8 As 196/2018 — Nejvyšší správní soud

15 A 85/2019- 48 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 10 15 A 85/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Garnets Consulting a.s., IČO: 27349675, sídlem Československých legií 445/4, 415 01 Teplice – Trnovany, zastoupena JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem, sídlem Mrázova 845/9, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2019, č. j. 8921/1.30/18-4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Státního úřadu inspekce práce ze dne 2. 4. 2019, č. j. 8921/1.30/18-4, jímž bylo k jejímu odvolání změněno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 2. 11. 2018, č. j. 18991/7.30/16-10. Tímto rozhodnutím oblastní inspektorát uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu právnických osob na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. za) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném do 30. 4. 2016 (dále jen „zákon o inspekci práce“), jehož se dopustila tím, že porušila povinnost stanovenou v § 18 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zajištění dalších podmínek BOZP“), když jako koordinátor bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v rámci realizace stavby „Likvidace povrchových areálů po hlubinné těžbě uranu – DIAMO s. p., o. z. TÚU Stráž pod Ralskem, Důl Hamr I – areál jámy č. 3 a areál CDS“ na základě kontrol, které provedla ve dnech 25. 5. 2015, 1. 6. 2015 a 13. 7. 2015, nejpozději do 14. 7. 2015 neupozornila zhotovitele stavby společnost HOCHTIEF CZ a.s., IČO: 46678468, (dále jen „zhotovitel stavby“) na nedostatky v uplatňování požadavků na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na lešení MJ UNI postaveném u zdi objektu SO 275 spojeného s objektem SO 295 v jeden celek, které zhotovitel stavby převzal, a to konkrétně na to, že lešení nesplňovala požadavky na dočasnou stavební konstrukci stanovené podle § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky (dále jen „nařízení vlády č. 362/2005 Sb.“) v části I. bod 4. a části VII. bod 4. písm. e) přílohy nařízení vlády, neboť nainstalovaná dvoutyčová zábradlí nebyla doplněna zarážkou u podlahy o minimální výšce 0,15 m (část I. bod 4. přílohy nařízení vlády), a vybavení podlah lešení tak neodpovídalo povaze prováděných prací, nezajišťovalo bezpečný pohyb a výkon práce ve vhodné pracovní poloze [část VII. bod 4. písm. c) přílohy nařízení vlády], a nevyžadovala zjednání nápravy. Za uvedený správní delikt jí oblastní inspektorát podle § 30 odst. 2 písm. a) zákona o inspekci práce uložil pokutu ve výši 15 000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí oblastního inspektorátu bylo k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím změněno tak, že text „(část VII. bod 4. písm. c) přílohy nařízení vlády)“ byl nahrazen textem „(část VII. bod 4. písm. e) přílohy nařízení vlády)“ a lhůty stanovené pro splatnost pokuty a nákladů řízení byly prodlouženy z 15 na 30 dnů. V ostatním bylo rozhodnutí oblastního inspektorátu žalovaným potvrzeno a odvolání žalobkyně zamítnuto. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně označila napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť podle ní je zcela nepochybné, že řádně plnila všechny povinnosti koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi stanovené v § 18 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona o zajištění dalších podmínek BOZP, neboť splnila své povinnosti stanovené jí zákonem, když řádně realizovala kontroly a svá zjištění prezentovala zhotoviteli stavby, kterému sdělila, jakým způsobem má dojít k nápravě situace. V řízení nebylo prokázáno, že by tyto své povinnosti porušila. Konkrétně žalobkyně popsala, že prostřednictvím svého zaměstnance M. Š. provedla kontrolu lešení v den jeho instalace dne 25. 5. 