3 Ads 104/2012 — Nejvyšší správní soud

41 Ad 4/2020- 49 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 8 41 Ad 4/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobkyně: M. B., narozena „X“, bytem „X“, zastoupena Mgr. Ing. Ing. J. B., obecným zmocněncem, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2020, č. j. MPSV-2020/44508-916, sp. zn. SZ/MPSV-2020/44245-916, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 9. 3. 2020, č. j. MPSV-2020/44508-916, sp. zn. SZ/MPSV-2020/44245-916, a rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2020, č. j. UPCR-UL-2020/198818-20220602, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 277,49 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 9. 3. 2020, č. j. MPSV-2020/44508-916, sp. zn. SZ/MPSV-2020/44245-916, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 28. 1. 2020, č. j. UPCR-UL-2020/198818-20220602. Tímto rozhodnutím úřad práce žalobkyni přiznal doplatek na bydlení ve výši 604 Kč měsíčně od září 2019, a to na základě žádosti podané žalobkyní dne 30. 9. 2019. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že za den výplaty příspěvku na bydlení se považuje den, kdy příspěvek žadatel o dávku obdržel, tedy den, kdy mu byl připsán na účet, či den, kdy si vyzvedl na poště poštovní poukázku. Neztotožnila se s tvrzením úřadu práce a žalovaného, že za den výplaty příspěvku na bydlení se považuje okamžik, kdy byl dán pokyn k provedení platby, a za den vyplacení dávky okamžik, kdy byla platba provedena. Domnívala se, že úřad práce má povinnost zjišťovat u každého příjemce dávky, kdy si finanční hotovost převzal, pokud je tato skutečnost rozhodná pro stanovení dne výplaty dávky. Skutečnost, že úřad práce takto nepostupoval, podle žalobkyně nemůže jít k její tíži. Konstatovala, že postupem úřadu práce byla zkrácena na svých právech, neboť jí byla nesprávně vyplacena dávka v hmotné nouzi. Dále namítala, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami. Konkrétně žalobkyně uvedla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neodkázal na žádné ustanovení zákona, ustálenou judikaturu či odbornou literaturu, podle kterých rozhodoval. Naopak úřad práce podle žalobkyně zákon dotvářel, ačkoli není oprávněn provádět závazný výklad zákonů, v čemž žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně pro výklad použila per analogiam § 166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle něhož se za den platby provedené poskytovatelem poštovních služeb považuje den, kdy byla platba připsána na účet správce daně. Žalobkyně dovodila, že užívá-li zákon slov zaplaceno, vyplaceno nebo výplata platby, pak se nejedná o pouhý pokyn k výplatě, jak dovozuje žalovaný v napadeném rozhodnutí. Rovněž se žalovaný podle žalobkyně nedostatečně vypořádal s její odvolací námitkou, že pojem vyplacená částka znamená až částku, kterou příjemce skutečně obdržel, neboť úřad práce jistě nebude vyžadovat vrácení platby, u které byl sice dán pokyn k výplatě, ale do sféry adresáta se výplata dávky nikdy nedostala. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí úřadu práce ze dne 20. 6. 2019, č. j. 117801/2019/UUA, ze dne 29. 8. 2019, č. j. 156016/2019/UUA, a ze dne 10. 12. 2019, č. j. 218471/2019/UUA. Žalobkyně podotkla, že postup žalovaného a úřadu práce by podle § 62 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) znamenal, že neoprávněně vyplacený rodičovský příspěvek by byl rodič povinen vracet již po pokynu dávkové specialistky, ačkoli příspěvek se do dispozice rodiče vůbec nedostal. Připomněla, že podle § 10 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) je rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v průběhu poskytování opakující se dávky období kalendářního měsíce předcházejícího aktuálnímu kalendářnímu měsíci. Podle žalobkyně jí v průběhu měsíce srpna 2019 nebyl vyplacen žádný příspěvek na bydlení, a proto neměl být úřadem práce při výpočtu doplatku za bydlení zohledněn. Uzavřela, že doplatek na bydlení jí byl vyplacen v nesprávné výši. