1 Ao 3/2008 — Nejvyšší správní soud

15 A 114/2019- 41 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 14 15 A 114/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Daniely Menclové a Mgr. Lenky Havlíčkové ve věci žalobkyně: Marius Pedersen a. s., IČO: 42194920, sídlem Průběžná 1940/3, 500 09 Hradec Králové, zastoupená advokátem JUDr. Františkem Divíškem, sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 Obec Vysoká Pec sídlem Vysoká Pec 46, 431 59 Vysoká Pec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2019, č. j. MZP/2019/530/441, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 1. 4. 2019, č. j. MZP/2019/530/441, se pro vadu řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2019, č. j. MZP/2019/530/441, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 12. 2018, č. j. 3283/ZPZ/2008/IP-23/Z13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo podle § 19a odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované prevenci“) změněno rozhodnutí o zbytku věci – podstatná změna č. 13 integrovaného povolení pro zařízení „Skládka Vysoká Pec“ společnosti Marius Pedersen a. s., sídlem Průběžná 1940/3, 500 09 Hradec Králové, IČO: 4219 49 20, které bylo vydáno Krajským úřadem Ústeckého kraje, odborem životního prostředí a zemědělství, dne 28. 1. 2004, č. j. 7417/03/ZPZ/IP-23.5/Sk se změnami ze dne 19. 7. 2006, č. j. 1328/05/ZPZ/IP-23/Z1/Sk, ze dne 10. 4. 2007, č. j. 1012/ZPZ/07/IP-23/Z2/Rc, ze dne 24. 1. 2008, č. j. 233/ŽPZ/08/IP-23/Z3/Rc, ze dne 22. 1. 2009, č. j. 3283/ŽPZ/08/IP-23/Z4/Tom, ze dne 14. 7. 2009, č. j. 3283/ŽPZ/08/IP-23/Z5/Tom, ze dne 23. 11. 2009, č. j. 3283/ŽPZ/08/IP-23/Z6/Tom, ze dne 15. 12. 2010, č. j. 3283/ŽPZ/08/IP-23/Z7/Tom, ze dne 26. 5. 2011, č. j. 3283/ŽPZ/08/IP-23/Z8/Tom, ze dne 12. 12. 2011, č. j. 3283/ŽPZ/08/IP-23/Z9/Tom, ze dne 15. 8. 2012, č. j. 3283/ŽPZ/08/IP-23/Z10/Tom, ze dne 6. 12. 2012, č. j. 3283/ŽPZ/08/IP-23/Z11/Tom, ze dne 17. 6. 2013, č. j. 3283/ŽPZ/08/IP-23/Z12/Tom, ze dne 18. 11. 2015, č. j. 3283/ZPZ/2008/IP-23/Z13-v části věci/Sk, ze dne 14. 11. 2017, č. j. 4241/ŽPZ/2017/IP 23/Z14/Kal a ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1105/ZPZ/2018/IP-23/Z15/Kal. 2. V podstatné změně č. 13 integrovaného povolení pro zařízení „Skládka Vysoká Pec“ v kapitole 3. - Podmínky zajišťující ochranu zdraví člověka a životního prostředí při nakládání s odpady, byly stanoveny nové podmínky 3. 1. 11. až 3. 1. 14. integrovaného povolení, které zní takto: · 3. 1. 11. - Jakékoliv výrobky mohou být používány jako technologický materiál na zajištění skládky za účelem technického zabezpečení skládky pouze v rozsahu stanoveném projektovou dokumentací schválenou krajským úřadem a pouze v případě, že ke stejnému účelu nebude podle schváleného provozního řádu či schválené projektové dokumentace možno využít odpadů. · 3. 1. 12. - Využívání odpadů pro vytváření konstrukčních prvků nových částí skládky je nepřípustné, vyjma pneumatik. · 3. 1. 13. - Provozovatel není oprávněn při přejímce odpadu a jeho zavedení do provozní evidence měnit jeho druhové zařazení dle katalogu odpadů, pokud jeho zařazení (katalogové číslo) deklarované předávajícím neodpovídá skutečnosti. V takovém případě je provozovatel povinen postupovat dle podmínky 3.1.3. integrovaného povolení. · 3. 1. 14. - Provoz zařízení se závazně řídí schváleným provozním řádem, nejsou-li podmínkami tohoto rozhodnutí upravena závazná pravidla odlišně. 3. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 4. V žalobě žalobkyně konstatovala, že s žalobou napadeným rozhodnutím nesouhlasí a považuje ho za nesprávné a nezákonné. 5. První okruh žalobních námitek se týkal nově uložené podmínky v bodě 3. 1. 11. integrovaného povolení. Žalobkyně byla přesvědčena, že tato podmínka je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť nad rámec ústavních kautel žalobkyni ukládá omezující povinnosti. Upozorňovala na to, že s tímto argumentem se nevypořádal ani správní orgán prvního stupně, ani žalovaný, který pouze v napadeném rozhodnutí zopakoval, že podmínka 3. 1. 11. vychází ze závazné části Plánu odpadového hospodářství Ústeckého kraje. