7 Azs 79/2009 — Nejvyšší správní soud

57 Ad 5/2024- 85 - text  28 57 Ad 5/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Burianové a soudců Mgr. Aleše Smetanky a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobců: a) D. F., narozen X b) D. P., narozen X c) R. H., narozen X d) M. P., narozen X e) A. K., narozen X f) J. M., narozen X g) M. M., narozen X h) J. K., narozen X i) A. T., narozen X j) R. H., narozen X k) M. S., narozen X l) V. H., narozen X m) V. K., narozen X n) L. H., narozen X o) M. F., narozen X p) P. V., narozen X q) J. L., narozen X všichni zastoupeni Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem sídlem Rooseveltova 49/16, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky sídlem Soudní 1672/1a, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2024, č. j. VS-207929-13/ČJ-2022-80000P-51ODV, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobci se společnou žalobou ze dne 22. 12. 2024, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) dne 23. 12. 2024, domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2024, č. j. VS-207929-13/ČJ-2022-80000P-51ODV (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil jimi napadené rozhodnutí ředitele Věznice Plzeň ze dne 5. 10. 2022, č. j. VS-130297-75/ČJ-2020-8011PR (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím ředitel Věznice Plzeň (dále též jen „ředitel věznice“) rozhodl tak, že zamítl žádosti 19 žadatelů (včetně 17 žalobců) ze dne 30. 6. 2020 a 7. 8. 2020 o zpětné proplacení přestávek ve službě na jídlo a odpočinek za období posledních tří let předcházejících podání žádostí, tj. od 30. 6. 2017 do 30. 6. 2020, resp. od 7. 8. 2017 do 7. 8. 2020. Ředitel věznice po provedeném dokazování dospěl k závěru, že požadované proplacení přestávek ve službě by bylo v rozporu s § 60 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“). 3. Soud podotýká, že zbývající dva žadatelé (prap. V. B. a prap. M. P.), kteří nejsou žalobci v tomto soudním řízení, podali u zdejšího soudu vlastní (společnou) žalobu proti napadenému rozhodnutí, kterou soud projednal v samostatném řízení pod sp. zn. 57 Ad 7/2024. II. Žaloba 4. Žalobci v úvodních dvou článcích žaloby vymezili napadené i prvostupňové rozhodnutí a vyjádřili se ke včasnosti žaloby. 5. V čl. III. žaloby žalobci nejprve konstatovali, že v průběhu správního řízení ředitel věznice provedl celou řadu navrhovaných důkazů, které prokázaly, že § 60 odst. 1 služebního zákona není dodržován a ani fakticky bez většího počtu příslušníků jej dodržovat nelze, a přesto jsou jim z pracovní doby odečítány přestávky na jídlo a odpočinek. Žalobci namítali, že v průběhu řízení nebyl akceptován návrh na provedení důkazu výpisem čipových karet umístěných na vstupu do jídelny pro příslušníky, kterým by byl prokazován vstup žalobců do těchto prostor a jak dlouhý čas se v jídelně zdržovali. Žalobci tím chtěli prokazovat nepravdivost tvrzených příloh denních rozkazů, že žalobci přesně v uvedené časy v těchto přílohách čerpali přestávku. Druhým neprovedeným důkazem podle žalobců byl požadavek na založení do správního spisu rozkazu či nařízení ředitele věznice či žalovaného, kterým by bylo prokazováno stále se opakující tvrzení, že strážný či dozorce na pohyblivém stanovišti může kdykoliv stanoviště opustit za účelem čerpání přestávky, aniž by byl vystřídán. Žalobci totiž, pokud by čerpali přestávku na jídlo a odpočinek, nemohou za stanoviště odpovídat a ani při mimořádných událostech by nemuseli zasahovat při jejich likvidaci. Bez rozkazu či nařízení by příslušníci mohli nerušeně a svévolně opouštět dozorčí či strážní stanoviště bez toho, že by byla zajištěna bezpečnost věznice a společnosti. Podle žalobců trestní zákoník řeší problematiku opuštění strážního či dozorčího stanoviště, tedy i svévolné jednání v době, kdy na tomto stanovišti měla být služba vykonávána. Podle žalobců se činnost ve vězeňské službě vykonává zásadně na základě rozkazů a nařízení. Pojem přerušení služby či opuštění pohyblivého stanoviště pak nemá oporu v žádném takovém rozkaze či nařízení. 6. Žalobci poté označili za „transparentní falzum“ vzorek příloh denních rozkazů, což mají za prokázané tím, že v rozhodnou dobu čerpání přestávek by v jeden čas čerpala přestávku polovina dozorců (tedy cca sedm) a službu vykonávala jen polovina druhé části, což je absolutně vyloučeno, neboť výkon služby by nebyl zajištěn. V uvedených přílohách ani není uvedeno, kdo na stanovišti po dobu čerpání přestávky vykonával službu, navíc tyto údaje o čerpání přestávek nejsou žádným ze žalobců parafovány a všichni žalobci prohlásili, že tuto listinu nikdy neviděli. Ani v denních rozkazech není jediné osoby, která by střídání stanovišť umožňovala. Žalobci rovněž poukázali na knihy předání a převzetí služby na dozorčích stanovištích, kde předání a převzetí služby není zaznamenáno. Žalobci poté uvedli, že ve své podstatě se jedná o rozhodnutí druhé, které je celkem vedeno již od roku 2017 s požadavkem na zaplacení přestávek od roku 2014, které žalovaný nedokáže vyřešit. 7. Podle žalobců základem je vyřešit otázku § 60 odst. 3 služebního zákona, zda služba na strážních a dozorčích stanovištích je přerušitelná, či nikoliv. Tu podle nich řeší nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR (dále jen „GŘ“) č. 5/2016 a č. 23/2014 a současně rozpis strážních a dozorčích stanovišť, v němž je uvedeno, po jakou dobu se stanoviště střeží a kolika příslušníky se toto stanoviště obsazuje. Tento předpis je tedy základní interní právní normou pro obsazování a výkon služby na jednotlivých strážních a dozorčích stanovištích. Na strážních stanovištích lze za pohyblivé stanoviště považovat toliko strážní a zásahovou hlídku, která je určena k likvidaci mimořádných událostí. Prioritní je připravenost k likvidaci mimořádných událostí. Její obsazenost je tříčlenná a navýšena o služebního psovoda se psem. Všichni strážní, velení na toto stanoviště, prohlásili, že na stanovišti nejsou nikým střídáni a konzumace stravy je jim umožňována jen na nezbytně nutnou dobu. Ani omylem tedy nemohou čerpat přestávku na jídlo a odpočinek tak, že by ji trávili dle svého uvážení například opuštěním objektu věznice. Nepřetržitě, po celou dobu služby, tak musí být připraveni k likvidaci mimořádné události. Ostatní strážní stanoviště jsou pevná a jsou střídáni právě odchodem na stanoviště strážní a zásahové hlídky, jak shora uvedeno. Následně ihned pokračují ve výkonu služby ve strážní a zásahové hlídce. 8. V další části žaloby žalobci v obecné rovině popisují činnost ve Věznici Plzeň. Nejprve se věnují popisu Oddělení výkonu vazby a trestu ve Věznici Plzeň, kde vykonávají služební činnost dozorci na oddílech – ubytovnách odsouzených či obviněných a kde zejména zajišťují denní režim těchto osob. Ve většině případů působí na stanovištích pohyblivých a jejich počet je upraven „Rozpisem dozorčích stanovišť“. Na jednotlivá dozorčí stanoviště jsou příslušníci veleni denním rozkazem vedoucího oddělení, kdy před nástupem služby se uskutečňuje na předem určeném místě rozdílení směny a následuje odchod na jednotlivá dozorčí stanoviště. Poté pro každého jednotlivého dozorce následuje převzetí služby. Stav převzetí dozorčího stanoviště se zapisuje do „Knihy předání a převzetí služby“ a současně se hlásí nadřízenému. Pokud by bylo dozorčí stanoviště střídáno, činnost převzetí a přebírání stanoviště se ve všech detailech opakuje, a to i se zápisem do knihy předání a převzetí stanoviště, jakož i provádění sčítací prověrky odsouzených. Žalobci akcentovali, že pojem svévolného přerušení služby na stanovišti se nikde neobjevuje, když se poprvé objevuje ve sporu o čerpání přestávky. Dále žalobci namítali, že jejich výslechy prokázaly, že sice mají možnost stravování buď v jídelně nebo konzumovat donesenou stravu vlastní, avšak ani v tuto dobu neodkládají výstroj a ani v jediném případě netrvá jejich doba stravování zákonem stanovenou dobu. V případě jakékoliv vyhlášené mimořádné události jsou povinni okamžitě ukončit stravování a dostavit se na určené místo. Při odchodu na stravu dozorčí stanoviště nepředávají žádnému dalšímu příslušníkovi, ani v jediném případě není tato konzumace stravy uvedena v knize předání a převzetí služby. Odchod z oddílu je toliko nahlašován inspektorovi dozorčí služby s tím, že v uvedenou dobu režim na tomto oddíle není po dobu nejnutnější ke konzumaci stravy vykonáván. Za „zásadní příklad nepravdivého tvrzení vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu, mjr. Mgr. K.“ žalobci označili případ, který se stal v roce 2015, kdy dozorce prap. G., velený na dozorčí stanoviště pracoviště prádelna, odešel na přestávku na jídlo do jídelny, když před tímto odchodem se mu nepodařilo kontaktovat inspektora dozorčí služby. Provedenou kontrolou bylo zjištěno, že na pracovišt