5 Afs 4/2021 — Nejvyšší správní soud

15 Af 13/2022- 91 - text  16 15 Af 13/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: Krajská zdravotní, a. s., IČO: 25488627, sídlem Sociální péče 3316/12a, 400 11 Ústí nad Labem, zastoupená Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 9. 2022, č. j. 34982/22/5000-10612-703694, takto: I. Rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 30. 9. 2022, č. j. 34982/22/5000-10612-703694, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2022, č. j. 34982/22/5000-10612-703694, kterým byly podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), změněny části textu výroků platebních výměrů Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 27. 8. 2015, č. j. 185118/15/4000-31472-109509, č. j. 185120/15/4000-31472-109509, č. j. 185150/15/4000-31472-109509 a č. j. 185152/15/4000-31472-109509, jimiž byly žalobkyni dle § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech, vyměřeny odvody do státního rozpočtu a Národního fondu za porušení rozpočtové kázně v částkách 2 841 338 Kč, 16 100 913 Kč, 3 000 638 Kč a 17 003 612 Kč. Konkrétně pak změna dotčených platebních výměrů spočívala v tom, že nadepsané částky vyměřených odvodů do státního rozpočtu a Národního fondu za porušení rozpočtové kázně a odvodů do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně byly změněny (sníženy) na částky 1 136 535 Kč, 6 440 365 Kč, 1 200 255 Kč a 6 801 445 Kč. Ve zbytku zůstala prvostupňová rozhodnutí beze změn. Žalobkyně se zároveň domáhala toho, aby soud zrušil i shora uvedené platební výměry správce daně, jakož i uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně úvodem podané žaloby shrnula dosavadní průběh dané věci. Následně namítla, že ve věci uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení daně 10 let dle § 44a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech, když k porušení rozpočtové kázně došlo v roce 2010, a tudíž prekluzivní lhůta začala běžet ve smyslu nadepsaného ustanovení dne 1. 1. 2011 a uplynula dne 1. 1. 2021. V napadeném rozhodnutí přitom žalovaný sice zmínil, že po dobu řízení před správním soudem byla prekluzivní lhůta stavěna, a proto k prekluzi práva pro stanovení daně dosud nedošlo, avšak již neuvedl, o jaké konkrétní ustanovení kterého právního předpisu toto tvrzení opřel, což dle žalobkyně způsobilo nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. 3. K tomu žalobkyně poukázala na skutečnost, že v § 148 odst. 5 daňového řádu, shodně jako v § 44a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech, byla stanovena maximální délka prekluzivní lhůty pro stanovení daně, a to 10 let. Jinými slovy, desetiletou lhůtu pro stanovení daně dle § 148 odst. 5 daňového řádu, či § 44a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech, nelze stavět. Lhůta pro stanovení daně tedy v řešeném případě uběhla dle § 44a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech dnem 1. 1. 2021. 4. Žalobkyně dále uvedla, že text formulace požadavků v zadávacích dokumentacích byl jednoznačný a že částkou 50 mil. Kč byla míněna hodnota celkového finančního objemu za všech 5 zakázek. Poté nesouhlasila s tím, že by bylo ve věci nutno jakkoliv dodatečně vykládat stanovené zadávací podmínky, které byly dle jejího názoru zcela jednoznačné. Podle žalobkyně sám žalovaný na jedné straně připustil, že bylo možno dospět k vymezení zadávacích podmínek výkladem, na straně druhé však dodatečný výklad ve vztahu k technickým kvalifikačním předpokladům dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o veřejných zakázkách“), vyloučil, přičemž tak daný rozpor způsobil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tvrzení žalovaného o jediné podané nabídce v obou zadávacích řízeních, a to z důvodu kombinace požadovaných certifikátů, pak žalobkyně označila rovněž za spekulativní a nepřezkoumatelné. 