5 Afs 4/2021 — Nejvyšší správní soud

15 Af 4/2022- 81 - text  15 15 Af 4/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: Správa a údržba silnic Ústeckého kraje, příspěvková organizace, IČO: 00080837, sídlem Ruská 260, 417 03 Dubí, zastoupená Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 193/20, 405 02 Děčín, proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2021, č. j. MF-31044/2021/1203-5, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 12. 2021, č. j. MF-31044/2021/1203-5, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva financí ze dne 27. 12. 2021, č. j. MF-31044/2021/1203-5, kterým byl podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2000 Sb.“), změněn platební výměr Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen „správce daně“) č. 43/2013, ze dne 1. 11. 2013, č. j. RRSZ 12671/2013, tak, že byl odvod za porušení rozpočtové kázně snížen z částky 343 406 625 Kč na částku 85 851 657 Kč. Žalobkyně se současně domáhala toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh předmětné věci. Následně uvedla, že žalovaný nesprávně odmítl její námitku týkající se uplynutí prekluzivní lhůty k uložení odvodu a penále dle § 22 odst. 13 zákona č. 250/2000 Sb., a to s odkazem na § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Ustanovení § 41 s. ř. s. nicméně nelze na daný případ aplikovat, neboť ačkoliv hovoří o odvodech za porušení rozpočtové kázně, jedná se o toliko odvody, které jsou příjmem státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu, rozpočtů územních samosprávných celků, nebo státních fondů nebo Národního fondu. V návaznosti na to pak žalobkyně s odkazem na § 16a zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionální rozvoje, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon č. 248/2000 Sb.“), a § 22 odst. 4 zákona č. 250/2000 Sb. konstatovala, že předmětný odvod za porušení rozpočtové kázně byl v rozhodném období příjmem rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, nikoliv tedy některého z rozpočtů dle § 41 s. ř. s. Žalobkyně též poukázala na skutečnost, že odvod za porušení rozpočtové kázně nebyl do dne 31. 12. 2021 příjmem státního rozpočtu ani podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon č. 218/2000 Sb.“). Nadto připomněla, že odvod za porušení rozpočtové kázně není sankcí. 3. Následně žalobkyně uvedla, že žalovaný při hodnocení dané věci vyšel pouze ze Zprávy o auditu operace jako jediného důkazu, který byl navíc vypracován výlučně soukromou společností, přičemž tak neprovedl vlastní daňovou kontrolu. Žalovaný tedy nedodržel v rámci vyměřovacího řízení obligatorní postup stanovený daňovým řádem. K námitce nepřezkoumatelnosti prvostupňového platebního výměru vycházející z toho, že správce daně toliko převzal zjištění Auditního orgánu, žalovaný dle žalobkyně pouze odkázal na dostatek vlastních důkazů správce daně, které však nebyly v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak specifikovány a nebylo ani popsáno, jak tyto byly hodnoceny. Za nedostatečné pak žalobkyně považovala i odůvodnění žalovaného vztahující se k její odvolací námitce stran porušení práva na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí žalovaného je tedy dle žalobkyně nepřezkoumatelné co do uvedení konkrétních podkladů pro rozhodnutí, jakož i samotného posouzení věci. 4. Dále žalobkyně poukázala na fakt, že se správce daně po obdržení Zprávy o auditu operace obrátil na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) s podnětem k zahájení správního řízení z moci úřední, resp. požádal ÚOHS o prošetření toho, zda žalobkyně neovlivnila výběr nejvhodnější nabídky. ÚOHS nicméně ve správcem daně tvrzených skutečnostech neshledal porušení zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), resp. ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, a tudíž ani neshledal důvod k zahájení řízení v poukazované věci. Správce daně pak nevzal nadepsané hodnocení ÚOHS jakkoliv v úvahu, ačkoliv to byl právě ÚOHS jako odborný orgán státní správy, jehož povinností bylo dohlédnout na dodržování zákona o veřejných zakázkách. Žalobkyně pak byla v dobré víře, že k tomuto výstupu ÚOHS bude ve věci přihlédnuto. Dle žalobkyně tak žalovaný porušil § 8 odst. 1 daňového řádu – tj. zásadu volného hodnocení důkazů. 5. Žalobkyně poté poukázala na dikci § 22 odst. 1 a 2 zákona č. 250/2000 Sb. a čl. XXI odst. 2 a 3 Smlouvy o poskytnutí dotace, přičemž uvedla, že rozhodnou byla definice pojmu „neoprávněné použití peněžních prostředků“ a z toho vyplývající „porušení rozpočtové kázně“, která byla uvedena ve smlouvě, neboť se jednalo o vyjádření přímé vůle jejích účastníků. Žalobkyně přitom byla přesvědčena, že ve věci postupovala v souladu se zákonem i dotčenou smlouvou. Žalobkyně též upozornila, že poskytnutou dotaci použila výlučně ke stanovenému účelu, resp. na daný projekt, který slouží v plné míře veřejnosti. Pokud by tedy skutečně došlo k nějakému pochybení, jednalo by se toliko o pochybení formální, bez jakýchkoliv dopadů na realizaci a výsledek projektu. Tvrzení žalovaného, že shledané porušení mohlo mít vliv na výběr dodavatele a hospodářskou soutěž tak dle žalobkyně bylo pouhou spekulací, bez opory v učiněných zjištěních, což ostatně v řešeném případě potvrdil i závěr ÚOHS. Žalovaný si tak dle žalobkyně i přes hodnocení ÚOHS vytvořil vlastní názor o porušení zákona o veřejných zakázkách a jeho závažnosti, čímž však překročil přípustné meze vlastního uvážení. 6. Závěrem žalobkyně uvedla, že k žádným negativním dopadům na realizaci daného projektu a na jeho výsledek nedošlo, neboť ani žalovaný žádné takové dopady v napadeném rozhodnutí nespecifikoval a nehodnotil. Z toho pak dle žalobkyně plyne, že výše uloženého odvodu nebyla žádným způsobem odůvodněna, v čemž žalobkyně shledala rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně zároveň zdůraznila, že byl předmětný projekt řádně realizován a nadále slouží veřejnosti. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl. K tomu zrekapituloval dosavadní průběh řízení, jakož i uplatněnou žalobní argumentaci. Žalovaný současně odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. 8. Dále žalovaný uvedl, že za účelem odstranění vad předcházejícího řízení (tj. po zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2021, č. j. 15 Af 96/2017-49) zaslal žalobci vyrozumění a výzvu ze dne 8. 11. 2021, ve které žalobkyni seznámil se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, přičemž ji také poučil o tom, že se může ke zjištěným skutečnostem vyjádřit a případně nahlédnout do spisu, či předložit nebo navrhnout další důkazy. Žalobkyně tak nyní napadá pouze chyby správce daně, které žalovaný v odvolacím řízení již v souladu s nadepsaným rozhodnutím krajského soudu odstranil. 9. Nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí pak žalovaný k námitce, že § 41 s. ř. s. nebylo možno na daný případ aplikovat, zmínil, že podle § 16a zákona č. 248/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2021, regionální rady regionů soudržnosti hospodařily podle zákona č. 250/2000 Sb., přičemž dle § 16b téhož zákona jejich příjmy tvořily dotace ze státního rozpočtu a z rozpočtů krajů (rozpočtů územních samosprávných celků). K tomu žalovaný též poukázal na § 1 odst. 4 zákona č. 250/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2021, z něhož dle jeho názoru plyne, že regionální rady sice nebyly územními samosprávnými celky, ale byly zařazeny mezi územní rozpočty. Předmětnou námitku tak žalovaný shledal vyvrácenou. 10. Stran námitky žalobkyně, že správce daně při vydání platebního výměru vycházel pouze ze Zprávy o auditu operace, žalovaný znovu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž doplnil, že danou námitku v úplnosti a řádně vypořádal, když jasně popsal, z jakých důkazů ve svém posouzení vycházel a jak je hodnotil. Stejně tak žalovaný odkázal na obsah napadeného rozhodnutí i v části namítaného porušení práva na spravedlivý proces. Žalobkyně přitom dle žalovaného v tomto ohledu ani blíže nespecifikovala, jakým jednáním m