7 Afs 54/2007 — Nejvyšší správní soud

15 A 25/2013- 67 - text Pokračování 7 15A 25/2013 15A 25/2013-67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: M. M., nar. „X“, bytem „X“, proti žalované: Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Lidické náměstí 9, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 7.12.2012, č.j. KRPU-249016-7/ČJ-2012-0400KR-PK, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 7.12.2012, č.j. KRPU-249016-7/ČJ-2012-0400KR-PK, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8.10.2012, č. KRPU-99511-9/ČJ-2011-0400VO, kterým bylo rozhodnuto, že žalobci zanikl nárok na poskytování náhrady za ztrátu služebního příjmu po skončení neschopnosti ke službě po dobu trvání služebního poměru vymezené v ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a to ke dni 30.11.2010, neboť k témuž dni skončil jeho služební poměr k bezpečnostnímu sboru propuštěním, a ode dne 1.12.2010 žalobci nenáleží náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle ustanovení § 103 zákona o služebním poměru po skončení služebního poměru k bezpečnostnímu sboru, neboť jeho služební poměr skončil propuštěním dle § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru, tedy jiným způsobem, než zákon o služebním poměru pro účely poskytování náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě předpokládá. V žalobě popsal dosavadní průběh řízení a namítl, že náhrada za ztrátu na služebním příjmu mu byla přiznána podle ustanovení § 92 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, účinného do 31.12.2006 (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“). Toto ustanovení se však diametrálně liší od ustanovení § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru. Ustanovení § 92 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. totiž nerozlišuje mezi poskytováním služebního příjmu za trvání služebního poměru a po jeho skončení. Skutečnost, že poživatel náhrady za ztrátu na služebním příjmu skončí služební poměr a z jakého důvodu, není podle zákona č. 186/1992 Sb. pro další poskytování náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě nijak významná. Zákon o služebním poměru účinný od 1.1.2007 neobsahuje přechodné ustanovení, které by stanovilo, že by se náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě poskytovaná podle dosavadní právní úpravy, považovala za náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle zákona o služebním poměru. To znamená, že režim poskytování náhrady za ztrátu na služebním příjmu se po účinnosti zákona o služebním poměru nijak nezměnil. Uvedený nárok se tak nemohl řídit ustanovením § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru. V případech, kdy zákonodárce chtěl, aby se dosavadní nároky posuzovaly jako nároky nabyté podle nové právní úpravy, to výslovně zakotvil. Jako příklad lze uvést ustanovení § 225 zákona o služebním poměru. K obdobnému problému ve vztahu k zaměstnanci v pracovním poměru, pro něhož platila obdobná úprava náhrady za ztrátu výdělku, poukázal na názor J. D. publikovaný v ASPI a rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí a popsala dosavadní průběh řízení, náhled na právní úpravu a aplikaci pravé a nepravé retroaktivity právních předpisů. Vzhledem k absenci zvláštní úpravy v zákoně o služebním poměru dle jejího názoru platí, že právní vztahy vzniklé, resp. právní vztahy, jejichž účinky trvají i za účinnosti zákona o služebním poměru, řídí se od nabytí účinnosti zákona o služebním poměru tímto zákonem, a to vzhledem k institutu nepravé retroaktivity. V posuzovaném případě žalobci již od měsíce ledna 2009 náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě nenáležela, neboť na služebním místě, na kterém byl zařazen, dosahoval vyššího služebního příjmu, než na služebním místě, ze kterého byl z důvodu služebního úrazu převeden. Došlo tak ke změně poměrů, která měla za následek zánik nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu. K tomu, aby mohla být náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě dále příslušníkovi poskytována, musela by být analogicky přiznána znovu. Vzhledem k tomu, že rozhodná skutečnost pro vznik či zánik nároku nastala za účinnosti zákona o služebním poměru, je na místě aplikovat ustanovení § 103 zákona o služebním poměru, které nepřipouští výjimky. Poukaz na podobnost se zaměstnaneckým poměrem nepovažovala žalovaná za správný s odkazem na specifika služebního poměru, která se předmětné věci týkají. Při rozhodování, zda ve věci aplikovat ustanovení § 92 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. či ustanovení § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru považovala žalovaná za rozhodné, že nárok žalobce vznikl za právní úpravy zákona č. 186/1992 Sb. a za účinnosti tohoto předpisu rovněž zanikl. Z tohoto důvodu nový nárok v souvislosti se skončením služebního poměru měl být posuzován a byl posuzován podle zákona o služebním poměru. Následky služebního úrazu vzhledem k pracovnímu zařazení žalobce mu nebránily dosahovat stejného či vyššího služebního příjmu, než jaký měl před služebním úrazem. Před ukončením služebního poměru byl žalobce v postavení, kdy věděl, resp. měl vědět, že v případě ukončení služebního poměru z jiných důvodů, než zákon o služebním poměru předpokládá a vymezuje v ustanovení § 103 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 42 odst. 1 písm. h), mu nevznikne nárok na náhradu za ztrátu služebního příjmu po skončení neschopnosti ke službě po ukončení služebního poměru. V replice žalobce uvedl, že má nadále za to, že rozhodnutí ze dne 14.10.2002, kterým mu byla přiznána náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě, bylo nezákonně zrušeno, neboť zákon o služebním poměru neobsahuje ustanovení, o které by se tento postup dal opřít. Nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě vznikl žalobci za účinnosti zákona č. 186/1992 Sb. a na tom se nic nezměnilo, neboť tento nárok upravený ustanovením § 92 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. trvá i po skončení služebního poměru. Ustanovení § 103 zákona o služebním poměru upravuje pouze jedno plnění – náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě a nerozlišuje náhradu za trvání služebního poměru a po jeho skončení. Žalobce vyslovil kategorický nesouhlas s tvrzením žalované, že nárok zanikl přímo ze zákona, ačkoliv nebylo o zániku nároku rozhodnuto a poukázal na nesrozumitelnost závěrů žalované ohledně vzniku a zániku nároku žalobce. Žalovaná se snaží interpretovat právní úpravu obsaženou v zákoně č. 186/1992 Sb. jako by byla totožná s úpravou obsaženou z zákoně o služebním poměru, tak tomu ovšem není. Při jednání právní zástupkyně žalobce setrvala na dosavadních tvrzeních a doplnila, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, když režim v poskytování náhrady za ztrátu na služebním příjmu se po účinnosti služebního zákona nijak nezměnil. Při tomtéž jednání pověřený pracovník žalované odkázal na dosavadní vyjádření a uvedl, že žalobce v rámci odvolacího řízení brojil jen proti místní a věcné příslušnosti prvostupňového správního orgánu, takže věcná stránka nebyla řešena. Z tohoto důvodu by soud měl ještě před meritorním posouzením věci zhodnotit, zda žaloba by neměla být odmítnuta pro nevyčerpání řádných opravných prostředků před správním orgánem. Závěrem navrhl odmítnutí žaloby. Soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, jejichž absence by mohla vést k odmítnutí žaloby. Soud konstatuje, že podmínky řízení byly splněny včetně vyčerpání opravných prostředků žalobcem. K námitce žalované, že žalobce v žalobě uvedl argumenty v odvolání neobsažené, soud poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26.8.2008, sp. zn. 7 Afs 54/2007, www.nssoud.cz, dle kterého je žalobce oprávněn uvést v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání skutečnost, že některé z nich neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Soud tak nemohl rozhodnout o odmítnutí žaloby, neboť podmínky řízení byly splněny. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s