1 Afs 2/2003 — Nejvyšší správní soud

15 Ca 20/2009- 39 - text Pokračování 11 15Ca 20/2009 15Ca 20/2009-39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. B. K., bytem „X“, adresou pro doručování „X“, proti žalovanému: F i n a n č n í m u ř e d i t e l s t v í v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2008, č. j. 14865/08-1400-505156, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal přezkoumání zákonnosti a následného zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 14865/08-1400-505156, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Libochovicích (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 12. 2007, č. j. 41433/07/197960/1876, jímž byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 135.520,-Kč ve smyslu zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění v době rozhodné (dále jen „zákon o trojdani“). Současně se žalobce domáhal i zrušení uvedeného platebního výměru, a aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit mu náhradu nákladů řízení. V žalobě namítl, že rozhodnutí žalovaného i správce daně považuje za nezákonná, neboť contra legem ukládají žalobci povinnost platit daň a tedy vzdát se vlastnictví ve prospěch státu. Žalobce je přesvědčen, že existují nejméně čtyři důvody nezákonnosti těchto rozhodnutí, a to v podobě nezákonného popření nároku na osvobození od daně žalobci, dále z důvodu prekluze lhůty k vyměření daně, dále z důvodu vyměření nesprávného druhu daně a také z důvodu nezákonného určení plátce této daně, kterou byl povinen platit jiný daňový subjekt odlišný od žalobce. Nezákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů žalobce spatřuje ve skutečnosti, že správce daně mu již dne 25. 1. 2002 doručil výzvu dle ust. § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), v níž vyslovil pochybnosti, dále uložil žalobci, aby se do 15 dnů vyjádřil k prokázání nároku na osvobození od daně z převodu nemovitostí, a vedle toho žalobce poučil o tom, že pokud neodstraní vzniklé pochybnosti nebo pokud nedodrží stanovenou lhůtu, je správce daně oprávněn zjistit základ daně podle pomůcek, které má k dispozici či které si sám opatří i bez součinnosti se žalobcem. Z toho žalobce dovozuje, že správci daně již tehdy bylo známo, že má pochybnosti o nároku žalobce na osvobození od daně, které nesouvisí s příslušnou pětiletou lhůtou pro osvobození, a proto jestliže se nespokojil s vyjádřením žalobce k výše zmíněné výzvě, měl správce daně ex lege dotyčnou daň vyměřit. Tato možnost dle žalobce trvala od konce roku 2002 a ve smyslu ust. § 47 odst. 1 daňového řádu a § 22 zákona o trojdani do 31. 12. 2005. Žalobce je přesvědčen, že po této lhůtě již nebylo možno jakýkoliv druh daně vyměřit, přičemž na této skutečnosti nic nemění ani pozdější úkony správce daně, které jsou díky tomu nicotné a nemající žádný právně relevantní vliv na běh a trvání lhůty pro vyměření daně. Po 1. 1. 2006 zákonná možnost pro vyměření dotyčné daňové povinnosti prekluzí zanikla. Pokud správce daně nekonal věcně správně a daň nevyměřil, nezavinil tento stav žalobce. Dle žalobce správce daně a žalovaný pochybili i tím, že mu vyměřili nesprávnou daň, neboť pokud došlo ke zcizení nemovitostí do společnosti BK-Real, s.r.o., bezúplatně, a to právně relevantním způsobem, nemohlo by se podle zákona jednat o daň z převodu nemovitostí, která je vázána na úplatné převody, nýbrž by šlo o daň darovací ve smyslu ust. § 5 odst. 1, odst. 2 písm. b) a ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani, jejímž poplatníkem by ovšem byla obdarovaná společnost, jíž však daň nikdy vyměřena nebyla a ani nikdy nebyl učiněn úkon k jejímu vyměření. Žalobce má za to, že vklad do společnosti byl proveden v souladu se zákonem, a tudíž i z tohoto důvodu mu daňová povinnost nevznikla, a proto očekával osvobození od daně z převodu nemovitostí. Žalobce totiž byl od počátku vzniku společnosti BK-Real, s.r.o., a je i dosud společníkem této společnosti, takže splnil podmínky pro osvobození od příslušné daně ve smyslu ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani. V závěru žaloby pak žalobce obsáhle odcitoval nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07 a vyjádřil přesvědčení, že jeho závěry lze plně vztáhnout i na žalobcův případ, zejména pokud se jedná o otázku zániku oprávnění správce daně k vyměření daňových povinností. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. K věci uvedl, že základní podmínkou pro osvobození od daňové povinnosti, která je uvedena v ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani je skutečnost, že se jedná o vklady vložené podle zvláštního zákona, jímž je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), do obchodních společností nebo družstev. Obchodní zákoník přitom vymezuje vklad společníka v ust. § 59 odst. 1 jako souhrn peněžních a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník zavazuje vložit do společnosti a podílet se jím na výsledku podnikání společnosti. Současně vymezuje v ust. § 58 odst. l) základní kapitál společnosti jako peněžní vyjádření souhrnu peněžních a nepeněžních vkladů všech společníků do společnosti, přičemž v odst. 2 je stanoveno, že základní kapitál se vytváří povinně ve společnosti s ručením omezeným a v akciové společnosti a jeho výše se zapisuje do obchodního rejstříku. Zákon o trojdani osvobozuje v ust. § 20 odst. 6 písm. e) pouze vklady vložené do obchodních společností při definici vkladu podle obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že se jedná o vklady do základního kapitálu společnosti, vztahuje se osvobození od daně z převodu nemovitostí pouze na vklady do společnosti zvyšující základní kapitál. Pokud se jedná o vklady do společnosti nezvyšující základní kapitál, tak tyto vklady – převody majetku na společnost – podléhají dani z převodu nemovitostí, neboť se nejedná o vklady ve smyslu ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani. V návaznosti na právě uvedené pak žalovaný zmínil, že správce daně v daňovém řízení po žalobci požadoval důkazy, které by osvědčily navýšení základního kapitálu společnosti. K navýšení základního kapitálu v souvislosti se vkladem žalobce u společnosti BK-Real, s.r.o., v obchodním rejstříku ovšem nedošlo ani následně, tj. ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalovaný trvá na tom, že žalobce nedoložil navýšení základního kapitálu u společnosti BK-Real, s.r.o., o hodnotu jeho vkladu zápisem v obchodním rejstříku s výší základního kapitálu této společnosti. Dle žalovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, č. j. 29 Odo 1169/2005 – 216, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2004, č. j. F 9041/2001/C 15733 – 126, potvrzují, že k navýšení základního kapitálu společnosti BK-Real, s.r.o., o hodnotu vloženého nepeněžitého vkladu nikdy nedošlo, čímž nejsou splněny základní podmínky pro osvobození. Žalovaný je přesvědčen, že daňová povinnost žalobce nebyla prekludována, jelikož právní účinky vkladu do katastru nemovitostí vznikly dnem 29. 3. 2000 a v ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani je výslovně stanoveno, že po dobu dotyčných pěti let neběží lhůty pro vyměření daně“. V předmětném ustanovení je tak zakotveno tzv. stavění prekluzivní lhůty, což v praxi znamená, že po dobu pěti let od okamžiku rozhodného pro podání daňového přiznání tříletá prekluzivní lhůta stanovená v ust. § 22 zákona o trojdani v souladu s ust. § 47 daňového řádu neběží. Dle žalovaného počátek lhůty pro vyměření daně je sice nutno odvodit od konce roku, v němž byl žalobce povinen podat daňové přiznání, tj. od 31. 12. 2000, nicméně podle ust. § 20 odst. 6 písm. e) zákona o trojdani lhůta neběží po dobu pěti let od vkladu do katastru nemovitostí, tj. od 29. 3. 2000 do 29. 3. 2005. Tříletá prekluzivní lhůta tak měla uplynout dnem 31. 12. 2008. Správce daně však dne 3. 1. 2006 vyzval žalobce k odstranění pochybností ve smyslu ust. § 43 odst. 1 daňového řádu, čímž došlo k prodloužení lhůty pro vyměření do 31. 12. 2009. Dále žalovaný má za to, že předmětný vklad není bezúplatným převodem vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti BK-Real, s.r.o., nýbrž úplatným převodem, jehož důsledkem je vznik daňové povinnosti k dani z převodu nemovitostí, neboť pokud vlastník převádí svůj majetek do vlastnictví společnosti, nelze to posuzovat tak, že by svůj majetek poskytl společnosti bez jakékoliv protihodnoty. Tímto vkladem dochází ke zvýšení majetku společnosti a tím i k celkovému zvýšení hodnoty podílu společníka na majetku společnosti a příp