9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

15 Af 50/2015- 37 - text 12 15Af 50/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobce: Ing. A. K., sídlem X, insolvenční správce dlužníka PLP, a. s., IČO: 27272401, sídlem Na Rovném 736/3, 400 04 Trmice, zastoupený Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. 13486/15/5300-21442-711315, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 4. 2015, č. j. 13486/15/5300-21442-711315, se pro vadu řízení a pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 4. 2015, č. j. 13486/15/5300-21442-711315, jímž bylo zamítnuto odvolání společnosti PLP, a. s., (dále jen „dlužník“) a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 6. 2014, č. j. 1365353/14/2501-24803-505503. Tímto rozhodnutím správce daně podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), přiznal dlužníkovi úrok z vratitelného přeplatku z důvodu jeho vrácení po stanovené lhůtě ve výši 107 529 Kč. Žalobce se v žalobě zároveň domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce předeslal, že správce daně část přeplatků na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) použil na úhradu jiných daňových povinností dlužníka a zbylou část vrátil do majetkové podstaty jako vratitelný přeplatek. Toto faktické započtení, které v případě dlužníka v insolvenčním řízení zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), neumožňuje, poškodilo podle žalobce ostatní věřitele dlužníka. Tento postup označil žalobce za nezákonný. 3. Žalobce připomněl, že veškerý majetek dlužníka je zastaven ve prospěch zajištěných věřitelů, jejichž zajištěné pohledávky mnohonásobně převyšují tržní hodnotu zajištění. To znamená, že nebudou v plné výši uspokojeny pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jim postavené na roveň a zajištěné pohledávky, tudíž i pohledávky za majetkovou podstatou budou v poměrné výši kráceny. Pokud by byl postup správce daně při aplikaci § 242 daňového řádu správný, znamenalo by to, že pohledávky státu budou uspokojeny v plné výši, zatímco pohledávky ostatních věřitelů uhrazeny nebudou, resp. nebudou uspokojeny ani v té poměrné výši, ve které by uspokojeny být měly. Takový výsledek aplikace právní úpravy považoval žalobce za absurdní a protiústavní, když představuje neodůvodněné zvýhodnění jednoho z věřitelů a zásah do práv věřitelů ostatních a je projevem zřejmé nerovnosti před zákonem. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/06, podle kterého z čl. 11 Listiny základních práv a svobod nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. Žalobce proto pokládal dobu úročení těch částek, které nebyly dlužníkovi vydány do majetkové podstaty, ale byly výše uvedeným způsobem započteny, za chybně určenou. 4. Podle žalobce jsou závěry žalovaného o počátku lhůty k vrácení nadměrného odpočtu vyměřeného platebním výměrem v příkrém rozporu s relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména s rozsudkem sp. zn. 7 Aps 3/2013. Tento soud podle žalobce jednoznačně konstatoval, že obvykle dojde k vyměření nadměrného odpočtu neprodleně po podání daňového přiznání, a to zpětně k poslednímu dni lhůty pro podání daňového přiznání, případně ke dni opožděně podaného daňového přiznání. Dnem po něm následujícím začne běžet třicetidenní lhůta k vyplacení nadměrného odpočtu podle § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a po jejím uplynutí by podle žalobce zásadně neměl být důvod plátci odpírat nárok na úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Žalobce poznamenal, že tento závěr platí bez ohledu na to, zda byl vratitelný přeplatek teprve následně vyměřen rozhodnutím správce daně, neboť není možné odpírat úrok jen z toho důvodu, že správce daně u některých daňových subjektů rozhoduje o vyměření přeplatku déle. Žalobce dodal, že tyto judikaturní závěry se opírají též o judikaturu Soudního dvora Evropské unie a byly potvrzeny i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 68/2013 a 9 Afs 174/2014. Žalobce proto považoval dobu úročení částek 95 931 Kč a 122 344 Kč za chybně určenou. Trval také na tom, že správce daně měl přiznat úrok též z částky 451 440 Kč, která jako přeplatek rozhodně nebyla dlužníkovi vrácena v zákonné lhůtě. 