4 Ads 129/2024 — Nejvyšší správní soud

33 Ad 21/2025- 26 - text  9 33 Ad 21/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: K. B., nar. X, bytem X, doručovací adresa: X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČ 00551023, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 (dále jen MPSV), v řízení o žalobě ze dne 10. 6. 2025 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2025, č. j. MPSV-2025/93750-914 o příspěvek na bydlení takto: I. Rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23. 4. 2025, č. j. MPSV-2025/93750-914 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v Plzni č.j. 68413/25/PM ze dne 13. 3. 2025 bylo rozhodnuto o nepřiznání dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 1. 2025 žalobkyni s odůvodněním, že ze žalobkyní doložené smlouvy vyplývá, že se nejedná o nájemní smlouvu se všemi náležitostmi, ale o smlouvu o poskytování sociální služby dle § 57 a § 91 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách v platném znění a nejedná se tak o pod/nájemní vztah k bytu/obývanému pokoji. Azylové domy nejsou určeny k trvalému bydlení a z tohoto důvodu nelze považovat tento druh ubytování za přiměřený. 2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž namítla, že úřad práce chybně dovodil, že není nájemcem bytu, neboť byt v azylovém domě splňuje veškeré podmínky z hlediska stavebních předpisů, a je k trvalému užívání přizpůsoben. Ač je délka pobytu v domě sice formálně omezena, v praxi běžně dochází k prodlužování smlouvy. 3. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že dle doložené smlouvy o poskytnutí sociální služby v Domově sv. Zdislavy pro matky s dětmi v tísni uzavřené dne 4. 7. 2024 se Městská charita Plzeň zavázala žalobkyni poskytovat na základě aktuálně zpracovaného individuálního plánu úkony podpory a pomoci v rozsahu základních činností azylového domu. Společně se žalobkyní jsou ubytovány i její tři nezletilé děti. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně uplatnila nárok na příspěvek na bydlení s nárokem na dávku ode dne 1. 1. 2025 jako podnájemce celého bytu č. X na adrese v X, přičemž dle doložené smlouvy o poskytnutí sociální služby v Domově sv. Zdislavy pro matky s dětmi v tísni uzavřené dne 4. 7. 2024 podle ust. § 57 a § 91 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách se poskytovatel – Městská charita Plzeň, zavázala poskytnout žalobkyni ubytování v bytové jednotce č. 19, smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 4. 7. 2024 do 31. 7. 2025. Dle kopie kolaudačního rozhodnutí uvedeného objektu bylo užívání stavby domu povoleno za účelem zřízení objektu pro ubytování osamělých matek s dětmi. Žalovaný s odkazem na ust. § 13 písm. i) a m) stavebního zákona konstatoval, že žalobkyně není pro účely příspěvku na bydlení ani nájemcem bytu, neboť bytové jednotky v uvedeném rodinném domě jsou určeny na přechodné ubytování, a žalobkyni nebyla bytová jednotka přenechána k trvalému užívání. Podle ust. § 50 odst. 1 zákona o sociálních službách, v domovech se zvláštním režimem se poskytují pobytové služby, podle ust. § 57 odst. 1 uvedeného zákona azylové domy poskytují pobytové služby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. S ohledem na to, že v projednávané věci byla uzavřena smlouva o poskytování sociální služby podle § 57 zákona o sociálních službách, bylo rozhodnutí úřadu práce o nepřiznání příspěvku na bydlení ode dne 1. 1. 2025 vydáno v souladu s platným právním předpisem, neboť žalobkyně není pro účely příspěvku na bydlení ani nájemcem bytu, neboť bytové jednotky v uvedeném rodinném domě jsou určeny na přechodné ubytování a žalobkyni v ní bylo poskytnuto ubytování, tudíž bytová jednotka jí nebyla přenechána k trvalému užívání. II. Žaloba 4. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žalobu odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2024, č.j. 4 Ads 129/2024-23, který se ve všech podstatných rysech shoduje s její záležitostí, byť se uvedený rozsudek týká pobytové služby v domovech se zvláštním režimem dle § 50 zákona o sociálních službách. Žalovaný se s touto její námitkou vypořádal s tím, že závěry tohoto rozhodnutí nelze v jejím případě uplatnit, neboť v jejím případě byla uzavřena smlouva o poskytování sociální služby podle ust. § 57 zákona o sociálních službách. Tento názor však považuje žalobkyně za nesprávný. Žalovaný systémově odmítá přiznat příspěvek na bydlení obyvatelům azylových domů, kteří jsou nejchudšími a nejzranitelnějšími žadateli o ni. 5. Žalobkyně odkázala na ust. § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře s tím, že byt, který užívá v azylovém domě splňuje veškeré podmínky z hlediska stavebních předpisů, a je k trvalému užívání přizpůsoben. Sama žalovaná ustanovení stavebních předpisů cituje a odvolává se na příslušná rozhodnutí ÚMO Plzeň, odboru výstavby a dopravy vydaných ohledně užívání domu, v němž se předmětná bytová jednotka nachází, přičemž z těchto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že užívání bytové jednotky bylo povoleno v souladu se stavebními předpisy a splňuje požadavky stavebních předpisů pro trvalé bydlení osob, je tedy evidentní, že kritéria § 24 odst. 5 uvedeného zákona splňuje. Azylové bydlení je žalobkyni poskytováno jako sociální služba dle § 57 zákona o sociálních službách Městskou charitou Plzeň v jím provozovaném azylovém domě splňujícím všechny stavební a hygienické požadavky na trvalé bydlení a pro tento účel byl i zkolaudován. Je nezákonné odmítat obyvatelce azylového domu nárok na příspěvek na bydlení jen proto, že se jedná o byt v domě, v němž je poskytována registrovaná sociální služba, na niž je v souladu se zákonem o sociálních službách uzavírána mezi poskytovatelem a klientem smlouva o poskytnutí sociální služby. Pokud chtěla žalobkyně získat v tomto domě bydlení, nemohla si vymínit, že chce uzavřít smlouvu, jež by byla formálně nazvána jako nájemní. Bydlení je žalobkyni poskytnuto za úplatu jako jedna ze sociálních služeb. Žalovaná nemůže nesprávný výklad založit formálně jen na základním vymezením této sociální služby, jež by měla být ideálně přechodná. Ust. § 57 odst. 1 zákona o sociálních službách sice stanoví, že azylové domy poskytují pobytové služby na přechodnou dobu, avšak to automaticky neznamená, že ubytovací jednotky v těchto zařízeních nesplňují požadavky § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb. na trvalé bydlení. 6. Žalobkyně odkázala na judikaturu NSS podporující její argumentaci, neboť dle jeho výkladu vznikl mezi ní a poskytovatelem sociální služby nájemní vztah k poskytované jednotce, přičemž není rozhodující, že nájem bytové jednotky vznikl na základě smlouvy o poskytování pobytové sociální služby dle § 57 zákona o sociálních službách, a nikoliv podle standardní smlouvy o nájmu. Jedná se o ubytování, jež má charakter trvalého, nikoliv přechodného bydlení, jež typicky zakládá smlouva o ubytování. Přechodné bydlení by znamenalo, že žalobkyně uspokojuje svou primární bytovou potřebu mimo azylový dům, ale žalobkyně nemá jinou možnost bydlení, v opačném případě by jí nebylo azylové bydlení poskytnuto, neboť by to bylo proti jeho smyslu a účelu. Žalobkyně sice užívá bytovou jednotku v azylovém domě podle smlouvy na dobu určitou, ale po celou dobu má toto užívání charakter trvalého bydlení. I běžné nájemní smlouvy se uzavírají na dobu určitou a žalovaný nezpochybňuje, že jsou určeny k trvalému bydlení. Žalobkyni bylo ubytování poskytnuto v bytové jednotce vybavené standardním příslušenstvím a vybavením, smlouva obsahuje závazek platit za ubytování částku 435 Kč denně, a i další ustanovení nasvědčují tomu, že se ve své podstatě jedná o nájemní smlouvu, jež obsahuje navíc ještě poskytování dalších sociálních služeb. K omezení trvání pobytu v azylovém domě žalobkyně uvedla, že délka pobytu v něm je sice formálně omezena, avšak v praxi běžně dochází k prodlužování smlouvy a klienti zde velmi často žijí delší dobu, přičemž ani běžné nájemní smlouvy nezakládají jistotu nájmu na dobu neurčitou. Je nepřípustné zbavit žalobkyni nároku na příspěvek na bydlení jen proto, že bydlení v azylovém domě je pro ni v současné době jedinou možností, jak uspokojit základní bytovou potřebu své rodiny a pokud by byt v azylovém domě nezískala, skončila by na ulici. Odmítat žalobkyni uvedenou dávku je nejen asociální, ale i nezákonné. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Shrnul průběh správního řízení a uvedl, že žalobkyně není podnájemcem předmětné bytové jednotky, jak deklarovala v žádosti o příspěvek na bydlení podané dne 5. 3. 2025. Žalobkyně není pro účely příspěvku na bydlení ani nájemcem bytu, neboť bytové jednotky v uvedeném rodinném domě jsou urč