2 As 347/2019 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 3/2021- 83 - text  33 16 Ad 3/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Daniely Menclové ve věci žalobců: a) M. Č., narozen „X“, bytem „X“, b) P. D., narozen „X“, bytem „X“, c) V. D., narozen „X“, bytem „X“, d) H. G., narozena „X“, bytem „X“, e) J. K., narozen „X“, bytem „X“, f) P. K., narozen „X“, bytem „X“, g) P. K., narozena „X“, bytem „X“, h) J. K., narozen „X“, bytem „X“, i) Z. K., narozen „X“, bytem „X“, j) J. S., narozen „X“, bytem „X“, k) M. Š., narozen „X“, bytem „X“, l) P. T., narozen „X“, bytem „X“, m) Z. V., narozena „X“, bytem „X“, n) Z. Z., narozen „X“, bytem „X“, o) A. V., narozena „X“, bytem „X“, všichni zastoupeni advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem, sídlem Rooseveltova 49/16, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby ČR, sídlem Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4 – Nusle, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. VS-63595-10/ČJ-2020-80000L-51ODV, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. VS-63595-10/ČJ-2020-80000L-51ODV, ve vztahu k rozhodnutí o odvolání žalobkyně o) A. V. proti rozhodnutí ředitele Věznice Nové Sedlo ze dne 12. 12. 2020, č. j. VS-10018-43/ČJ-2018-801920, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žaloba žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), i), j), k), l), m) a n) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. VS-63595-10/ČJ-2020-80000L-51ODV, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni o) A. V. na nákladech řízení 12 075 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Zdeňka Honzíka. IV. Ve vztahu mezi žalobci a) – n) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění 1. Žalobci se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. VS-63595-10/ČJ-2020-80000L-51ODV, (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Věznice Nové Sedlo (dále jen „služební funkcionář“) ze dne 12. 12. 2020, č. j. VS-10018-43/ČJ-2018-801920 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto prvostupňovým rozhodnutím zamítl služební funkcionář žádost žalobců na zaplacení hodin odpracovaných v souvislosti s § 60 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a to výrokem I. ve vztahu k žalobců, a) až n), a výrokem II. ve vztahu k žalobkyni o). 2. Současně žalobci požadovali, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žaloba 3. Žalobci v žalobě nejprve namítali, že ač se ve věci jedná o druhé rozhodnutí žalovaného, kdy první rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, fakticky se důkazní situace nezměnila, a přesto přistoupil žalovaný zamítnutí jejich odvolání a potvrzení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že ustanovení § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru není dodržováno a ani jej objektivně dodržovat nelze pro nedostatek příslušníků. Žalobcům však jsou přesto z pracovní doby odečítány přestávky na jídlo a odpočinek (dále též jen „přestávky“). 4. Žalobci v žalobě poukázali na skutečnost, že vězeňské prostředí objektů, v nichž se vykonává trest odnětí svobody, je specifickým uzavřeným prostředím, když vyjma eskortní služby se veškeré činnosti odehrávají v uzavřeném prostoru přísně střežených objektů tak, aby nebyl porušen chráněný zájem společnosti a osoby vykonávající trest odnětí svobody byly odděleny od ostatní společnosti. Základním dokumentem řešícím problematiku výkonu služby, kterou žalobci v rozhodném období vykonávali, je rozpis strážních a dozorčích stanovišť, který s naprostou přesností vymezuje strážní a dozorčí stanoviště, na nichž je služba vykonávána a současně i časový rozsah výkonu služby. Žalobci vykonávali službu na pozicích strážných nebo dozorců, když byli zařazováni na služební stanoviště denním rozkazem vedoucího oddělení výkonu trestu, případně rozkazem vedoucího oddělení vězeňské stráže, jenž musí ve všech bodech akceptovat rozpis strážních a dozorčích stanovišť. V denním rozkaze vedoucího oddělení výkonu trestu nebo vězeňské stráže byli příslušníci, tedy i žalobci, veleni na konkrétní stanoviště, přičemž v denním rozkaze nebyl uveden příslušník, který by na konkrétní strážní či dozorčí stanoviště nebyl velen a mohl tak konat zásadní dobu služby střídáním stanovišť osob konajících služební činnost na velených strážních či dozorčích stanovištích. 