9 As 23/2021 — Nejvyšší správní soud

15 A 191/2017- 63 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 10 15 A 191/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobce: Ústecké šrouby, z. s., IČO: 04316509, sídlem Velká Hradební 322/53, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupený advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., sídlem Na Výsledku I 1523/3, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: za účasti osob zúčastněných na řízení: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, I. Obec Řehlovice, sídlem Řehlovice 1, 403 13 Řehlovice, II. Stop tunelům, z. s., IČO: 22879552, sídlem Na Valech 3, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2017, č. j. 2063/ZPZ/2017/ODV-487, JID: 100622/2017/KUUK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právní zástupkyně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2017, č. j. 2063/ZPZ/2017/ODV-487, JID: 100622/2017/KUUK, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru životního prostředí, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 3. 2017, č. j. MM/OŽP/VHO/86534/2016/ReK/L-40, kterým byl Ředitelství silnic a dálnic České republiky povolen převod povrchových vod z tělesa dálnice D8 v úseku km 59,210-64,425 přes dešťové retenční a sedimentační nádrže do Žimského a Radejčínského potoka. Současně navrhl žalobce zrušení i výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. V podané žalobě žalobce poukázal na právní úpravu obsaženou v § 23a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, (dále jen „vodní zákon“) a v článku 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. 10. 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky, (dále jen „Směrnice o vodách“). Poukázal rovněž na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 1. 7. 2015 ve věci C-461/13, který se týkal výkladu několika ustanovení Směrnice o vodách. 3. Žalobce trval na tom, že pojem „zhoršení stavu“ útvaru povrchové vody, který je uveden v čl. 4 odst. 1 písm. a) bodu i) Směrnice o vodách, musí být vykládán v tom smyslu, že o zhoršení se jedná tehdy, jakmile se stav alespoň jedné z kvalitativních složek ve smyslu přílohy V. této směrnice zhorší o jednu třídu, i když toto zhoršení nevede k celkově horšímu zařazení útvaru povrchové vody. Pokud se však dotyčná kvalitativní složka ve smyslu této přílohy již nachází v nejnižší třídě, jakékoli zhoršení této složky představuje „zhoršení stavu“ útvaru povrchové vody ve smyslu tohoto čl. 4 odst. 1 písm. a) bodu i) Směrnice o vodách. Žalobce uvedl, že stav útvaru povrchových vod se určuje jako horší výsledek hodnocení stavu chemického a ekologického. Tyto stavy se určují syntézami výsledků hodnocení jednotlivých složek. Hodnocení složek je pak určeno výsledky hodnocení jednotlivých parametrů. Aby mohl být stav vodního útvaru označen za dobrý, musí dosahovat dobrého chemického stavu, a zároveň nejhůře dobrého ekologického stavu. 4. Dále žalobce uvedl, že Radejčínský ani Žimský potok, do kterých má být svedena voda z D8, nejsou samostatně v rámci celkového hodnocení povrchových vod hodnoceny, neboť se oba záhy vlévají do Bíliny, a to do části „OHL_0850 Bílina od toku Bouřlivec po Ždírnický potok“. Celkový stav tohoto toku je hodnocen jako nevyhovující, a to syntézou středního ekologického stavu a nedosažení dobrého chemického stavu. Dále žalobce uvedl, že nedosažení dobrého chemického stavu je způsobeno jak nedosažením dobrého stavu ve složce „pesticidy, průmyslové znečišťující látky, další znečišťující látky“, tak ve složce „těžké kovy“. Žalobce trval na tom, že z výše uvedeného vyplývá, že předloženou žádost bylo nezbytné v první řadě zhodnotit z hlediska toho, zda realizací může dojít ke zhoršení stavu vodního útvaru. Při posuzování možného zhoršení stavu vodního útvaru dle žalobce bylo třeba vycházet z výsledků a vyhodnocení monitoringu vodního útvaru v příslušném plánu dílčího povodí. Dle žalobce prvostupňové rozhodnutí takovou úvahu zcela postrádá a žalobou napadené rozhodnutí sice tuto úvahu obsahuje, ale dochází k závěru, že převáděné vody nejsou vodami odpadními, prochází sedimentační nádrží a odlučovačem lehkých kapalin, tudíž pro jejich převod není potřeba výjimka. 