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nereagoval ani na tvrzení žalobkyně, že správním orgánem poukazovaná závazná část Plánu odpadového hospodářství Ústeckého kraje a vyhláška Ústeckého kraje č. 2/2016, jsou v rozporu s § 43 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“). S ohledem na to považovala žalobkyně prvostupňové i žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobkyně totiž neměla možnost dozvědět se, z jakých konkrétních důvodů nelze její argumentaci přisvědčit. 6. Žalobkyně dále poukazovala na skutečnost, že zákon o odpadech a vyhláška č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládkách a jejich využívání na povrchu terénu (dále jen „vyhláška č. 294/2005 Sb.“) a vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „vyhláška č. 383/2001 Sb.“) upravují výlučně podmínky pro ukládání odpadu jako technologického materiálu na zajištění skládky za účelem technického zabezpečení skládky, nikoliv podmínky pro použití jakýchkoliv jiných materiálů pro uvedený účel. Použití výrobků či certifikovaných materiálů k technickému zabezpečení skládky není legislativně omezeno. Použití vhodných výrobků je možné v libovolném množství, a to čistě v závislosti na momentálních provozních požadavcích na zabezpečení bezproblémového provozu skládky. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na znění čl. 3 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a dále čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, v nichž jsou vymezeny základní principy právního státu. Žalobkyně měla za to, že stanovení podmínky 3. 1. 11., pro níž není dáno konkrétní zákonné oprávnění, překračuje meze výkonu státní moci, a je tudíž v rozporu s ústavním pořádkem. 7. Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaným v napadeném rozhodnutí zmiňovaný Plán odpadového hospodářství Ústeckého kraje je vyhláškou, a jako takový musí být vydán v souladu a v mezích právního předpisu vyšší právní síly. V daném případě v mezích zákona o odpadech, při dodržení ústavně právních limitů plynoucích z Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně měla za to, že podmínka stanovená v bodě 3. 1. 11. integrovaného povolení je v rozporu s čl. 26 Listiny základních práv a svobod, jelikož omezuje žalobkyni při výkonu její podnikatelské činnosti. Toto omezení spočívá v omezení svobodné volby materiálu, který hodlá v rámci svého podnikání použít. Oporu pro stanovení předmětné podmínky poté nelze podle žalobkyně nalézt ani v § 78 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, podle kterého krajský úřad může udělení souhlasu k provozování zařízení vázat na podmínky. Jakákoliv podmínka nemůže být totiž bezbřehá. 8. Žalobkyně rovněž namítala, že podmínka 3. 1. 11. je formulována tak, že podle schváleného provozního řádu či schválené projektové dokumentace nebude možné odpad využít. Podmínka je formulovaná příliš obecně, neurčitě, není z ní zřejmé, v jaké konkrétní situaci se odpad stává nepoužitelným a nevyužitelným. V tomto kontextu žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci králové ze dne 4. 5. 2015, č. j. 52 A 17/2015-101, a konstatovala, že i z tohoto důvodu je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné, neboť akceptovalo nepřezkoumatelnou podmínku 3. 1. 11. 9. Dále žalobkyně odkázala na znění § 43 odst. 5 zákona o odpadech a uvedla, že závazná část plánu odpadového hospodářství kraje má stanovit opatření pro předcházení vzniku odpadů a opatření k dosažení preferovaných způsobů nakládání s odpady. Namítala, že podmínka č. 3. 1. 11. není opatřením ve shora uvedeném smyslu zvláštní části plánu odpadového hospodářství kraje. Zároveň považovala za nezákonnou zvláštní část Plánu odpadového hospodářství Ústeckého kraje, na níž žalovaný v napadeném rozhodnutí odkazoval, neboť je v rozporu s vymezením toho, co má obecně závazná část plánu odpadového hospodářství kraje obsahovat. Žalobkyně byla přesvědčena, že pokud žalovaný vydal napadené rozhodnutí s odkazem na Plán odpadového hospodářství Ústeckého kraje, zatížil své rozhodnutí nezákonností. Za nepřípadnou považovala poté argumentaci žalovaného, že podmínka stejného znění byla vlože