1 Afs 25/2004 — Nejvyšší správní soud

15 Af 5/2018- 185 - text  61 15 Af 5/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a Mgr. Václava Trajera ve věci žalobkyně: Severočeská stavební, a. s., IČO: 25458426, sídlem Žižkova 196/278, 400 04 Trmice, zastoupena Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, 460 07 Liberec, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2017, č. j. 48714/17/5200-11432-711891, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 15 Af 5/2018-97. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2017, č. j. 48714/17/5200-11432-711891, jímž žalovaný toliko v části týkající se bankovního spojení změnil dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 5. 2012, č. j. 210961/12/214913505891, a ve zbytku jej ponechal beze změny. Tímto dodatečným platebním výměrem správce daně podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a podle § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobkyni z moci úřední daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 6 662 880 Kč a podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) ve spojení s § 264 odst. 13 daňového řádu žalobkyni předepsal penále ve výši 20 % z částky dodatečně vyměřené daně, tj. 1 332 576 Kč. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud zrušil také zmíněný dodatečný platební výměr a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že žalovaný nepřihlédl ke skutečnosti, že dne 17. 6. 2017 uběhla prekluzivní lhůta k doměření daně, a proto měl žalovaný v souladu s § 111 odst. 6 daňového řádu dodatečný platební výměr zrušit a řízení zastavit, nikoli vydat napadené rozhodnutí. Podotkla, že v napadeném rozhodnutí absentuje vysvětlení, proč mohl žalovaný ještě dne 14. 11. 2017 pravomocně doměřit daň, tudíž se žalobkyně musí bránit toliko proti nevyřčeným argumentům. Případný závěr žalovaného, že lhůta pro stanovení daně po určitou dobu neběžela z důvodu podání žádosti o mezinárodní spolupráci, podle žalobkyně není správný. Konstatovala, že mezinárodní dožádání nemá povahu řízení nebo jiného postupu správce daně, nýbrž úkonu správce daně, a proto s ním není spojován následek v podobě stavení prekluzivní lhůty podle § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu. Upozornila na to, že předmětné ustanovení nabylo účinnosti až dne 1. 1. 2014 a žalovaný zcela pominul příslušná přechodná ustanovení, podle nichž se dříve zahájená řízení dokončí podle dosavadních předpisů. Žalobkyně proto odmítla, že by žádost o právní pomoc zaslaná ukrajinským státním orgánům vedla ke stavení běhu lhůty pro stanovení daně. K tomu odkázala na rozsudky Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 133/2016 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 206/2017. 3. Žalobkyně nesouhlasila s postupem žalovaného, který ukončil proces mezinárodního dožádání s tím, že od žádosti uplynul více než rok a přes urgenci neobdržel požadované informace. Podle žalobkyně se jedná o nepodloženou fabulaci a tento svévolný postup navíc nemá oporu v zákoně, neboť § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu ani jiné ustanovení takovou lhůtu nestanoví. Žalobkyně poznamenala, že ji žalovaný předem neinformoval, že se chystá vydat rozhodnutí, čímž porušil její procesní práva, a to zřejmě z obavy před možným uplynutím desetileté prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Žalobkyně zároveň konstatovala porušení § 115 odst. 2 daňového řádu tím, že ačkoli jí žalovaný přislíbil, že ji po obdržení odpovědi ukrajinské strany seznámí se zjištěními plynoucími z výpovědí L. B., V. Z. a V. B., před vydáním napadeného rozhodnutí ji se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, neseznámil, nesdělil jí výsledek jednání s ukrajinskou stranou a neumožnil jí se ke zjištěným skutečnostem vyjádřit. Žalobkyně se tak o skutečnostech souvisejících s doplněním řízení o výslechy svědků v rámci mezinárodního dožádání dozvěděla až z napadeného rozhodnutí, tudíž neměla možnost reagovat na vzniklou situaci (že žalovaný neobdržel požadovanou odpověď) a předložit další důkazní prostředky. Žalobkyně připomněla, že zdejší soud žalovanému rozsudkem č. j. 15 Af 8/2014-62 uložil, aby se pokusil realizovat svědecké výpovědi na území České republiky, případně dožádal jejich provedení na Ukrajině za účasti žalobkyně, a vyzval svědky k předložení účetních dokladů, což žalovaný nerespektoval. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 73/2011 a 2 Afs 24/2007 žalobkyně podotkla, že provedení svědeckých výpovědí na základě mezinárodního dožádání bez účasti daňového subjektu, který má právo se výslechu účastnit, má jen omezenou důkazní hodnotu a nedává záruku naplnění požadavku na zásadní doplnění skutkového stavu. Dodala, že byla připravena poskytnout žalovanému potřebnou součinnost, neboť jí zmínění cizí státní příslušníci přislíbili, že se dostaví do České republiky na jednání se správcem daně. Podle žalobkyně tak není pravdou, že by tyto osoby byly nekontaktní nebo že by je nebylo možno dohledat. Žalovaný však namísto snahy o výslech v České republice zvolil cestu mezinárodního dožádání, aniž by projevil zájem o spolupráci se žalobkyní, čímž zmařil doplnění odvolacího řízení; nereagoval ani na její výhrady k formulovaným otázkám. Žalovaný navíc podle žalobkyně rozhodl na základě nezměněného skutkového stavu, který předtím zdejší soud shledal nedostatečným, tudíž i nově vydané rozhodnutí žalovaného je nezákonné ze stejných důvodů jako to původní. K tomu žalobkyně doplnila, že i podle rozsudku zdejšího soudu v její věci má stavební dokumentace v daňovém řízení jen omezenou vypovídací schopnost a zjištěným nesrovnalostem ve stavebních denících, které jsou jen nepřímým důkazem o realizaci staveb a nesloužily jako podklad pro fakturaci, nelze přičítat zásadní význam. 4. Před přednesem dalších námitek žalobkyně konstatovala, že jsou obsahově totožné s těmi, které uplatnila v předchozí žalobě, o níž zdejší soud rozhodl rozsudkem č. j. 15 Af 8/2014-62. S příslušnými závěry soudu se však neztotožnila. Namítala, že původní rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2013 bylo doručeno jejímu tehdejšímu zástupci až po uplynutí prekluzivní lhůty ke stanovení daně. Uvedla, že její tehdejší zástupce byl v pracovní neschopnosti v důsledku úrazu a po dobu 25 dnů neotevřel svou datovou schránku. Podle žalobkyně tak nelze vycházet z fikce doručení dne 19. 12. 2013 a právní účinky doručení předmětného rozhodnutí nastaly až dne 1. 1. 2014, kdy její právní zástupce datovou schránku otevřel. 5. Dále žalobkyně trvala na tom, že žalovaný provedl nedostatečné dokazování a nesprávně reflektoval skutečnosti, které z něj vyplynuly (zejména ve prospěch žalobkyně). V rámci doplnění kontrolního zjištění podle § 88 odst. 3 daňového řádu sice probíhalo doplnění dokazování, podle žalobkyně však již bez součinnosti s ní, byla pouze seznámena se závěry bez možnosti do nich jakkoli zasahovat nebo je ovlivnit, byť šlo o prověřování jiných skutečností na základě jiných důkazů (např. porovnávání záznamů ve stavebních denících, počtu pracovníků a dat zahájení stavebních prací, zpochybňování rozsahu provedených prací, jejich dodavatele a ziskovosti zakázek) a v podstatně větším rozsahu. Žalobkyně uvedla, že neuznání předmětných výdajů vychází ze zcela rozdílných postupů a hodnocení důkazních prostředků uvedených v bodech III a VI zprávy o daňové kontrole, které spolu vzájemně nesouvisí, ačkoli by na sebe měly navazovat. Podle žalobkyně jí žalovaný nesdělil, na základě jakých skutečností hodnotil ten který konkrétní důkazní prostředek jako nedostatečný a neprůkazný, resp. proč jej odmítl. Konstatovala, že důvody pro daňovou neuznatelnost předmětných nákladů byly dovozovány pouze z jakýchsi vedlejších zjištění (např. nekontaktnost dodavatelů, kteří doklady vystavili), aniž by žalovaný zpochybnil vystavení dokladů a přijetí plateb těmito dodavateli. Žalovaný se podle žalobkyně nevypořádal s její námitkou, že ze zprávy o daňové kontrole není zřejmé, zda považoval neuznané náklady za neprokázané co do jejich skutečného vynaložení, či za náklady, které sice byly vynaloženy, ale nebyly poskytnuty, či za náklady, které byly vynaloženy, byly poskytnuty, ale nebylo možno je považovat za výdaje na dosažení, udržení a zajištění příjmů ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů. 6. S odkazem na rozsudek Nejvyššíh