2015. Toto lešení podle názoru pana Š. neodpovídalo normě ČSN 738101 a nařízení vlády. Upozornil proto ihned zhotovitele stavby a žádal o patřičnou nápravu nefunkčního lešení. Po druhém ústním upozornění zhotovitele stavby vyzval odbornou firmu k prověření funkčnosti bezpečné dočasné konstrukce lešení. Firma vydala protokol o shodě dle ČSN 738101, který byl vyvěšen na konstrukci lešení. Pro zaměstnance žalobkyně bylo z pohledu prací konaných na lešení nejpodstatnější vybavení lešení dvoutyčovým zábradlím, bezpečnými podlážkami, vzdálenost od stěny stavby do 0,25 m nebo doplnění zábradlí i od stěny objektu a řádné kotvení konstrukce. Žalobkyně pak prostřednictvím svého zaměstnance M. Š. ústně upozornila zástupce zhotovitele stavby na to, že společnost instalující lešení má povinnost vždy vydat protokol o řádném vybavení lešení a že nejsou instalovány zarážky. 3. Následně pak žalobkyně prostřednictvím svého zaměstnance M. Š. provedla kontrolu již postaveného lešení dne 22. 6. 2015. Z pohledu žalobkyně s ohledem na činnosti prováděné zhotovitelem stavby nebylo nezbytně nutné při těchto činnostech vybavení lešení zarážkami proti uklouznutí, neboť lešení bylo instalováno v rovině včetně podlážek, a tudíž nebyla dle názoru žalobkyně okopová zarážka nezbytně nutná. Přesto však po prvotní kontrole lešení dne 25. 5. 2015 žalobkyně prostřednictvím svého zaměstnance M. Š. na nutnost vybavení lešení zarážkami upozornila zhotovitele stavby. Toto tvrzení žalobkyně pak nebylo v řízení provedenými důkazy jakkoli zpochybněno. Proto podle ní jak oblastní inspektorát, tak i žalovaný zatížili řízení podstatnou vadou, když se v rámci svých rozhodnutí tímto tvrzením žalobkyně vůbec nezabývali. Předmětné zásadní tvrzení o splnění zákonných povinností pak nebylo zohledněno ani při úvaze o možném upuštění od uložení sankce. Žalobkyně pak zároveň upozornila na to, že nebyla nikterak poučena o tom, že by měla toto své tvrzení jakkoli doplnit, tudíž vycházela z toho, že se jedná o skutečnost v řízení nespornou. 4. Dále je pak žalobkyně toho názoru, že i v případě, že by porušení jejích povinností prokázáno bylo, došlo k zániku její odpovědnosti za správní delikt uplynutím objektivní tříleté promlčecí lhůty dne 10. 8. 2018, když oblastní inspektorát se o správním deliktu dozvěděl dne 10. 8. 2015. Tuto námitku vznesla i ve správním řízení. S ohledem na ústavní zákaz retroaktivity není podle žalobkyně možné vztáhnout na počítání běhu lhůt nové předpisy a je třeba použít předpisy platné a účinné v době, kdy mělo dojít ke spáchání přestupku, tedy v roce 2015. V tomto směru tedy nesouhlasí s argumentací uvedenou k námitce zániku odpovědnosti za správní delikt v napadeném rozhodnutí a odkazuje na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. 9 Ads 47/2017-41. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí. Odkázal přitom na vydaná rozhodnutí, neboť žalobní námitky jsou obsahově podobné těm namítaným již ve správním řízení. Nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že by nebylo nezbytně nutné vybavit lešení zarážkami proti uklouznutí, neboť z povinnosti stanovené nařízením vlády č. 362/2005 Sb. neplatí žádné výjimky. Z kopií denních záznamů stavby (např. ze dne 1. 6. 2015 nebo 13. 7. 2015), které jsou součástí kontrolního spisu, jednoznačně vyplývá, že pan Š. na stavbě neshledal žádné nedostatky. Nemohl proto ani vyžadovat nápravu závadného stavu a tvrzení žalobkyně je těmito záznamy vyvráceno. 6. K namítanému zániku odpovědnosti za správní delikt žalovaný odkázal na str. 6 – 8 napadeného rozhodnutí, kde popsal proběhlé legislativní změny v souvislosti s přijetím zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Nelze podle něj souhlasit s tím, že odpovědnost žalobkyně za správní delikt zanikla podle § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, neboť toto ustanovení se s účinností od 1. 7. 2017 v souvislosti s nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky a zněním jeho § 112 odst. 2 nepoužije. Aplikace tohoto přechodného ustanovení podle žalovaného není porušením zákazu retroaktivity. K judikátu namítanému žalobkyní uvedl, že nezpochybňuje, že ustanovení o zániku odpovědnosti za správní delikt má zejména ve vztahu k pachateli správního deliktu hmotněprávní účinky. Předmětný j