2 As 59/2003 — Nejvyšší správní soud

15 Af 74/2018- 39 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 8 15 Af 74/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Ecoplanet s. r. o., IČO: 27278409, sídlem Litoměřická 280/48, 418 01 Bílina, zastoupena advokátem doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., sídlem Blatenská 3218/83, 430 01 Chomutov, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2018, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2018, č. j. X, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeny čtyři platební výměry Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“), a to dodatečné platební výměry ze dne 4. 4. 2018, č. j. X (dále jen „platební výměr č. 1“), č. j. X (dále jen „platební výměr č. 2“), č. j. X (dále jen „platební výměr č. 3“) a č. j. X (dále jen „platební výměr č. 4“). Platebním výměrem č. 1 bylo žalobkyni doměřeno clo ve výši 29 943 Kč, platebním výměrem č. 2 ve výši 122 094 Kč, platebním výměrem č. 3 ve výši 138 438 Kč a platebním výměrem č. 4 ve výši 11 585 Kč. Žaloba 2. Žalobkyně shrnula, že jí bylo doměřeno clo, protože celní úřad a následně i žalovaný přehodnotili svůj názor na sazební zařazení žalobkyní dováženého zboží. Konkrétně mělo jít o to, že RC modely s vestavěným motorem (fakticky drony s kamerou, ať již připínací či vestavěnou), původně zařazené pod příslušný zbožový kód jako hračky, modely, zmenšené modely s pohonem, vozidla a vozítka atd., celní úřad následně posoudil jako vysílací přístroje pro rozhlasové a televizní vysílání, též obsahující přijímací zařízení pro záznam nebo reprodukci zvuku, televizní kamery, videokamery, digitální fotoaparáty atd. 3. Rozhodujícím pro posouzení sazebního zařazení dronů s kamerou podle žalobkyně tedy je, zda jde o model s pohonem (v případě modelů dronů bez kamery tomu tak je vždy a odpovídá to zcela konstantní praxi žalovaného i správních orgánů nižšího stupně působících v oblasti cel), nebo zda jde jen o kameru (létající kameru). 4. Žalobkyně namítla, že nelze jeden a týž výrobek sazebně zařazovat pokaždé jinak do diametrálně odlišných kategorií v závislosti na volitelném příslušenství. Kamery představují totiž jen volitelné příslušenství, jež dron mít nemusí, případně kamera nemusí být aktivní, a funkce dronu tím nejsou nijak dotčeny, neboť nejde o překážku letu, který je hlavním účelem výrobku, tj. modelu létajícího stroje. Poukázala rovněž na to, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, jako je např. jeho rozsudek sp. zn. 2 As 59/2003 či rozsudek ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 4 Afs 55/2017, je při takovém zařazování třeba zohlednit funkci výrobku, která je převažující, a to zejména, pokud je jako taková rozpoznatelná. 5. Žalobkyně dále připomněla, že dron jako takový je bezpilotní letadlo (Unmanned Aerial Vehicle nebo Unmanned Combat Aerial Vehicle, zkráceně UAV, případně UCAV) a používány řadou armád jsou např. bojové nebo průzkumné drony; známé jsou též drony používané společností Amazon pro doručování balíčků. Žalobkyně se domnívá, že model bezpilotního letadla, ať již průzkumného či jiného, nemůže být logicky ničím jiným než modelem bezpilotního letadla, tedy „modelem s pohonem“. Z tohoto důvodu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže např. již v rozhodnutí ze dne 7. 2. 2007, č. j. S 323/06-4242/07/620, rozhodl, že létající modely patří do skupiny modelářských potřeb, a to i „podle celního sazebníku“. 6. Že jde o předměty (modely), jejichž hlavní funkcí je létání, ostatně podle žalobkyně plyne přímo i z právní úpravy, protože podle § 16 odst. 1 [myšlen zřejmě odst. 2 – pozn. soudu] písm. s) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je v národních parcích zakázáno provozovat letadla způsobilá létat bez pilota a modely letadel, přičemž ústavnost této úpravy uznal Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/2017 (zveřejněn pod č. 261/2018 Sb.). Dále žalobkyně poukázala na to, že podle § 2 odst. 2 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, (dále jen „zákon o civilním letectví“) je letadlem zařízení, které je schopno (samo) vyvozovat síly nesoucí je ve vzduchu, přičemž pro potřeby pravidel civilního letectví se modely letadel považují za letadla jen tehdy, pokud jejich hmotnost přesahuje 25 kg. 7. Z uvedeného žalobkyně dovodila, že podle platné právní úpravy je model letadla prostředkem způsobilým létat bez pilota, a proto zakázaným v národních parcích, a dokonce přímo letadlem, i když regulace civilního letectví pro takové modely platí až od jejich určité váhy. Tím ovšem zákon neříká, že by modely s váhou nižší nebyly letadlem, pouze nestanovuje další povinnosti. 