1 Azs 367/2018 — Nejvyšší správní soud

33 Az 23/2024- 41 - text  8 33 Az 23/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: M. K. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, IČO: 00007064, pošt. schr. 21/OAM, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 18. 12. 2024 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2024, č. j. OAM-3920-11/ZR-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 11. 2024, č. j. OAM-3920-11/ZR-2024, rozhodl žalovaný tak, že se oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany udělené žalobci podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen zákon č. 65/2022 Sb.), s odkazem na § 10 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen zákon o dočasné ochraně), odnímá, neboť žalobce představuje ohrožení bezpečnosti státu. II. Žaloba 2. V žalobě namítal žalobce zejména nezákonnost napadeného rozhodnutí. Tu spatřoval zejména v nesprávné aplikaci ust. § 10 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně na jeho případ. Zejména žalobce rozporoval naplnění podmínky spočívající v ohrožení bezpečnosti státu. V tomto směru odkázal žalobce na rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2011, č. j. As 21/2011 - 85, ve kterém je kromě jiného uvedeno „Nejvyšší správní soud však považuje za nutné v této souvislosti dodat, že ustanovení čl. 27 odst. 2 věty druhé směrnice 2004/38/ES je třeba vykládat tak, že ne každé odsouzení pro jakýkoli trestný čin bez dalšího vede k závěru, že žadateli bude zamítnuta žádost o trvalý pobyt, či že bude vyhoštěn, nikoli tak, že k zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu postačuje pouze to, že žadatel spáchal jakýkoli trestný čin. Na základě léto stanovené zásady je totiž vždy zapotřebí zvažovat zejména to, o jaký trestný čin se jednalo, a jakým konkrétním jednáním se jej pachatel dopustil. Spáchal-li žadatel méně závažný trestný čin (resp. Přečin podle nového trestního zákoníku), a zejména jeho závažnost, jakož i způsob provedení činu, jeho následky, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, míra zavinění a pohnutky žadatele byly takového rázu, že snižují závažnost žalobcova jednání do té míry, že přijaté opatření (zde neudělení povolení k trvalému pobytu) by bylo nepřiměřené spáchanému činu, není možné dospět k závěru, že takové odsouzení pro trestný čin zakládá důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.“ Dále žalobce namítl, že mu brání ve vycestování trvající válečný konflikt na území Ukrajiny, kdy v případě návratu pociťuje obavu z ohrožení na svém životě a zdraví. Důvodnost obavy dovozoval z rozhodnutí EU o udělování dočasné ochrany pro uprchlíky z Ukrajiny. Závěrem žalobce namítal porušení základních zásad činnosti správního orgánu, a to § 3 správního řádu, neboť žalovaný nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; dále § 2 odst. 4 téhož zákona, neboť přijaté řešení není v souladu s veřejným zájmem a neodpovídá okolnostem daného případu. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 3. Ve vyjádření k žalobě dne 6. 1. 2025 žalovaný mimo jiné uvedl, že při svém rozhodování vycházel z informací získaných v rámci vlastní úřední činnosti, konzultační procedury dle čl. 29 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1861 ze dne 28. listopadu 2018 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému (SIS) v oblasti hraničních kontrol, o změně Úmluvy k provedení Schengenské dohody a o změně a zrušení nařízení (ES) č. 1987/2006 (dále jen Nařízení č. 2018/1861), z informací poskytnutých Okresní správou sociálního zabezpečení Karlovy Vary a z informací v Živnostenském rejstříku. Žalovaný z těchto zdrojů zjistil, že byl žalobce odsouzen rozsudkem okresního soudu v Szegedu ze dne 1. 2. 2023, č.j. 12.B.977/2022/18, pro trestný čin týkající se převaděčství; nenachází se v evidenci pojištěnců ČSSZ či v živnostenském rejstříku. 4. Dále žalovaný sdělil, že žalobce byl vyzýván k poskytnutí součinnosti, vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a o možnosti se k nim vyjádřit. Žalobce na žádnou z výzev nijak nereagoval. 