5. Žalobce trval na tom, že v daném případě k potřebnosti výjimky postačovalo, aby povolovaný záměr buď vedl ke zhoršení ekologického stavu ze středního na poškozený, nebo k jakémukoliv zhoršení chemického stavu, který se již nachází v nejnižší třídě. K tomu žalobce uvedl, že spisový materiál neobsahuje pro posouzení této skutečnosti žádné podklady, neboť voda, která má být převáděna do vodního toku, nebyla v řízení analyzována a ve spisu nejsou obsaženy podklady umožňující určit účinnost sedimentační nádrže a odlučovače lehkých kapalin. Žalobce zdůraznil, že v daném případě dle podkladů bude voda odváděna z tělesa dálnice přes sedimentační nádrž typu DYWIDAG a retenční nádrž. Samotný odlučovač není v žádosti zmíněn a není ani uveden v grafických přílohách žádosti. 6. Dále žalobce odkázal na dokumentaci EIA k záměru Přeložka silnice I/11 v úseku Hradec Králové – Blešno – Nepasice, kde je uvedeno, že srážkové vody se po kontaktu s vozovkou obohacují o kontaminanty širokého spektra různých látek anorganického a organického původu v nerozpuštěné a rozpuštěné formě. Těmito kontaminanty jsou zejména těžké kovy, anionty minerálních kyselin a ropné látky, chlorované uhlovodíky a jiné. Provozem dopravních prostředků se uvolňují zejména zinek, železo, chrom, olovo, měď a nikl. Z výše uvedeného dle žalobce vyplývá, že záměr povede nejen ke zhoršení chemického stavu vodního útvaru ve smyslu Směrnice o vodách, ale dokonce i přímo ke zhoršení ukazatelů, kvůli kterým je vodní tok zařazen do nejnižší třídy. 7. Další otázkou, kterou se měl správní orgán zabývat, je zimní údržba, zejména co se týče chemických rozmrazovacích materiálů. Salinita patří mezi fyzikálně chemické ukazatele. V případě dálnice lze očekávat spotřebu soli kolem 20 tun na kilometr. Vliv takového množství soli je zřejmý i laickým pohledem a velmi pravděpodobně by vedl ke zhoršení ekologického stavu vodního toku. 8. Žalobce tak trval na tom, že správní orgány pochybily, když řízení o povolení k nakládání s vodami nepřerušily a neupozornily žadatele na nutnost opatření výjimky dle § 23a vodního zákona. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že v rozhodnutích správních orgánů ani v žalobě nemohou být uvedeny objektivní údaje, neboť ani v jednom z předmětných toků není prováděn monitoring koncentrací znečišťujících látek a nejsou ani k dispozici údaje o možných koncentracích znečišťujících látek ve srážkových vodách odváděných z komunikací (ať bez předčištění, nebo po jejich předčištění). Monitoring pro hodnocení útvarů povrchových vod je prováděn dle vyhlášky č. 98/2011 Sb., o způsobu hodnocení útvarů povrchových vod, způsobu hodnocení ekologického potenciálu silně ovlivněných útvarů a umělých útvarů povrchových vod a náležitostech programů zjišťování a hodnocení stavu povrchových vod. Monitoring se provádí pouze ve vybraných úsecích vodních toků. Množství toků, kde se monitoring neprovádí, je větší, než těch, kde se provádí. Chybějící údaje je nutné nahradit úvahami. 10. Dále žalovaný uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že předmětný vodní útvar je z hlediska chemického stavu v nejnižší třídě, neboť chemický stav není rozdělen do tříd. Do tříd je rozdělen pouze stav ekologický. Není tak dle žalovaného možné tvrdit, že pokud v toku nejsou splněny normy environmentální kvality (NEK), nachází se v nejnižší třídě. Pro chemický stav vod se používá hodnocení dosažení dobrého stavu nebo nedosažení dobrého stavu. Ekologický stav předmětného vodního toku je hodnocen jako střední, nikoli jako zničený, a tudíž se nenachází v poslední třídě jakosti. 11. K tvrzení žalobce, že voda, která je předmětem rozhodnutí, nebyla analyzována, a ve spise se nevyskytují žádné podklady pro hodnocení účinnosti sedimentační a retenční nádrže, žalovaný uvedl, že analýza vody, která není v souladu s § 38 odst. 2 vodního zákona považována za vodu odpadní, se běžně neprovádí. Zdůraznil, že v § 38 odst. 2 je výslovně uvedeno, že srážkové vody z komunikací, pokud je znečištění těchto vod řešeno v souladu s vyhláškou č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, nejsou považovány za vody odpadní. Dle žalovaného to znamená, že jejich kvalita nemůže ohrozit jakost povrchových a pozemních vod. Není tedy potřeba dalšího posouzení dle § 23a vodního zákona vzhledem k jakosti, ale pouze k možnému ovlivnění hydrologických poměrů v předmětných vodních tocích. Takovým změnám je dle