5. Podle žalobců nemůže obstát tvrzení služebního funkcionáře, který ve svém rozhodnutí poukazuje na slyšené svědky Bc. M. B. a J. S., kteří se ve svých výpovědích vyjádřili tak, že v průběhu služby určuje okamžik čerpání přestávky na jídlo a odpočinek na strážních stanovištích inspektor strážní služby a tím se považují přestávky za vyčerpané s ohledem na možnost jejich čerpání dle momentální situace ve věznici. Při čerpání takových přestávek by muselo docházet ke střídání na strážních stanovištích, ale k tomuto úkonu není ve službě ani jediného příslušníka a stanoviště by tak zůstávala neobsazena. Možnost čerpat přestávky na jídlo a odpočinek by znamenalo opustit stanoviště, bez vystřídání. Shodná situace je i u dozorců na stanovištích. 6. Žalobci mají za to, že ač se žalovaný snaží poukazem na rozdělení dozorčích stanovišť na pevná a pohyblivá zamlžit jejich podstatu, která je přesně specifikována v seznamu dozorčích stanovišť, skutečností je, že v tomto seznamu není uvedeno, že doba služby je přerušena na dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, avšak je v něm vedeno, po jakou dobu je stanoviště obsazováno. Proto platí, že pokud není tato doba dodržována a příslušník by musel nezákonně stanoviště opustit, pak je interní norma zásadním způsobem porušována. Dle žalobců je pomíjena skutečnost, že ani v jediném případě není stanoviště k čerpání přestávky střídáno jiným subjektem, ač obsazeno býti musí. 7. Tvrzení služebního funkcionáře a žalovaného o čerpání přestávek je v příkrém rozporu se služebními přepisy a fakticky potvrzuje, že nejen žalobci, ale i jiní příslušníci na strážních a dozorčích stanovištích nejsou za účelem čerpání přestávek ani okrajově střídáni. Tvrzení, že v průběhu služby mají možnost odejít konzumovat stravu je neuvěřitelným lapsusem v činnosti strážní a dozorčí služby, když příslušník, ač nikým nestřídán, opouští stanoviště, kam je velen denním rozkazem vedoucího oddělení vězeňské stráže nebo vedoucím oddělení výkonu trestu. Stanoviště tak zůstává bez dozoru, což je v rozporu nejen s rozpisem strážních a dozorčích stanovišť, ale i se směrnicemi pro výkon služby. Takové svévolné opuštění stanoviště pak zakládá naplnění skutkové podstaty trestného činu a přímo ohrožuje bezpečnost věznice i společnosti. Pokud je příslušník na strážním či dozorčím stanovišti střídán příslušníkem z jiného stanoviště, je zásadním způsobem ohrožena bezpečnost nejen věznice, ale i společnosti, neboť služba není vykonávána na stanovišti jiném. Stále totiž chybí potřebný počet příslušníků, neboť ten v denním rozkaze je neměnný s přesným rozdělením na jednotlivé posty. 8. Dle žalobců zcela absentuje rozlišení mezi ustanovením § 60 odst. 1 oproti ustanovení odst. 3 tohoto paragrafu služebního zákona, neboť pokud by na daném úseku došlo k mimořádné události, nemají žalobci pochybnosti o tom, že za takový stav by odpovídal příslušník, který je na toto stanoviště velen denními rozkazy. 9. Žalobci poukázali na to, že z jejich shodných výpovědí je evidentní, že na stanovištích za účelem čerpání přestávek střídáni nejsou. Žalovaný se ve svém odůvodnění napadeného rozhodnutí omezuje jen na oblast konzumace stravy, čímž navozuje stav, zamýšlený v ustanovení § 60 odst. 3 služebního zákona, podle něhož, pokud není možno čerpat přestávku na jídlo a odpočinek, musí mu být umožněna konzumace stravy, na kterou svědci poukazují. 10. Žalobci namítali, že by bylo v rozporu se směrnicemi a zákonnými ustanoveními i logickým myšlením, pokud by byly pravdivé závěry vyplývající z napadeného rozhodnutí, že v případě mimořádné události (útěk, napadení jiné osoby, požár či podobná událost) by se nemusel příslušník čerpající přestávku zajímat o dění na svěřeném úseku a mohl by zůstat v absolutním klidu, bez zájmu o jemu svěřený úsek, z důvodu čerpání přestávky, ač nikdy vystřídán nebyl. Příslušník velený na strážní či dozorčí službu totiž musí být po celou dobu v pohotovosti na svěřeném úseku služby, dokud na stanovišti nebude vystřídán. Žalovaný při svém rozhodnutí přitom zcela pominul již ustálenou judikaturu správních soudu, řešící obdobnou problematiku (konkrétně rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ad 13/2011, Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ad 4/2016, a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As