10 Azs 97/2017 — Nejvyšší správní soud

59 A 122/2017- 66 - text  59 A 122/2017 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobkyně: XX, nar. XX zastoupena zákonným zástupcem - XX obě ubytování zajištěno na adrese XX zastoupena advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 8, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské nám. 5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 24. 11. 2017, č. j. 119688/2017-OPL takto: I. Rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 24. 11. 2017, č. j. 119688/2017-OPL, a usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 27. 9. 2017, č. j. 2926/2017-HANOI-III, se zrušují pro nezákonnost a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta. Odůvodnění: I. Žaloba 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se nezletilá žalobkyně, zastoupená matkou jako zákonnou zástupkyní, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí ministra zahraničních věcí, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „velvyslanectví“, případně „zastupitelský úřad“) ze dne 27. 9. 2017, č. j. 2926/2017-HANOI-III. Tímto usnesením velvyslanectví zamítlo žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu a zastavilo řízení o žádosti podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. V úvodu žaloby žalobkyně popsala, že se její matka jako zákonná zástupkyně dne 28. 8. 2017 osobně dostavila s právním zástupcem na velvyslanectví, kam se jí nepodařilo v dopoledních ani v odpoledních úředních hodinách vstoupit. Registraci k podání žádosti o trvalý pobyt jí tzv. systém Visapoint neumožnil. Právnímu zástupci byl vstup do prostor velvyslanectví umožněn, žalobkyně tudíž jeho prostřednictvím podala žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o trvalý pobyt podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, kterou odůvodnila nemožností registrace v systému Visapoint, což dokládala několika doklady o neúspěšných pokusech o registraci. Současně se žádostí podala žádost o trvalý pobyt. 3. Žalobkyně se dovolávala nové právní úpravy obsažené v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, účinné od 15. 8. 2017. Novela umožňuje cizincům, kteří mají objektivně doložitelný důvod, proč nemohou žádost o pobytový titul podat osobně, podat žádost jakýmkoli jiným způsobem současně se žádostí o upuštění od osobního podání žádosti. Cizinci, kteří z důvodů spočívajících na straně zastupitelského úřadu nemohou žádost podat osobně, již nemusejí využívat k podání žádosti alternativní „kreativní“ způsoby, kterým musely soudy poskytovat ochranu, ale mohou využít právě postupu podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. 4. S odvoláním na judikaturu správních soudů, konkrétně rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 57 A 53/2015, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 10 Azs 97/2017, žalobkyně dovozovala, že při existenci a prokázání objektivních důvodů zastupitelský úřad musí od povinnosti osobního podání žádosti o pobytový titul upustit, aby zákonem stanovená povinnost podat žádost osobně nebyla v některých případech v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 5. Žaloba se dovolávala také závěrů rozsudků rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52 a č. j. 7 Azs 227/2016-36, podle nichž mají cizinci - žadatelé o pobytová oprávnění právo na spravedlivý proces ve smyslu přístupu ke správnímu orgánu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, včetně možnosti podat žádost v reálném čase a lidsky důstojným způsobem, tyto rozsudky se přitom se týkaly poměrů na velvyslanectví v Hanoji a registrace v systému Visapoint. Velvyslanectví na svém přístupu po zveřejnění obou rozsudků nic nezměnilo, nezměnil se ani systém Visapoint. Z toho žalobkyně dovozovala, že se na její žádost nadále vztahují závěry obou uvedených rozsudků v tom smyslu, že dokud se nezmění podmínky při podávání žádostí, je řízení zahájeno i v případě, kdy žádost je podávána nouzovým „kreativním“ způsobem a za řádně podané žádosti je třeba považovat i ty, které nebyly podány osobně. Vzhledem k tomu, že v důsledku novely zákona o pobytu cizinců již tyto nouzové způsoby podání žádosti nejsou možné, je třeba využít postupu podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, což žalobkyně učinila. Ačkoli byly výhrady rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu k fungování systému Visapoint velvyslanectví známy, přesto velvyslanectví dne 23. 