2 Afs 35/2009 — Nejvyšší správní soud

59 Af 11/2017- 96 - text  59 Af 11/2017-96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka v právní věci žalobkyně: V.P., bytem XX zastoupena daňovým poradcem RNDr. M.H. sídlem XX proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČO: 72080043 sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2016, č. j. 52178/16/5200-10423-705778, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. 11. 2016, č. j. 52178/16/5200-10423-705778, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně byla ve zdaňovacím období roku 2012 evidována v registru silničních vozidel jako provozovatel vozidel registračních značek XX, XX, XX a XX. Ve všech případech se jednalo o vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 t určená výhradně k přepravě nákladů. Tyto údaje Finanční úřad pro Liberecký kraj, Územní pracoviště v Jablonci nad Nisou (dále jen „správce daně“), ověřil dotazem na příslušný odbor Magistrátu města Jablonec nad Nisou, který spravuje údaje registru silničních vozidel ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepodala daňové přiznání k dani silniční za zdaňovací období roku 2012, byla výzvou správce daně ze dne 1. 12. 2015 vyzvána k jeho podání. Na výzvu k podání daňového přiznání reagovala žalobkyně sdělením, ve kterém vyjádřila nesouhlas se závěrem správce daně, že je poplatníkem daně silniční u výše specifikovaných vozidel, neboť je nemá v držení, nevlastní je a ani je neprovozuje. Vozidlo registrační značky XX bylo dle žalobkyně odcizeno a zbylá vozidla byla vrácena leasingové společnosti z důvodu neplnění závazků vyplývajících z leasingových smluv ze strany žalobkyně. Žalobkyně uvedla, že nemá v držení technické průkazy vozidel a není jí ani znám současný vlastník těchto vozidel. Žalobkyně neměla za prokázané, že je poplatníkem daně silniční u těchto vozidel, neboť ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, požaduje zápis osoby provozovatele v technickém průkazu. Dle žalobkyně absence technických průkazů ve spisovém materiálu nenahradí zápis z registru vozidel. Dne 13. 1. 2016 proběhlo ve věci ústní jednání a platebním výměrem na dani silniční za zdaňovací období roku 2012 ze dne 4. 4. 2016, č. j. 405046/16/2604-50522-501589, byla žalobkyni vyměřena daň silniční ve výši 120.525 Kč. Žalovaný změnil rozhodnutí správce daně tak, že snížil výši vyměřené daně na částku 74.700 Kč, v ostatním zůstal výrok prvostupňového rozhodnutí beze změny. V případě vozidla XX žalovaný uznal, že se nejedná o předmět daně silniční a o 29.625 Kč vyměřenou daň snížil, neboť dle rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, odboru správního, oddělení dopravně správních agend, ze dne 29. 4. 2016 se lze důvodně domnívat, že toto vozidlo zaniklo v roce 1996, a bylo proto rozhodnuto o zápisu jeho zániku v centrálním registru silničních vozidel. V případě vozidla XX snížil žalovaný daň o 16.200 Kč, protože správce daně vypočetl alikvotní výši daně silniční ve vztahu k tomuto vozidlu v rozporu s § 5 a § 6 odst. 2 zákona o dani silniční. II. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě především namítala, že žalovaný neprokázal, že byla poplatníkem vyměřené daně, a že v rozporu se zákonem o dani silniční stanovil daň na základě jiných než zákonem stanovených podkladů, aniž by stanovil daň podle pomůcek. 3. Dle žalobkyně se žalovaný nevypořádal s odvolacím důvodem, že předmětem majetkové daně mohou být pouze reálné majetky, nikoli jejich fikce odvozená ze spisu vedeného v registru vozidel, který obsahuje jediný relevantní dokument - žádost o zapsání vozidla do evidence z roku 1993. Je-li reálná existence vozidel základní podmínkou, aby vozidla byla předmětem daně silniční, potom je dle žalobkyně na správci daně, resp. žalovaném, aby tuto skutečnost prokázal. To, že předmětná vozidla neexistují, je přitom téměř jisté, neboť v roce 2012 to bylo již více než 20 let od jejich uvedení do provozu. O jejich neexistenci svědčí také to, že k nim nebylo nalezeno v centrálním registru pojištěných vozidel žádné pojištění odpovědnosti vozidel registrovaných na území České republiky. Skutečnost, že vozidla, za něž byla žalobkyni daň silniční doměřena, reálně neexistují, potvrdil i Magistrát města Jablonec nad Nisou, odbor správní, oddělení dopravně správních agend, při ústním jednání dne 30. 