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 104/2012, podle něhož mohou být metodické pokyny pramenem uznávané právní praxe. Uvedl, že podle komentáře Beck, P., Grunerová, I., Pavelková, M. Zákon o pomoci v hmotné nouzi. Zákon o životním a existenčním minimu. Praktický komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2018, se pro stanovení výplaty dávky analogicky užije § 19 odst. 5 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením“). Podle žalovaného zákon úřadu práce nestanovuje povinnost individuálně zjišťovat u příjemce dávky, kdy si příspěvek na bydlení převzal, neboť tento údaj není rozhodný pro stanovení nároku na doplatek na bydlení, jeho výši či výplatu. Napadené rozhodnutí považoval žalovaný za dostatečně odůvodněné. Připomněl, že v napadeném rozhodnutí citoval jednotlivá ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterých při rozhodování postupoval. Zákonné ustanovení, které by upravovalo okamžik vyplacení dávky v zákoně o pomoci v hmotné nouzi, neexistuje. Den vyplacení dávky stanovuje zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, proto podle žalovaného nelze analogicky užít daňový řád, jak navrhovala žalobkyně v podané žalobě. Žalovaný konstatoval, že v napadeném rozhodnutí podrobně rozvedl postup v případě ztráty složenky či nevyzvednutí dávky jejím příjemcem. Podotkl, že reálně může dojít k různým situacím, se kterými se úřad práce vypořádává odlišně. Žalovaný poznamenal, že se nemůže vyjádřit k rozhodnutím úřadu práce, na která odkazovala žalobkyně, neboť se netýkala předmětného případu, přičemž u žalobkyně nešlo dávku, která byla z důvodu nevyzvednutí jejím příjemcem vrácena zpět úřadu práce. Pro vrácení rodičovského příspěvku platí podle žalovaného jiné podmínky než pro příspěvek na bydlení. Žalovaný připomněl, že příspěvek na bydlení se pro účely doplatku na bydlení nepovažuje za příjem žadatele ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Vyplacený příspěvek na bydlení se ve výši dávky doplatku na bydlení zohledňuje podle § 33 a § 35 zákona o pomoci v hmotné nouzi, nikoli podle § 10 téhož zákona. Žalovaný vysvětlil, že rozhodné období pro zjišťování příjmu se v případě podání žádosti o dávku stanoví podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, nikoli podle § 10 odst. 3 téhož zákona, jak se domnívala žalobkyně. K termínu výplaty dávky žalovaný odkázal na stanovisko vlády k senátnímu návrhu č. 61 z roku 2013 o změně některých zákonů souvisejících s výplatou sociálních dávek, ze kterého vyplývá nesouhlasné stanovisko s návrhem, aby se za den výplaty dávky považoval den, kdy příjemce dávku obdrží. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného 4. Žalobkyně v replice ze dne 22. 6. 2020 nesouhlasila s odkazem žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 104/2012, neboť tento rozsudek se netýká problematiky pokynů dávkové specialistky úřadu práce ani zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Domnívala se, že žalovaný ve svém vyjádření konkrétně neuvedl den, kdy byla předmětná dávka příspěvku na bydlení vyplacena. Trvala na tom, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť jde pouze o domněnky žalovaného. Podle žalobkyně bylo úmyslem zákonodárce vyplacení doplatku na bydlení v takové výši, aby dávka příspěvek na bydlení vyplacená v kalendářním měsíci bezprostředně předcházejícím aktuálnímu kalendářnímu měsíci a dávka doplatek na bydlení v daném měsíci odpovídala částce odůvodněných nákladů na bydlení. Termín vyplacený tak podle žalobkyně musí být posuzován z pohledu žadatele, nikoli z pohledu odesílatele. Postup žalovaného podle zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením označila žalobkyně za účelový, neboť není-li některá otázka zákonem upravena, pak se musí postupovat v souladu se zásadou uvedenou v § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tedy ve prospěch žadatele. Odkázala na § 10 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi a připo