8. 2017 na úřední desce uveřejnilo informaci, že žadatel je v souladu s § 169f zákona o pobytu cizinců povinen předem si sjednat termín osobního podání žádosti, mimo jiné o povolení k trvalému pobytu prostřednictvím systému Visapoint. K tomu žalobkyně namítala, že registrace prostřednictvím systému Visapoint není a nebyla jako způsob sjednání termínu osobního podání žádosti v zákoně o pobytu cizinců stanovena. Žalobkyně se prostřednictvím právního zástupce v systému Visapoint opakovaně pokoušela registrovat k podání žádosti o trvalý pobyt, avšak systém ji vždy odpověděl, že žádné termíny nejsou volné a má se o registraci pokusit později. Podle žalobkyně je zřejmé, že velvyslanectví na úřední desce zveřejnilo způsob sjednání termínu pro podání žádosti prostřednictvím systému Visapoint, který není zákonem stanoven a registraci fakticky neumožňuje. Pro dokreslení situace žalobkyně poukázala na to, že ke dni 31. 10. 2010 byl systém Visapoint ukončen, k okolnostem ukončení systému odkázala na rozhovor náměstka Ministerstva zahraničních věci pro konzulární záležitosti. Zrušením systému Visapoint došlo k situaci, kdy od 1. 11. 2017 nebylo objednávání termínů pro příjem žádostí o pobytová oprávnění možné a nový způsob objednávání termínu měl být připraven pro období od 1. 12. 2017. 6. Žalobkyně nesouhlasila s výkladem žalovaného, že odůvodněnými případy, kdy lze od osobního podání žádosti upustit, se rozumí např. zdravotní či sociální důvody, které žadateli znemožňují dostavit se osobně na zastupitelský úřad k podání žádosti a že pro žalobkyni nebyl problém se na zastupitelský úřad dostavit k podání žádosti o jiný druh pobytového oprávnění. Podle žalobkyně může být objektivním důvodem cokoli, co žadateli v osobním podání žádosti brání, tj. i skutečnost, že systém Visapoint v daném období fakticky neumožňoval sjednání termínu pro osobní podání žádosti o dlouhodobý pobyt. 7. Podle žalobkyně zákon o pobytu cizinců nestanoví konkrétní způsob sjednání termínu pro podání žádosti pro pobytová oprávnění. Skutečnost, že § 169h odst. 1 zákona o pobytu hovoří o způsobu, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce, neznamená, že může volit jakýkoli způsob sjednání termínu, ale pouze takový, který je výslovně stanovený zákonem. Žalobkyně znovu namítala, že povinnost registrace v systému Visapoint nebyla uvedena v zákoně jako způsob sjednání termínu osobního podání žádosti stanovena. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s argumentací velvyslanectví i žalovaného, že k důvodnosti žádosti o upuštění od osobního podání nepostačuje doložení pouze několika neúspěšných pokusů v registraci v systému Visapoint k podání žádosti o dlouhodobý pobyt. Podle žalobkyně problém spočíval již v tom, že na ni byla vynucována registrace v systému, který připouštěl neúspěšnost registrace. Systém byl nastaven tak, že žadatel nevěděl, jestli se volný termín uvolní následující minutu nebo za několik dní, takový systém registrace byl podle žalobkyně protiústavní z důvodu uvedených v rozsudcích rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Velvyslanectví i žalovanému bylo v době rozhodování známo, že stejným způsobem podávají žádosti i další klienti právního zástupce žalobkyně, přičemž každý z nich dokládá jiné neúspěšné pokusy o registraci, kterých jsou v souhrnu desítky a pokrývají další časové úseky. 8. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí připustil, že systém Visapoint ve skutečnosti sloužil k omezení počtu podávaných žádostí. Podle žalobkyně tento způsob regulace migrace nebo filtrace zájemců o pobytu v České republice odporuje zákonu, neboť není transparentní. Není zřejmé, na základě jakých kritérií, jakým způsobem a kdo nastavuje počet žadatelů, kterým bude velvyslanectvím umožněno osobně podat žádost o pobyt. Systém zavádí rovněž diskriminaci na základě státní příslušnosti, protože pro každý zastupitelský úřad může být filtrace zájemců nastavena jinak. Podle žalobkyně je přístup ke správnímu orgánu a právo na podání žádosti základním lidským právem podle čl. 36 odst. 1 Listiny