5. K argumentaci žalobce týkající se nepřiměřeného zásahu do jeho práv a absence rozporu s veřejným zájmem žalovaný odkázal na čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen Směrnice č. 2004/38/ES). Tato směrnice se týká občanů EU a nevztahuje se tudíž na žalobce, jakožto státního příslušníka Ukrajiny. 6. Dále žalovaný uvedl, že zákon o dočasné ochraně nepodmiňuje užití důvodu uvedeného v § 9 odst. 1 písm. c) přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého či rodinného života cizince. Z tohoto pohledu musí žalovaný pouze dbát na to, aby jeho rozhodnutí bylo v souladné s mezinárodními závazky ČR. V této souvislosti přichází v úvahu závazek vyplývající z čl. 8 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen EÚLP). Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) opakovaně judikoval, že EÚLP jako taková právo cizinců na vstup a pobyt na území smluvního státu nezakládá a potvrzuje, že podle mezinárodního práva a v souladu se svými smluvními závazky je smluvní stát oprávněn kontrolovat vstup cizinců na své území a jejich pobyt na něm (viz věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, 1985, § 67; Boujlifa proti Francii, 1997, § 42). ESLP navíc soudu nezaručuje právo cizího státního příslušníka na vstup nebo pobyt v konkrétní zemi. Vnitrostátní orgány tedy nemají povinnost umožnit cizinci usadit s e ve své zemi (viz věc Jeunesse v. Nizozemsko [GC], 2014, § 103). ESLP nicméně uznal, že vyhoštění usazených migrantů a cizinců neoprávněně pobývajících na území smluvního státu může zasahovat do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života a za určitých okolností být neslučitelné s jejich právy podle článku 8 EÚLP (např. rozsudky ve věcech Üner v. Nizozemsko [GC], 2006, Maslov v. Rakousko [GC], 2008; Jeunesse v. Nizozemsko [GC]; 2014, a Savran v. Dánsko [GC], 2021). Žalobce však nelze považovat za osobu usazenou v ČR, když byl dosud pouze držitelem dočasné ochrany, tedy předem omezeného pobytového oprávnění, které je odvislé od situace v zemi původu žalobce. Žalovaný také zdůraznil, že čl. 8 EÚLP připouští či předpokládá, že k zásahu do práva na soukromý a rodinný život může dojít, a to za stanovených podmínek. Zmíněné dopadá i na případ žalobce, který má na území manželku a nezletilé dítě, kteří zde pobývají jako držitelé dočasné ochrany, nicméně narušil bezpečnost státu tím, že na území států schengenského prostoru úmyslně přivezl osoby, o nichž nikdo nic neví, nebyly prověřeny a představují tak nebezpečí pro bezpečnost státu. Do jeho rodinného a soukromého života tedy správní orgány ČR mohou zasáhnout, a to právě z titulu zajištění bezpečnosti státu a veřejného pořádku. Žalovaný poté dospěl k závěru, že veřejný zájem na zabránění ohrožení bezpečnosti státu je tak významný, že přesahuje žalobcův zájem na setrvání na území ČR. 7. Žalovaný poté připomněl, že žalobce byl v Maďarsku dne 31. 10. 2023 pravomocně odsouzen pro trestný čin týkající se převaděčství, k trestu vyhoštění z území Maďarska ve výměře 9 let a k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců. Tomuto trestnému činu odpovídá v podmínkách českého právního řádu dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 40/2009 Sb.), konkrétně přečin organizování a umožnění nedovoleného překročení hranice dle § 340. Chráněným objektem v případě obou trestných činů je zájem státu na kontrole osob, které překračují státní hranici státu, a dále potřeba dostát mezinárodním závazkům a regulovat nelegální migraci. Jelikož jsou Maďarská republika i ČR součástí schengenského prostoru, v rámci kterého neprobíhají na hranicích kontroly, představuje nelegální překročení hranice Maďarska hrozbu nejen pro Maďarsko, ale pro všechny státy v rámci schengenského prostoru. Dále vyjádřil žalovaný obavu ohledně zdrojů, ze kterých žalobce získává prostředky pro pobyt na území ČR. Žalovaný má tedy za to, že z chování žalobce vyplývá důvodná obava o bezpečnost státu. Žalovaný byl přesvědčen, že jeho rozhodnutí představuje přiměřený zásah do práv žalobce a je v souladu s veřejným zájmem. 8. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamí