9 Afs 113/2007 — Nejvyšší správní soud

59 Af 34/2011- 106 - text Pokračování 7 59Af 34/2011 59Af 34/2011-106 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karla Kosteleckého a Mgr. Karolíny Tylové, LL.M., v právní věci žalobkyně: JB, IČ xx, se sídlem xx, právně zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem Na Vysoké II 200/22, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, č.j. 2004/11-1700-505680 ze dne 9. 5. 2011, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č.j. 2004/11-1700-505680 ze dne 9. 5. 2011 se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „žalovaný“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci (dále jen „finanční úřad“ či „správce daně“), č.j. 217329/10/192980507426 ze dne 3. 11. 2010, kterým byl žalobkyni uložen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 48 958 Kč. Protože s účinností od 1. 1. 2013, v souvislosti se zákonem č. 456/2011Sb., o finanční správě České republiky, přešla působnost Finančního ředitelství v Ústí nad Labem na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, jednal soud od zmíněného okamžiku s posledně označeným státním orgánem finanční správy jako se žalovaným, v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně v žalobě namítala, že správce daně i žalovaný vycházeli z nesprávného výkladu příslušných ustanovení zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. Pravidla poskytování finančních prostředků ze státního rozpočtu církvím a náboženským společnostem, ve znění platném od 1. 1. 2006, vydaná Odborem církví Ministerstva kultury (dále též jen „Pravidla“) dle žalobkyně zákonu č. 218/1949 Sb. dokonce odporují. V bodě V. Pravidel je uvedeno, že finanční prostředky poskytnuté na věcné náklady církví a náboženských společností se poskytují na „provoz ústředí církví". Zákon č. 218/1949 Sb. však za věcné náklady považuje náklady spojené s výkonem bohoslužeb, náboženských úkonů a s církevní administrativou. Z tohoto ustanovení nelze výkladem dovodit, že tyto náklady se mají vztahovat pouze na ústředí církví. Za problematický považuje žalobkyně i neurčitý termín „ústředí církví". Žalobkyně tvrdí, že Pravidla nejsou svou povahou obecně závazným právním předpisem ve vztahu k církvím a náboženským společnostem a církve a náboženské společnosti tedy nemají povinnost se tímto předpisem řídit. Stejné právní stanovisko zaujal i Nejvyšší kontrolní úřad ČR při kontrole hospodaření církví a náboženských společností v roce 2009. Pokud žalovaný podle Pravidel rozhodoval, bylo jeho rozhodnutí nezákonné. Správce daně neuznal jako prostředky na úhradu věcných nákladů žalobkyně prostředky v celkové výši 48 958 Kč. Jedná se o prostředky vynaložené na úhrady hovorného, datových a souvisejících služeb. Jelikož zákon č. 218/1949 Sb. nevymezuje jasně, které věcné náklady mají být hrazeny, upravila žalobkyně skladbu těchto nákladů vnitřním předpisem. Náklady byly propláceny pouze statutárním, tedy voleným orgánům žalobkyně. Obsazení těchto orgánů je možné podle ústavy žalobkyně kdykoliv měnit, není proto účelné navazovat poplatky za připojení internetu a hovorné přímo na žalobkyni. Vzhledem k tomu, že členové statutárního orgánu neměli trvalé bydliště v sídle žalobkyně, museli vykonávat své funkce z domova a datové služby byly proto navázány na jednotlivé domovy a telefonní poplatky na jednotlivé osoby. U faktur od firmy P.R. (č. xx, xx a xx ze dne xx) došlo k chybnému vystavení těchto faktur na soukromou osobu vzhledem k tomu, že je využívání datových služeb vázáno na domovy členů Úzké rady - řídícího orgánu žalobkyně. Žalobkyně situaci vyřešila vydáním čestného prohlášení Úzké rady, že částka byla vynaložena pro účely žalobkyně v rámci zákona č. 218/1949 Sb. Dalším neuznaným dokladem je doklad za nákup v xx, kdy J. P., rovněž člen Úzké rady, řešil naléhavou potřebu toneru do tiskárny a z důvodu časové tísně i vzdálenosti použil k nákupu v xx osobní kartu. Příslušné náklady byly tedy použity jak v souladu se zákonem, tak v souladu s Pravidly, když byly vynaloženy na provoz ústředí žalobkyně, resp. osob, které byly členy řídícího orgánu žalobkyně. Dle vnitřního uspořádání žalobkyně každý (i když pracuje v ústředí) vykonává na prvním místě duchovní práce, ústředí k tomu zajišťuje administrativní záležitosti. Dle tohoto uspořádání tedy věcné náklady na provoz ústředí církve zahrnují i náklady týkající se zajištění duchovní práce jednotlivých duchovních, vykonávajících zároveň práci v ústředí. Stát se navíc tyto náklady zavázal hradit výslovně také podle § 4 zákona č. 218/1949 Sb. Řádné vyúčtování předmětných nákladů nezpochybnilo ani Ministerstvo kultury, tj. poskytovatel. Závěrem žalobkyně uvedla, že odvod do státního rozpočtu pro porušení rozpočtové kázně byl vyměřen na základě ustanovení zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), který ale upravuje finanční hospodaření organizačních složek státu, zařízení státu mající obdobné postavení jako organizační složka státu, Bezpečnostní informační služby a příspěvkových organizací zřízených organizačními složkami státu. Církve a náboženské společnosti organizačními složkami státu ani příspěvkovými organizacemi nejsou. K podané žalobě se písemně vyjádřil žalovaný, který uvedl, že finanční prostředky ze státního rozpočtu byly poskytnuty právnické osobě Jednotě bratrské, a proto pouze tato osoba může být jejich příjemcem. Z tohoto důvodu nebylo možné platit a do vyúčtování finančních prostředků ze státního rozpočtu zahrnovat doklady, které nebyly vystaveny na právnickou osobu Jednotu bratrskou, tj. příjemce dotace. Žalobkyně mohla náklady jiných osob uhradit z jiných zdrojů, když se rozhodla, že jsou nezbytné pro výkon její činnosti. V této souvislosti není podstatné, zda internetové služby a telefonní hovory patří do věcných nákladů, jak uvádí žalobkyně, ale jen to, že tyto náklady vznikly jiným osobám, než příjemci dotace, a že do vyúčtování finančních prostředků ze státního rozpočtu byly zahrnuty ještě náklady nedoložené žádnými doklady o nákladech vztahujících se k jinému období. Již při poskytnutí dotace bylo zřejmé, že poskytovatel zavazuje příjemce dotace k plnění jím stanovených podmínek, které byly obsažené také v Pravidlech. Je proto nasnadě, že příjemce dotace je povinen při nakládání s rozpočtovými prostředky dodržovat nejenom zákonné podmínky, ale též podmínky stanovené poskytovatelem při poskytnutí dotace. Tento názor vyjádřil opakovaně i Nejvyšší správní soud. Pokud tedy žalobkyně přijala dotaci ze státního rozpočtu a byla seznámena s podmínkami jejího poskytnutí, pak byla těmito podmínkami vázána. Nelze tedy tvrdit, že poskytovatelem vydaná Pravidla nebyla pro příjemce finančních prostředků ze státního rozpočtu závazná. I když pojem ústředí církví není v zákoně definován, nemá tato skutečnost vliv na závěry provedené kontroly, protože správce daně vyčlenil pouze položky, které byly čerpány soukromými osobami a nikoliv příjemcem dotace, položky, na které nebyly předloženy žádné doklady a nesprávně zahrnutý náklad z roku 2005. Tvrzení žalobkyně, že náklady na internetové a telefonické služby patří do věcných nákladů církevních a náboženských společností, by bylo správné, kdyby tyto náklady byly vyúčtovány žalobkyni. Zvláštní předpis, podle kterého bylo možné proplácet hovorné a internet soukromým osobám, členům Úzké rady, neznamená možnost takový postup akceptovat v případě prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, které byly určeny pouze na věcné výdaje spojené s provozem ústředí žalobkyně. Pokud členové Úzké rady museli vykonávat své funkce z domova, měla být tato situace řešena s poskytovatelem, který má možnost případně zohlednit požadavky příjemce. Pokud žalobkyně argumentuje tím, že v roce 2006 řádně předložila vyúčtování prostředků na věcné náklady poskytovateli a ten toto vyúčtování nezpochybnil, nemají tyto skutečnosti vliv na závěr kontroly správce daně, protože ten vychází ze svých vlastních zjištění. Argument, že sporné náklady měly být uznány podle § 4 zákona č. 218/1949 Sb., nemá oporu v samotném znění tohoto ustanovení. Závěrem žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, na správnosti jehož závěrů trvá. Ze správního spisu, který si soud od žalovaného vyžádal, vyplývají následující, pro věc rozhodné skutečnosti: Na základě zákona č. 218/1949 Sb. poskytlo Ministerstvo kultury ČR prostřednictvím odboru církví v roce 2006 Jednotě bratrské finanční prostředky ze státního rozpočtu v celkové výši 22 097 729 Kč. Rozpis finančn