5 Afs 28/2003 — Nejvyšší správní soud

59 Af 58/2019- 40 - text  59 Af 58/2019 - 40 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M., a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobce: X sídlem X zastoupen advokátem Mgr. Davidem Hejzlarem sídlem 1. máje 97/25, 460 01 Liberec 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2019, č. j. X takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 9. 2019, č. j. X, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 15. 6. 2017, č. j. X. Tímto rozhodnutím správce daně žalobci doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2015 do 6. 12. 2015 ve výši 1 277 560 Kč a sdělil mu výši penále 255 512 Kč. 2. Dne 16. 8. 2016 zahájil správce daně u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob, mj. za období od 1. 1. 2015 do 6. 12. 2015, kdy žalobce vstoupil do likvidace. Zjistil, že žalobce je spolek, provozuje rekreační formu X, zdrojem příjmů byly výnosy z pronájmu pozemků a sportovního areálu, šlo o účetní jednotku bez zaměstnanců, účtující v soustavě jednoduchého účetnictví. Žalobce v kontrolovaném zdaňovacím období prodal na základě kupní smlouvy uzavřené dne 15. 6. 2016 se společností X řadu pozemků, výnosy z prodeje pozemků dosáhly částky 6 980 000 Kč. Správce daně požadoval po žalobci, aby prokázal oprávněnost zaúčtování reprodukční pořizovací ceny ve výši 7 129 630 Kč stanovené znaleckým posudkem ze dne 21. 9. 2015 do daňově účinných výdajů v souvislosti s prodejem pozemků. Správce daně neuznal žalobcem uplatněnou reprodukční pořizovací cenu, konstatoval, že žalobce neprokázal ve výkazu majetku a závazků evidovanou částku 565 077 Kč, když dovodil, že žalobce prokázal pouze v účetnictví vedenou hodnotu jediného pozemku ve výši 25 000 Kč, který nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2004. Podle správce daně ze soupisů přebíraného majetku (předmětných pozemků), které zajistil u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj (dále také jen „katastrální úřad“), na nichž byly podpisy osob oprávněných jednat za žalobce, byla známa účetní hodnota prodaných pozemků, ve které byl tento majetek veden u předchozí účetní jednotky a pozemky měly být oceněny v této správné a prokazatelné pořizovací ceně, s níž mělo být při prodeji nakládáno jako se zůstatkovou cenou. Uplatnění reprodukční pořizovací ceny ve výši 7 129 630 Kč bylo podle správce daně v rozporu s § 29 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 6. 2017 správce daně žalobci doměřil daň z příjmů právnických osob za uvedené zdaňovací období, když mj. neuznal žalobcem do výdajů zahrnutou reprodukční pořizovací cenu pozemků dle znaleckého posudku. 3. Napadeným rozhodnutím ze dne 27. 9. 2019 žalovaný dodatečný platební výměr potvrdil. Žalovaný ve shodě se správcem daně konstatoval, že § 29 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů nelze v daném případě aplikovat. Vstupní cenou hmotného majetku se rozumí reprodukční pořizovací cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu. Protože však z § 26 zákona o daních z příjmů vyplývá, že pozemky nejsou pro účely zákona o daních z příjmů hmotným majetkem, nelze uvedené ustanovení, ani § 24 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů aplikovat. Žalovaný konstatoval, že dle § 24 odst. 2 písm. t) zákona o daních z příjmů, účinného do 31. 12. 2013, patřila mezi daňově uznatelné výdaje pořizovací cena nebo reprodukční pořizovací cena pozemku, a to jen do výše příjmů z prodeje jednotlivého majetku. Toto ustanovení však bylo zrušeno, proto je třeba postupovat podle § 24 odst. 1 ve spojení s § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů a vycházet z ocenění podle účetních předpisů. Z § 24 a 25 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, žalovaný dovodil, že hodnota uvedená v soupisech přebíraného majetku je pořizovací cenou, která je správná a prokazatelná, a žalobce o ní měl účtovat v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví a ve smyslu Českých účetních standardů (dále jen „ČÚS“), žalovaný zmiňoval bod 5.1. a 3.2. ČÚS 409. S touto cenou měl žalobce nakládat jako se zůstatkovou cenou, jež by byla daňově účinným nákladem podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalovaný vyšel z účetnictví žalobce, který vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl ke dni 1. 