5. Žalobce dále požadoval přiznání úroku podle § 254 odst. 1 daňového řádu. K tomu citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Aps 3/2013, že pokud správce daně vydal v průběhu prověřování rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, změněno nebo prohlášeno za nicotné, a na základě takového rozhodnutí byl plátci odepřen nárok na odpočet DPH nebo jeho část, takové odepření není ničím jiným než aktem po obsahové stránce ekvivalentním „pozitivnímu“ uhrazení částky na základě či v souvislosti se zrušeným, změněným nebo za nicotné prohlášeným rozhodnutím, neboť účinek tohoto rozhodnutí je v ekonomické i právní rovině totožný s rozhodnutím ukládajícím povinnost zaplatit určitou částku, pouze má „negativní“ podobu. Plátci se odepírá nárok na vyplacení nadměrného odpočtu nebo jeho části, tedy se mu ukládá povinnost strpět, že mu částka, o níž měl za to, že na ni má nárok, nebude vyplacena. Zásah do majetkové sféry plátce je v obou případech stejný, jde o majetkovou újmu buď v podobě protizákonného zmenšení majetku, kterým plátce disponuje, nebo v podobě protizákonného nezvětšení tohoto majetku. Podle žalobce proto není na místě argumentace žalovaného, že dlužník na základě rozhodnutí následně změněných v přezkumném řízení nic nezaplatil. Žalobce uzavřel, že odepření vrácení přeplatku v podobě nadměrného odpočtu je podle citované judikatury ekvivalentem úhrady této částky. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal průběh řízení a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný trval na tom, že součástí majetkové podstaty dlužníka se přeplatek stane až tehdy, pokud je přeplatkem vratitelným. Poukázal také na úpravu účinků insolvenčního řízení v § 242 daňového řádu, úpravu vracení nadměrného odpočtu v § 105 zákona o DPH a úpravu vratitelnosti přeplatku v § 154 daňového řádu. Zdůraznil, že žalobce nerozlišuje přeplatek a vratitelný přeplatek a bez ohledu na existenci nedoplatků se domáhá vrácení přeplatku jako takového a z jeho nevrácení, resp. použití postupem podle § 242 odst. 3 daňového řádu, který žalovaný označil za nepřímou novelu insolvenčního zákona, dovozuje žalobce dobu úročení za chybně určenou. 7. Podle žalovaného je právní názor žalobce, že by měl být úrok přiznán ode dne následujícího po uplynutí třiceti dnů od posledního dne lhůty pro vyměření DPH, v rozporu s právní úpravou vratitelnosti přeplatku a není zastáván ani žalobcem citovanou judikaturou. Ta se navíc nezabývá skutkovým stavem, jaký byl u žalobce, ale pro výpočet úroku zohledňuje délku vytýkacího řízení vedeného podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Žalovaný již v napadeném rozhodnutí žalobci objasnil, že nesprávně odvozuje počátek doby úročení nadměrných odpočtů od následujícího dne po uplynutí třicetidenní lhůty, ve které by měl správce daně povinnost nadměrné odpočty vrátit pouze tehdy, pokud by byly vyměřeny k poslednímu dni lhůty pro podání daňových přiznání k DPH podle údajů v nich daňovým subjektem tvrzených (tedy postupem podle § 140 odst. 1 daňového řádu). Taková situace ale u žalobce nenastala, neboť nadměrné odpočty byly vyměřeny v přezkumném řízení, a to z důvodu právního názoru zastávaného judikaturou na aplikaci § 44 zákona o DPH ve vazbě na přechodná ustanovení zákona č. 47/2011 Sb. 8. Žalovaný konstatoval, že napadeným rozhodnutím, které bylo vydáno podle § 155 odst. 5 daňového řádu, nebylo možné přiznat úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu, neboť se jedná o odlišný institut. Tento úrok náleží daňovému subjektu tehdy, dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu. Žalovaný dodal, že proti post