1. 2017, když na základě vlastního šetření dospěl k důvodné domněnce, že předmětná vozidla a jejich pojištění zaniklo již v roce 1996, a vydal rozhodnutí o zápisu zániku i těchto tří vozidel do centrálního registru silničních vozidel. 4. Žalobkyně dále nesouhlasila s právním názorem žalovaného, že absenci technického průkazu nebo technických dokladů k vozidlu lze ve vyměřovacím řízení při určení poplatníka a sazby daně nahradit spisem vedeným při registru vozidel. Žalobkyně odkazovala na § 4 odst. 1 a § 6 odst. 3 zákona o dani silniční. Žalobkyně zdůraznila, že již v odvolání poukazovala na to, že údaje vedené v registru vozidel jsou neúplné a nepřesné. Konkrétně se jedná o karty vozidel XX, XX a XX, které vystavil správce registru a z nichž správce daně dovodil, že žalobkyně je poplatníkem daně silniční a určil sazbu daně. Na všech kartách je uvedeno, že se jedná o neúplný záznam. Tento fakt činí dle žalobkyně uvedený důkaz nepřípustným. Žalobkyně je na těchto kartách uvedená jako vlastník i jako provozovatel vozidel, a to od 14. 6. 1993, resp. 31. 5. 1993 (XX). Z žádostí o zapsání vozidel do evidence je přitom patrné, že užívací právo žalobkyně k vozidlům vyplývalo z uzavřených leasingových smluv, č. XX, č. XX a č. XX. Leasingovým pronajímatelem a zřejmě i vlastníkem byla Kreditní banka Plzeň, a.s. Žalobkyně tak nemohla být vlastníkem těchto vozidel v období od 14. 6. 1993, resp. 31. 5. 1993 (XX) do 30. 6. 2001. Chybný zápis v registru jistě nebyl (není) v technickém průkazu, tj. není pravda, že zápisy v registru vozidel byly shodné se zápisy v technickém průkazu. Navíc datum platnosti do 30. 6. 2001, do kterého měla být žalobkyně vlastníkem vozidel, je současně posledním dnem účinnosti právních předpisů o evidenci řidičů a motorových vozidel. Tyto předpisy byly zrušeny zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nebo nahrazeny jeho prováděcími předpisy. Lze se tak domnívat, že při převodu evidence vozidel vedené doposud dle předpisů účinných do 30. 6. 2001 do nově zřízeného registru vozidel podle zákona č. 56/2001 Sb. a vyhlášky č. 243/2001 Sb., byl údaj „platnost do“ odvozen od data účinnosti zrušených předpisů. Karty vozidel neobsahují také žádné technické parametry ani jednoho ze tří vozidel, tj. neobsahují údaje, podle nichž se stanovuje sazba daně. Dle žalobkyně je nepochybné, že v případě uvedených tří vozidel se registr vozidel neshoduje s údaji v technickém průkazu, a názor žalovaného, že údaje v registru vozidel plně nahrazují technický průkaz, je tak nutně vadný. Karty vozidel obsahují také údaj „datum účinnosti poslední změny“, a to 19. 7. 1994, resp. 8. 7. 1994 (XX), nelze však zjistit, o jakou změnu se jednalo. V roce 1994 byl přitom leasing předčasně ukončen, neboť žalobkyně nemohla splácet leasingové splátky. Nelze tak vyloučit, že v původní evidenci vozidel vedené tehdejším dopravním inspektorátem byla změna držitele vozidla provedena, ale při převodu do registru vozidel se tato změna nezaznamenala, resp. poznamenal se jen datum, kdy nastala její účinnost. 5. Žalobkyně konstatovala, že správci daně i žalovanému sdělila, že nemůže podat daňové přiznání, neboť nejenom že není poplatníkem, ale nemá možnost daň bez technických průkazů ani vypočítat, tj. tvrdit. Dle žalobkyně důkazní břemeno dle § 92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, leželo výhradně na správci daně. Správce daně vycházel z vlastní vyšetřovací činnosti a nelze proto přijmout tezi žalovaného, že k ní správce daně není povinen. Jestliže vyšetřování prováděl, měl prošetřit i okolnost, kterou nijak nezpochybnil, totiž, že žalobkyně vozidla vrátila leasingovému pronajímateli XX, a.s. Je více než pravděpodobné, že tato společnost převzala i technické průkazy vozidel. Tato společnost je také stále vedena v obchodním rejstříku pod firmou XX, a.s. v likvidaci. Správce daně měl činit kroky, aby zjistil skutečného poplatníka podle stavu zápisu v technickém průkazu vozidel. Tak jako vyzval žalobkyni, jako možného poplatníka, měl vyzvat i XX, a.s. v likvidaci, aby vysvětlila svoji pozici ke všem pronajatým vozidlům. Žalobkyně nemá na rozdíl od finanční správy žádnou pravomoc domáhat se u XX, a.s