1. 2003 dle vyžádaných předávacích protokolů. Na předávacích protokolech, které byly podepsány rovněž osobami jednajícími za žalobce, byly uvedeny účetní hodnoty pozemků v celkové výši 381 254 Kč. Přitom z účetní evidence, rozvahy a výkazu o majetku a závazcích je zřejmé, že do předmětného zdaňovacího období, tj. do 31. 12. 2014, evidoval žalobce předmětné pozemky v celkové hodnotě 590 077 Kč, z čehož prokázal pouze účetně evidovanou hodnotu jediného pozemku ve výši 25 000 Kč. Teprve počínaje zdaňovacím obdobím roku 2015 zahrnul do účetnictví vstupní cenu předmětných pozemků v celkové výši 7 129 630 Kč na základě znaleckého posudku ze dne 21. 9. 2015. Evidovanou účetní hodnotu pozemků ve zbývající části 565 077 Kč však žalobce neprokázal. Žalovaný se odvolával na závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 11. 2014, č. j. 59 Af 5/2014-143, potvrzeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 Afs 210/2014-39, které řešily bezúplatný převod nemovitého majetku, jehož ceny byly v době převzetí známy. Soudy konstatovaly, že cena majetku byla známa a účetní jednotka neměla takto převzatý majetek přeceňovat cenou podle platné oceňovací vyhlášky a stanovovat reprodukční pořizovací cenu. Podle žalovaného měl žalobce pořizovací cenu zaznamenanou v účetnictví, ovšem v účetnictví vedená hodnota pozemků 590 077 Kč nebyla ničím doložena. Správce daně tedy správně vzal v úvahu účetní hodnotu pozemků ve výši 381 254 Kč, v níž byly pozemky u předchozího vlastníka evidovány. Žalovaný se rovněž dovolával smyslu ustanovení § 30 odst. 10 písm. e) zákona o daních z příjmů. Uvedl, že účetní hodnota pozemků vyplývá jednak z účetní evidence samotného žalobce, který o ní účtoval z roku na rok, správce daně pak ohledně její výše vycházel správně z předávacích protokolů poskytnutých katastrálním úřadem, z nichž historické ceny pozemků v hodnotě 381 254 Kč vyplývaly. Správce daně podle žalovaného nepochybil, pokud odkazoval na vyhlášku č. 504/2002 Sb. V § 7 odst. 1 vyhlášky č. 507/2002 Sb. je uvedeno, že pro záznamy v účetních knihách použijí účetní jednotky při oceňování majetku a závazků přiměřeně příslušná ustanovení vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o účetnictví pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví. Je-li ohledně oceňování majetku ve vyhlášce č. 507/2002 Sb. pro jednotky účtující v soustavě jednoduchého účetnictví odkazováno na přiměřené použití příslušných ustanovení vyhlášky č. 500/2002 Sb., tím spíše lze v případě žalobce, jehož hlavním posláním není podnikání, uplatnit vyhlášku č. 504/2002 Sb., tedy prováděcí vyhlášku k zákonu o účetnictví pro účetní jednotky, u kterých hlavním předmětem činnosti není podnikání. Na tuto vyhlášku pak navazuje ČÚS 409, jehož bod 3.7. se týká delimitace majetku v rámci jednoho subjektu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce se stal nástupnickou organizací X, a to na základě obchodní smlouvy o bezúplatném převodu majetku ze dne 9. 10. 2002, přitom tato organizace majetek dostala v rámci delimitace rovněž bezúplatně. A protože byla žalobci za zdaňovací období roku 2013 vyměřena v souladu s daňovým přiznáním daňová ztráta, je nutno aplikovat § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů, podle něhož lhůta pro vyměření daně za rok 2015 uplyne současně s uplynutím lhůty pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2018, v němž si nejpozději může žalobce uplatnit vyměřenou ztrátu, tj. nejdříve ke dni 1. 4. 2022. II. Žaloba 4. Ve včasné žalobě žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2019 bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně podle § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, neboť žalovaný o odvolání ze dne 21. 7. 2017 rozhodl po více než 2 letech. Podle § 148 odst. 3 daňového řádu tříletá lhůta pro stanovení daně běží znovu ode dne, kdy byla zahájena daňová kontrola, tudíž v daném případě tato lhůta uplynula dne 16. 8. 2018. Žalobce nesouhlasil s odkazem žalovaného na § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů. Odhlédl totiž od skutečnosti, že žalobce je neziskovým subjektem, který v roce 2013 nevykonával žádnou vedlejší doplňkovou činnost, ze které by mu mohla vzniknout ztráta jako položka odčitatelná od základu daně. Ž