5. Následně žalobkyně zrekapitulovala, že stran porušení týkajícího se technických kvalifikačních předpokladů dle § 56 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných zakázkách žalovaný shledal předložení certifikátů ČSN EN ISO 13485:2003 a ČSN ISO/IEC 27001:2006 jako důvodné, nicméně v případě certifikátů OHSAS 18001 a ISO 14001 nebyla dle jeho názoru prokázána bezprostřední souvislost těchto dokladů s předmětem dotčených veřejných zakázek, a požadavek na jejich doložení tak nebyl odůvodněn předmětem těchto veřejných zakázek. S tímto závěrem však žalobkyně nesouhlasila, přičemž uvedla, že příčinný vztah mezi požadavkem na prokázání kvalifikačního předpokladu předložením certifikátu systému řízení podniku z hlediska životního prostředí dle norem ISO 14001 a veřejnou zakázkou plynul nejen z obecných mezinárodních požadavků na životní prostředí, ale též ze samotného charakteru veřejné zakázky (tj. pořízení zdravotnické techniky v řádech několika milionů Kč, zahrnující mj. lineární urychlovač – přístroj, který má bezprostřední vliv na životní prostředí a podléhá podmínkám atomového zákona, centrální ředění cytostatik, pojízdný RTG digitální apod., tedy přístroje svou náročností značně zatěžující životní prostředí nejen při jejich výrobě, ale též užíváním a finálně i zákonným požadavkem na jejich ekologickou likvidaci). K požadavku na předložení certifikátu OHSAS 18001 poté žalobkyně poukázala na to, že požadavky na bezpečnost při práci se zdravotnickými prostředky zcela přesahují rámec obecně daný zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Nadto v zadávací dokumentaci zadavatel požadoval po uchazeči zavedený systém managementu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro předmět zakázky vydaný akreditovanou osobou nebo jiný rovnocenný doklad vydaný členským státem EU. Požadavek na předložení tohoto certifikátu tak zvyšoval jistotu zadavatele ohledně kvality plnění poskytovaných dodavatelem v oblasti bezpečné manipulace a zajištění správných funkcí zdravotnických prostředků. Ze zadání obou veřejných zakázek zároveň bylo rovněž zřejmé, že jejich součástí byl i servis dodaných zařízení (zdravotnických přístrojů), a proto se nejednalo o jednorázovou záležitost. 6. K závěru žalovaného, že se v případě požadavku na předložení uvedených certifikátů jednalo z hlediska jeho charakteru o pochybení závažné, žalobkyně namítla, že žalovaný dané tvrzení nijak blíže nerozvedl a nepoukázal ani na konkrétní ustanovení právního předpisu, na jehož základě bylo vysloveno. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2020, č. j. 24207/20/5000-10480-703694, v němž byl dříve posouzen požadavek na předložení všech 4 nadepsaných certifikátů jako pochybení „s nižší mírou závažnosti“, kdežto v projednávaném případě, kdy žalovaný shledal jako nedůvodné předložení pouze 2 certifikátů, považoval toto pochybení za „závažné“. V tomto tedy žalobkyně namítla též porušení zásady legitimního očekávání. 7. Žalobkyně také namítla, že ačkoliv v kupní smlouvě nebyly zapracovány požadavky na servisní podmínky, nebylo možno tuto skutečnost hodnotit a priori jako chybu. Dle žalobkyně pro vymezení obsahu záručního servisu či záruky bylo podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 6 As 113/2009-32, nutno vycházet z příslušné soukromoprávní úpravy dopadající na příslušný soukromoprávní vztah. V daném případě se tak dle žalobkyně jednalo o zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Povaha servisu tak byla do značné míry dána zákonnou úpravou, a proto nebylo třeba tuto úpravu ve smlouvě opakovat. Vzhledem k tomu, že návrh kupní smlouvy byl součástí zadávacích podmínek veřejných zakázek, měli všichni uchazeči možnost se s návrhem kupní smlouvy seznámit. Žalobkyně tudíž považovala formulaci závazku dodavatele k poskytnutí záručního a pozáručního servisu v čl. 5.1 kupních smluv za dostatečnou. Ani zde pak dle názoru žalobkyně žalovaný neuvedl, jakým způsobem dospěl k závěru, že se jednalo o pochybení „s nižší mírou závažnosti“. 8. Současně žalobkyně poukázala na tvrzení žalovaného obsažená v napadeném rozhodnutí, že některá pochybení, kterých se žalobkyně dopustila, považoval za „závažná“ s ohledem na „dané okolnosti“, ačkoliv dle žalobkyně nebylo nikde popsáno, jaké konkrétní „okolnosti“ měl žalovaný na mysli, popř. kde byla upravena „závažnost“ konkrétních