nedostatečně zabýval konkrétní situací žalobce. Předáním žalobce zpět do Rumunska sebou nese riziko porušení čl. 4 Listiny základních práv EU. Žalobci ani nebylo umožněno, aby se před vydáním rozhodnutí seznámil se shromážděnými podklady a případně se k nim vyjádřil. III. Vyjádření žalovaného 3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Dospěl k závěru, že Rumunsko je odpovědným členským státem k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Rumunsko svou příslušnost k posouzení žádosti uznalo. Napadené rozhodnutí tedy vychází z bezprostředně závazného Dublinského nařízení a řádně zjištěného stavu věci. Žalovaný se dále také zabýval tím, zda v Rumunsku nedochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které by sebou neslo riziko nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Žalovaný tedy uzavřel, že napadené rozhodnutí je zákonné a správné. IV. Posouzení věci soudem 4. S ohledem na to, že se účastníci ve stanovené lhůtě nevyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, rozhodl o žalobě bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V. Rozhodnutí soudu 5. Žaloba není důvodná. 6. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl dne 23. 3. 2025 kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž k prokázání své totožnosti předložil padělek francouzské ID karty a fotografii svého cestovního pasu, jež měl v mobilním telefonu. Lustrací v informačním systému policie zjistila, že žalobce není držitelem platného oprávnění k pobytu na území ČR. Dále bylo zjištěno, že žalobce je veden v Schengenském informačním systému jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení dle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1861 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému (SIS) v oblasti hraničních kontrol, o změně Úmluvy k provedení Schengenské dohody a o změně a zrušení nařízení (ES) č. 1987/2006, kdy žádající zemí je Rumunsko (lhůta pro dobrovolné vycestování byla stanovena do 7. 6. 2024). Následně byl žalobce dne 23. 3. 2025 zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, následně překvalifikováno na zajištění podle § 27 odst. 2 téhož zákona. Žalobce při podání vysvětlení téhož dne policii sdělil, že z Republiky Pobřeží slonoviny vycestoval přibližně v roce 2014 do Tuniska. Následně v říjnu 2022 odcestoval do Rumunska, kde měl vízum. Dále uvedl, že v Rumunsku následně žádal o povolení k pobytu, které mu uděleno nebylo, a tudíž následně požádal o udělení mezinárodní ochrany. Ta mu však také udělena nebyla. V této souvislosti rovněž uvedl, že se v Rumunsku nacházel v zařízení pro cizince. Na dotaz, jaké tam byly podmínky, uvedl, že tam byla klimatizace, měli volný pohyb, přístup k telefonu, byly tam dobré hygienické podmínky, bylo to jako normální domov. Návratu do země původu se obává z důvodu tamní bezpečnostní situace po volbách. Na území ČR se nacházel z toho důvodu, neboť jel z Bukurešti do Německa, kde chtěl požádat o mezinárodní ochranu. 7. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 24. 3. 2025, č. j. KRPU-57829-20/ČJ-2025-040022-ZZ-DB, byl žalobce zajištěn podle § 129 odst. 1 ve spoj. s odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pob