8. Podle § 1 odst. 2 písm. e) zákona č. 229/2013 Sb., o nakládání s bezpečnostním materiálem, jsou modely letadel definovány jako bezpilotní prostředky, pokud jsou beze zbraní a neobsahují zařízení schopné automatického řízení letu, zákon se na ně nevztahuje, jinak ano. Z uvedeného je podle žalobkyně zjevné, že právní úprava jednoznačně akcentuje, že hlavní funkcí létajících modelů je právě létání, a dokonce je proto lze za určitých podmínek považovat i za letadla. 9. Přímo zákon o civilním letectví tedy definuje zařízení způsobilé pohybovat se ve vzduchu vlastním pohonem jako letadlo, i když pro potřeby civilního letectví jen od určité váhy. Zákon tak obsahuje legální definici letadla, kterou naplňují i modely letadel, i když pro potřeby civilního letectví se této definice použije až od stanovené vzletové hmotnosti modelu 25 kg. To však podle žalobkyně nic nemění na tom, že zde existuje legální definice letadla, kterou naplňuje i létající model (dron), a že žalovaný tuto legální definici ignoroval, ačkoli právě z ní plyne, že základní funkcí modelu letadla je právě létání. 10. Žalobkyně namítla, že v případě pochybností o sazebním zařazení modelů bezpilotních letadel a o tom, že základní funkce modelu bezpilotního letadla je jiná než létání, šlo o natolik odbornou otázku, že ji nepříslušelo řešit ani žalovanému. Pokud chtěl žalovaný zpochybnit závěry plynoucí z právních předpisů i z praxe existující na jejich základě a dovozovat, že základní a převažující funkce létajícího modelu je jiná než létání nebo že létání není základní a převažující funkcí létajícího modelu letadla, měl v této věci zadat zpracování znaleckého posudku z příslušného oboru, což neučinil. Žalobkyně zpracování takového posudku navrhuje, neboť bez něj podle ní nelze posoudit a uzavřít, že základní funkcí létajícího modelu letadla není létání, i když podle ní to je u dronů s odnímatelnou kamerou, která může být odejmuta, a jejich funkce tím není jakkoliv dotčena, markantní. Vyjádření žalovaného k žalobě 11. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, kterou navrhoval zamítnout. V napadeném rozhodnutí, na jehož obsah odkázal, je na straně 5 až 7 podrobně popsáno, z jakého důvodu byl výrobek zařazen do kódu KN 8525 80 91 90. Definice modelu letadla (dronu) podle zákona o civilním letectví podle žalovaného není pro potřeby sazebního zařazení podstatná. Žalovaný popsal, že problematika zařazování zboží je upravena harmonizovaným systémem popisu a číselného označování zboží (dále jen „harmonizovaný systém“), který je zakotven Mezinárodní úmluvou o Harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží a Protokolem o její změně (publikována ve Sbírce zákonů ČR vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 160/1988 Sb. a v Úředním věstníku Evropské unie pod č. L 198, 20/07/1987 - rozhodnutí Rady 87/369/EHS ze dne 7. dubna 1987). Harmonizovaný systém spravuje Světová celní organizace (World Customs Organization - dále jen „WCO“), konkrétně její Výbor pro Harmonizovaný systém, která vydává k tomuto závazná stanoviska. 12. Celní správa je podle žalovaného oprávněna vydávat závazné informace o sazebním zařazení zboží (viz čl. 33 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „celní kodex“), a Pododdíl 3 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/2446 ze dne 28. července 2015, kterým se doplňuje celní kodex Unie, pokud jde o podrobná pravidla k některým ustanovením celního kodexu Unie). V tomto smyslu je celní správa nepochybně v návaznosti i na další příslušná ustanovení celních předpisů způsobilá posoudit sazební zařazení zboží v jednotlivých podaných celních prohlášeních souvisejících s individuálními dovozy (provádění jednotlivých celních kontrol – dle čl. 46 odst. 1 či čl. 48 celního kodexu). Celní správa je však vždy vázána stanovisky WCO jako nejvyšší autority, která je oprávněna posuzovat a zařazovat zboží do jednotlivých čísel a položek harmonizovaného systému.