2 As 45/2010 — Nejvyšší správní soud

42 A 31/2020- 45 - text  12 42 A 31/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobkyně: H. S., narozená X, bytem X, zastoupená advokátkou Mgr. Vendulou Krumlovou, sídlem Strakonická 3242, 407 47 Varnsdorf, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený advokátem Mgr. Vlastimilem Škodou, sídlem Masarykovo náměstí 193/20, 405 02 Děčín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2020, č. j. KUUK/151318/2020/DS/Hac, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou včasně podanou u zdejšího soudu prostřednictvím své právní zástupkyně se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2020, č. j. KUUK/151318/2020/DS/Hac, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Rumburk, odbor civilně a dopravně správní a obecný živnostenský úřad (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 19. 5. 2020, č. j. ODS/36956-19/4803-2019/PŘ-368-34, jímž byla žalobkyně uznána vinnou z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 a 2 a podle § 125c odst. 1 písm. d) a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a v souladu s § 125c odst. 5 písm. a) téhož zákona a podle § 35 písm. b) a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 27 000 Kč a v souladu s § 35 písm. c) a § 47 zákona o přestupcích a § 125c odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozují byl rovněž uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Současně byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady řízení dle § 95 odst. 1 zákona o přestupcích ve výši 1 000 Kč. Žaloba 1. V žalobě žalobkyně uvedla, že se žádného přestupku nedopustila. Ve vztahu k přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu namítla, že žalovaný označil její námitky za irelevantní, přestože odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016, č. j. 3 As 200/201537, jenž se zabýval téměř totožným případem. Dle žalobkyně se měl žalovaný zabývat postupem policistů co do oprávněnosti jejích výzvy k dechové zkoušce na soukromém pozemku. Konstatovala, že výzvy policistů nebyly učiněny ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, jelikož v době kontroly vozidlo již několik desítek minut stálo a nemělo na ni být nahlíženo jako na řidičku vozidla, neboť z něho již dávno vystoupila 2. Žalobkyně dále uvedla, že parkoviště, na kterém bylo vozidlo registrační značky X odstaveno a na kterém se rovněž nacházela žalobkyně, je soukromým pozemkem ve vlastnictví společnosti Prima centrum, s. r. o. Vstup policistů na soukromý pozemek byl dle žalobkyně neoprávněný. Za nezbytné označila posouzení právní otázky oprávněnosti postupu policistů. 3. Žalobkyně dále namítala, že se žalovaný nevypořádal s argumenty uvedenými v odvolání a své závěry učinil v její neprospěch. Podotkla, že oznamovatel nehody uvedl jinou barvu vozidla, než má vozidlo žalobkyně, k čemuž žalovaný pouze konstatoval, že se oznamovatel mohl splést. K nekorespondující časové ose žalovaný uvedl, že vycházel ze spisu Dopravního inspektorátu Děčín, č. j. KRPU-905-30/DNDC-2019-LJ, čemuž dle žalobkyně neodpovídají zjištěné skutečnosti, kdy první nehoda se dle úředních záznamů ze dne 3. 8. 2019 a ze dne 4. 9. 2019 stala před telefonátem anonymní oznamovatelky v 22:20 hodin, druhá nehoda se dle protokolu o ústním jednání ze dne 20. 4. 2020 stala v 22:22 hodin, a k legitimaci žalobkyně policejní hlídkou došlo v 22:25 hodin. Podotkla, že z kamerového záznamu ze dne 2. 8. 2019 umístěného na domě čp. X v ulici X, je však zřejmé, že vozidlo tovární značky Škoda Fabia, registrační značky X (dále jen „předmětné vozidlo“) bylo zaparkované po několik dlouhých desítek minut, než se k němu dostavila hlídka policie. Žalobkyně dále namítla, že se správnímu orgánu nepodařilo skutek specifikovat tak, aby o něm mohlo být rozhodnuto a dle jejího názoru žalovaný překročil meze správního uvážení. 