5 Afs 36/2008 — Nejvyšší správní soud

16 Af 15/2021- 45 - text  6 16 Af 15/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: obec Nezabylice, IČO: 00673170, sídlem Hořenec 6, 430 01 Nezabylice, zastoupena doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1803/21/5000-10480-706239, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1803/21/5000-10480-706239, (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl k odvolání žalobkyně změněn výrok platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně č. 81/D/2019, který vydal Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) dne 5. 11. 2019, č. j. 1932598/19/2500-31473-508241, (dále i jen „platební výměr č. 1“), tak, že se žalobkyni vyměřuje odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 128 697 Kč namísto ve výměru uvedených 227 097 Kč. Výrokem II. napadeného rozhodnutí bylo zároveň zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzen platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně č. 82/D/2019 vydaný správcem daně dne 5. 11. 2019, č. j. 1932606/19/2500-31473-508241, (dále i jen „platební výměr č. 2“), kterým byl žalobkyni vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 400 000 Kč. Žaloba 2. Žalobkyně uvedla, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení zákona, neboť se žalovaný úplně a v souladu se zákonem nevypořádal s námitkami a argumenty, které žalobkyně uvedla v odvolání a v průběhu odvolacího řízení. Žalobkyně poukazovala na § 39 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“), podle kterého finanční úřady zajišťují kontrolu hospodaření s prostředky státního rozpočtu, prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu, jinými peněžními prostředky státu, prostředky Národního fondu a prostředky poskytnutými z Národního fondu podle zvláštního právního předpisu upravujícího finanční kontrolu. Tímto zvláštním předpisem je podle žalobkyně zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční kontrole“), nikoli zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Podle zákona o finanční kontrole je kontrola prováděna formou veřejnoprávní kontroly, jejíž průběh se podle § 13 odst. 1 tohoto zákona řídí zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“). 3. Žalovaný podle žalobkyně argumentoval v podstatě pouze soudními judikáty, které však obecně nelze na daný případ přímo aplikovat a které samotné nemohou obstát. S existencí a jednoznačným výkladem § 39 odst. 2 rozpočtových pravidel a § 13 odst. 1 zákona o finanční kontrole se nijak nevypořádal. Oba daňové orgány ve svých rozhodnutích podle žalobkyně též nepřípustně manipulovaly s pojmy „hospodaření s prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu“ a „odvod“. Podle žalobkyně platí, že je-li prováděna kontrola hospodaření s prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu, nejde o kontrolu ve věci odvodů, neboť tyto odvody ještě nebyly vyměřeny. Kontrolu hospodaření s prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu nelze v žádném případě považovat za správu odvodů ve smyslu § 44a rozpočtových pravidel. Ustanovení § 44a rozpočtových pravidel neruší výkladem § 39 odst. 2 rozpočtových pravidel a § 13 odst. 1 zákona o finanční kontrole. Podle žalobkyně by správce daně mohl podle daňového řádu postupovat až ve věci již vyměřených odvodů (např. při jejich vymáhání). 4. Dále žalobkyně uvedla, že veškeré odvolací důvody velmi podrobně uvedla a rozvedla ve svých odvoláních pod bodem 6. S ohledem na značný rozsah argumentace nepokládala za vhodné v žalobě své odvolání doslovně citovat, a proto odkázala na úplné znění svého odvolání ze dne 19. 12. 2019 s tím, že se všemi tam uvedeným argumenty se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal, neboť v plném rozsahu setrval na nesprávném posouzení skutkového i právního stavu věci, a zastává tak účelový, pro žalobkyni vždy nejméně výhodný výklad. Žalobkyně zmínila neuznání ocenění prací provedených dobrovolně občany za situace, kdy se jedná o jediný doklad předepsaný dotačními pravidly a není stanoven obor autorizace zpracovatele, a vykládání směrnice o zadávání zakázek malého rozsahu jako závazného předpisu, když obec podle zákona o obcích vydává jako závazné předpisy pouze vyhlášky a nařízení. Za zmínku podle ní stojí i použití tzv. důkazu kruhem, kdy poskytovatel dotace nejprve vydá kladné závěrečné vyhodnocení akce, správce daně mu pak písemně sdělí, že na straně příjemce dotace bylo cosi porušeno, poskytovatel dotace pak bez toho, aby provedl jakékoli vlastní šetření, správci daně sdělí, že v tom případě byl poskytovatel dotace uveden v omyl, a správce daně pak logický kruh dokončí tím, že sdělení poskytovatele dotace pokládá za důkaz toto, že má pravdu, a žalovaný tento postup nijak nezpochybňuje. 5. Tím, že správce daně při kontrole nesprávně postupoval podle daňového řádu, ačkoli správně měl postupovat podle zákona o finanční kontrole a kontrolního řádu, byla žalobkyně v řízení před daňovými orgány nezákonně zkrácena na svých právech, neboť kontrolní postupy a způsob vypořádání případných kontrolních zjištění podle zákona o finanční kontrole a kontrolního řádu by pro žalobkyni byly podstatně příznivější. Na rozdíl od postupu podle daňového řádu by například odpadla povinnost prokazovat existenci skutečností rozhodných pro vyměření daně (tj. odvodu) nad rámec konkrétních ustanovení dotačních podmínek a v případě některých kontrolních zjištění by připadalo v úvahu kromě odvodu též uložení nápravného opatření. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, kterou navrhoval zamítnout. Ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a spisový materiál. Poukázal na to, že správce daně a poskytovatel dotace (Ministerstvo pro místní rozvoj), který žalobkyni poskytl peněžní prostředky ze státního rozpočtu, jsou dva odlišné správní orgány, které mají odlišné kompetence a vedou různá řízení podle různých právních předpisů. Správce daně provádí kontrolní činnost nezávisle a samostatně, správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají v souladu s § 44a odst. 9 (pozn. soudu – myšlen zřejmě § 44a odst. 11, jak je následně správně uvedeno) rozpočtových pravidel finanční úřady, a to dle daňového řádu. Konstatoval dále, že správcem daně byla provedena daňová kontrola za účelem prověření, zda nedošlo k porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 rozpočtových pravidel. Při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně se správce daně řídí procesním předpisem, kterým je daňový řád, hmotněprávním předpisem jsou rozpočtová pravidla. Byť v průběhu veřejnosprávní (finanční) kontroly a daňové kontroly mohou být prověřovány totožné skutečnosti, jejich cíl se liší. Zatímco veřejnosprávní kontrola směřuje k uložení nápravných opatření (jde o odstranění nedostatků), daňová kontrola může vyústit v uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, jako se tomu stalo v případě žalobkyně. Posouzení věci soudem 7. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobkyně do dvou týdnů od doručení příslušné výzvy nesdělila svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byla ve výzvě výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 8. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotno