2 As 216/2016 — Nejvyšší správní soud

59 Ad 8/2019- 46 - text  59 Ad 8/2019 - 46 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobce: X, narozený X bytem X zastoupen JUDr. Oldřichem Filipem sídlem Jiráskova 613, Česká Lípa proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Libereckého kraje sídlem nám. Dr. E. Beneše 584/24, Liberec o žalobě proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 4. 7. 2019, č. j X, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 4. 7. 2019, č. j. X, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí vedoucího Územního odboru Česká Lípa, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, ve věcech kázeňských ze dne 7. 5. 2019, č. X. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce podle § 186 a § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“), uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku, kterého se měl dopustit tím, že jako příslušník Policie ČR v době výkonu služby dne X mezi X hod. a X hod. na chodbě třetího patra bytového domu v ulici X č. p. X v X, jako člen hlídky oddělní hlídkové služby při služebním zákroku vedenému proti osobě X, nar. X , bytem tamtéž, neoprávněně a nepřiměřeně užil donucovací prostředek teleskopický obušek, který sice umožnil dosažení účelu sledovaného zákrokem, avšak nebyl nezbytný k překonání odporu X, proti kterému zakročoval, a nedbal tak na to, že užitím donucovacího prostředku teleskopický obušek za popsaných okolností způsobí X újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jeho protiprávního jednání, když X, za plné asistence dnes již bývalého nstržm. X, po svedení na zem za oprávněného použití donucovacích prostředků hmaty, chvaty, do polohy ležmo na břiše s rukama složenýma pod hrudí, po předchozím oprávněném použití donucovacího slzotvorného prostředku, opakovaně a úmyslně udeřil vysunutým teleskopickým obuškem do měkkých částí těla, zejména dolních končetin a hýždí, přičemž s údery nepřestal, dokud s nstržm. X X společnými silami nespoutali, čímž X způsobil újmu na zdraví v podobě podkožních krevních výronů na obou stehnech, pravém kolenním kloubu a pravé straně hýždě. Popsaným jednáním žalobce porušil § 11 písm. a), c) a § 50 odst. 3 písm. b), odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Polici ČR (dále jen „zákon o policii“), a naplnil tak skutkovou podstatu kázeňské přestupku dle § 50 služebního zákona, neboť porušil základní povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru dodržovat služební kázeň dle § 45 odst. 1 písm. a) téhož zákona, která dle § 46 odst. 1 služebního zákona spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů. Vzhledem k tomu, že od doby spáchání popsaného jednání již uplynula doba tří let, žalobce byl trestně stíhán, přičemž byl téměř po celou dobu trestního stíhání zproštěn výkonu služby, byl prvostupňovým rozhodnutím žalobci uložen kázeňský trest písemné napomenutí. 2. Dne 10. 4. 2019 bylo Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje doručeno pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 3. 2019, č. j. 31 To 492/2018-651, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 T 49/2016-617, v trestní věci žalobce a věc byla dle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“), postoupena Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje, neboť žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako kárný přestupek. 3. Řízení ve věcech služebního poměru ve věci kázeňského přestupku bylo s žalobcem zahájeno dne 16. 4. 2019. Dne 29. 4. 2019 proběhlo ve věci ústní jednání, při němž žalobce uvedl, že se k věci již opakovaně vyjádřil, a to jak před Generální inspekcí bezpečnostních sborů, tak před soudy. Dodal, že dne 5. 4. 2019 byl spolu s kolegou nstržm. X vyslán k události spočívající v pobodání nožem. Navázali kontakt s X, který s nimi nespolupracoval, neuposlechl zákonných výzev, choval se nevypočitatelně, a proto byl po použití donucovacích prostředků hmatů, chytů a slzotvorného prostředku sveden na zem. Na zemi si pak dal X ruce pod tělo. Z obavy o život a zdraví své, kolegy nstržm. X a dalších přítomných osob, použil žalobce proti X teleskopický obušek, kterým vedl údery do měkkých částí těla. V době, kdy proti X použil teleskopický obušek, nemohl vědět, zda u sebe X nemá bodnou nebo jinou zbraň. Údery nepočítal, vedl je do té doby, dokud nebylo dosaženo cíle, tj. dokud X nevyndal ruce zpod těla. Dne X byl ve věci vyslechnut X, který konstatoval, že použití teleskopického obušku v dané chvíli ze svého pohledu považoval za adekvátní. Služební funkcionář rozhodující v prvním stupni měl dále k dispozici obsah trestního spisu vedeného Okresním soudem v České Lípě pod č. 2 T 49/2016. 4. Žalovaný dospěl ke stejným závěrům jako služební funkcionář v prvostupňovém rozhodnutí. Měl za to, že rozhodnutí služebního funkcionáře bylo vydáno v zákonné dvouměsíční subjektivní lhůtě, přičemž běh této lhůty byl stavěn trestním řízení, které bylo pro týž skutek zahájeno policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů dle § 158 odst. 3 trestního řádu dne 25. 4. 2016. Žalovaný se podrobně zabýval otázkou charakteristiky aktivního a pasivního odporu, vycházel přitom mimo jiné z Metodické příručky č. 1/2017 ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia ČR (dále jen „metodická příručka č. 1/2017“) k použití donucovacích prostředků a zbraně příslušníky Policie ČR. Dle žalovaného je za aktivní odpor možné považovat takové jednání osoby, které za užití síly nebo hrozby užití síly, ve smyslu použití násilí proti policistům nebo jiným osobám, brání realizaci policejního úkonu. Za aktivní odpor lze rovněž považovat neuposlechnutí výzvy a náhlé zkracování vzdálenosti pachatele, existuje-li důvodná obava, že má pachatel v úmyslu zaútočit, a dále útěk či mírný fyzický odpor pachatele při omezování osobní svobody. Oproti tomu podstata pasivního odporu tkví ve snaze pachatele zmařit realizaci úkonu, a to projevením úmyslu nepodrobit se výzvě policisty pasivní rezistencí, kterou lze spatřovat např. v odmítání vyhovět výzvě policisty k opuštění prostoru nebo využít vlastní síly k pohybu. Ze spisového materiálu dle žalovaného vyplývá, že X svým jednáním kladl při zákroku odpor a dle výše uvedené metodiky naplnil některé znaky jak aktivního, tak pasivního odporu. Žalovaný se však ztotožnil se služebním funkcionářem rozhodujícím v prvním stupni a konstatoval, že jednání X předcházející použití úderů teleskopickým obuškem svým charakterem odpovídá rovině pasivního odporu. Žalovaný vycházel zejména ze skutečnosti, že ve chvíli, která těsně předcházela použití úderů teleskopickým obuškem, ležel X na zemi, kam byl po použití slzotvorného prostředku za pomocí hmatů a za asistence nstržm. X sveden žalobcem, ruce měl složené pod tělem a zároveň byl zakleknut žalobcem, jenž se ho výzvami snažil přimět k uvolnění rukou zpod těla a podrobení se úkonů spoutání. Jednání X v této chvíli zjevně směřovalo k zabránění realizace úkonu žalobce spočívajícího ve snaze X spoutat. Tento prvek rezistence je společný pro oba druhy posuzovaného odporu. Jako zásadní pro posuzování, zda X kladl po svedení na zem aktivní či pasivní odpor, žalovaný považoval tendenci užití síly nebo hrozby užití síly proti zakročujícím policistům. Před svým svedením na zem byl X opakovaně vyzýván žalobcem ke splnění zákonné povinnosti, čehož X nedbal a úmyslně zkracoval vzdálenost mezi ním a žalobcem, což vyústilo až ve fyzický kontakt, při kterém X do žalobce strčil. Takovou rezistenci X považoval žalovaný za jednoznačně aktivní. Žalovaný se proto ztotožnil s názorem služebního funkcionáře o oprávněnosti a přiměřenosti použití slzotvorného donucovacího prostředku i hmatů a chvatů ke svedení X na zem. Bez ohledu na tvrzení žalobce o reálné hrozbě, že by X mohl mít u sebe zbraň - nůž, je nutno dle žalovaného přihlédnout k tomu, že po svedení X na zem došlo k výrazné změně rovnováhy sil. Bylo prokázáno, že po svedení na zem, měl X ruce složené pod tělem, přičemž zároveň nesl následky použití slzotvorného prostředku, byl zakleknut žalobcem a nstržm. X participoval na úkonu spoutání. Nebylo však prokázáno, že by X, ochromený zásahem slzotvorného donucovacího prostředku do obličeje, zakleknutý na zemi žalobcem s participujícím nstržm. X, proti zasahujícím policistům užil sílu nebo reálně hrozil užitím síly. Ačkoliv z jednání X bezprostředně před použitím úderů teleskopickým obuškem plynula určit