4. Protizákonnost rozhodnutí spatřovala žalobkyně v použití kamerového záznamu jako důkazu, jelikož argumentace žalovaného o jeho oprávněném použití byla nedostatečná a žalovaný nezkoumal, zda byl kamerový systém provozován v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. To mělo dle žalobkyně za následek neplatnost presumpce zákonnosti provozování kamerového systému v souladu se zákonem a nutnost posoudit, zda nedocházelo ke zpracování osobních údajů v rozporu se zákonem. Dále žalobkyně označila kamerový záznam za neprůkazný, neboť je nekvalitní, pořízený ve tmě, není na něm zcela vidět levá zadní strana vozidla a není možné identifikovat řidiče. Domněnky správního orgánu učiněné na základě stínů a světel považovala žalobkyně za absurdní. Namítla, že z videozáznamu je patrné, že vozidlo bylo zaparkované několik minut, kdy z levých zadních dveří mohl kdokoliv vystoupit, řidiči vozidla není po vystoupení vidět do tváře a i on mohl místo bez povšimnutí opustit. K argumentaci rozsvícením interiéru uvedla, že tuto funkci lze kdykoliv vypnout či zapnout. Dodala, že dle jejího názoru nelze uznat osobu vinnou ze spáchání přestupku pouze na základě světlé barvy trika. 5. Žalobkyně dále konstatovala, že ze správního spisu je zřejmé, že žádná svědkyně nesledovala vozidlo po celou dobu a ani nikdo ze svědků neviděl druhý náraz. Rovněž vozidlo žalobkyně nebylo poškozené. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný na výzvu soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě. K vlastnictví parkoviště společností Prima centrum s. r. o., žalovaný uvedl, že se nejedná o uzavřené parkoviště, které je volně přístupné a je tedy považováno za veřejný prostor. K námitce žalobkyně týkající se protiprávního jednání policistů uvedl, že není kompetentní posuzovat zákonnost konkrétního jednání policistů a pokud žalobkyně měla nějaké podezření, měla právo si na postup zasahujících policistů stěžovat. Konstatoval, že jako důkaz mohou být použity všechny důkazní prostředky, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. K použitelnosti kamerového záznamu uvedl, že z judikatury českých soudů i Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že cokoli se děje na veřejně přístupných prostorách, není v zásadě soukromé. Na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010-68. Dodal, že správní orgán posuzoval důkazní prostředky jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. 7. Konstatoval, že ze spisového materiálu bylo zjištěno, že v úředním záznamu hlídky OOP Rumburk, v protokolu o nehodě a na videozáznamu se nacházejí různé časy. Vysvětlil, že správní orgán pro určení času vycházel ze spisu Dopravního inspektorátu Děčín, č. j. KRPU-905-30/DNDC-2019-LJ, dle kterého došlo k dopravní nehodě ve 22:35 hodin, a z videozáznamu, dle kterého ve 22:48 hodin řidič předmětného vozidla přijel a zaparkoval na parkovišti za domem. Tento časový údaj se shoduje i s výpovědí svědkyně paní G. a policisté po příjezdu na místo spáchání přestupků ustanovili osobu, jež stála u předmětného vozidla jako paní H. S. 8. Žalovaný k barvě vozidla uvedl, že anonymní oznamovatel mohl v rozrušení uvést jinou barvu, ale v oznámení dále uvedl, že řidička byla pod vlivem alkoholu. Dodal, že ke spojení předmětného vozidla s žalobkyní nedošlo až na parkovišti, neboť svědkyně paní G. uvedla, že předmětné vozidlo řídila žalobkyně. 9. K námitce, že bylo vycházeno pouze ze spisu Dopravního inspektorátu Děčín, žalovaný uvedl, že správní řízení o přestupku žalobkyně bylo vedeno v souladu s dotčenými právními předpisy a neshledal žádná procesní pochybení, která by mohla vést ke zrušení rozhodnutí správního orgánu. Správní orgán vycházel ze zásady volného hodnocení důkazů a rovněž byly dodrženy zásady materiální pravdy a legality. 10. Dle žalovaného přestupkový spis obsahoval dostatek podkladů k vydání rozhodnutí. Dodal, že hlavním podkladem pro uznání viny žalobkyně byl záznam z kamerového systému umístěného na domě č. p. X v ulici X, z něhož je patrné, že s předmětným vozidlem přijela žalobkyně, neboť po rozsvícení se ve vozidle nacházela pouze osoba ve světlém triku. Tato osoba byla následně policejní hlídkou ustanovena jako žalobkyně. Řízení vozidla žalobkyní bylo též prokázáno svědeckou výpovědí paní G. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Replika žalobkyně 11. Žalobkyně v replice nesouhlasila s výkladem žalovaného, že předmětné parkoviště je veřejným prostorem a tento výklad označila za extenzivní, neboť dle jejího názoru je podstatou veřejného prostoru vlastnictví veřejnoprávním subjektem. Vlastník pozemku