2 Afs 35/2009 — Nejvyšší správní soud

15 Af 7/2023- 34 - text  4 15 Af 7/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: Mgr. Kamila Roučková, IČO: 71334556, sídlem Mlýnská 298, 40301 Roudnice nad Labem, adresa pro doručování: X, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2023, č. j. 2154/23/5200-10421-713255, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2023, č. j. 2154/23/5200-10421-713255, kterým byl k jejímu odvolání změněn platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2017 ze dne 8. 12. 2020, č. j. 2477253/20/2512-50523-508137, ve výši 31 080 Kč a dále byl změněn platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2018 ze dne 8. 12. 2020, č. j. 2479826/20/2512-50523-508137, ve výši 29 520 Kč. Uvedené platební výměry byly změněny tak, že se ruší stanovení daně podle pomůcek, neboť žalovaný rozhodl, že šlo o stanovení daně dokazováním. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že v letech 2017 a 2018 zaměstnávala v pracovním poměru dva zaměstnance, a to E. A. a K. H. Oba zaměstnanci jak v roce 2017, tak v roce 2018, podepsali prohlášení poplatníka daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, ve kterých uvedli, že uplatňují základní slevu na poplatníka. Na základě podepsaných prohlášení mohla žalobkyně (zaměstnavatel) srážet zaměstnankyni E. A. v roce 2017 sníženou zálohu na daň z příjmů ve výši 150 Kč měsíčně a v roce 2018 sníženou zálohu na daň z příjmu ve výši 390 Kč měsíčně. Zaměstnanec K. H. byl od prvního pracovního dne roku 2017 až do konce roku 2018 v dlouhodobé pracovní neschopnosti. V letech 2017 a 2018 neměl žádný příjem ze závislé činnosti, a daň za něj tedy nebyla odváděna. Žalobkyně navrhla dokazování prohlášeními poplatníka daně z příjmů fyzických osob paní E. A. a K. H., dále vyúčtováním daně z příjmů ze závislé činnosti, mzdovými listy a potvrzením o pracovní neschopnosti K. H. za roky 2017 a 2018. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis, písemné vyjádření k žalobě a navrhl její zamítnutí. Dále poukázal na celkovou pasivitu žalobkyně ohledně plnění daňových povinností, stejně jako na její pasivitu v daňovém řízení. Žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost dle § 38j odst. 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), neboť nepodala vyúčtování daně za předmětná zdaňovací období. Žalobkyně nereagovala ani na výzvy správce daně k předložení dokladů, přičemž nebyly předloženy ani prohlášení poplatníků daně z příjmů, a proto nemohla být při výpočtu výše zálohy na daň zohledněna sleva na dani či daňové zvýhodnění. Žalobkyně nijak neosvětlila, proč k důkazu navrhuje prohlášení poplatníků daně z příjmů až v průběhu soudního řízení o žalobě. Tvrzení o dlouhodobé pracovní neschopnosti K. H. je v rozporu s listinami a vyjádřením E. A., jakož i v rozporu s údaji poskytnutými Okresní správou sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“). Navíc nebylo v daňovém řízení předloženo ani potvrzení o pracovní neschopnosti K. H. Žalovaný měl za to, že uvedení důkazních prostředků až v žalobě nemůže ospravedlnit důkazní hibernaci žalobkyně v daňovém řízení. Posouzení věci soudem 4. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. 5. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 6. Z předloženého správního spisu zjistil soud tyto podstatné skutečnosti. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost podle § 38j odst. 5 ZDP podat vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2017 a 2018, vyzval správce daně OSSZ k poskytnutí informací, z nichž vyplynulo, že žalobkyně měla dva zaměstnance, a to E. A. a K. H. a sdělila jejich měsíční vyměřovací základy za obě zdaňovací období. Dále správce daně opatřil sdělení obou uvedených zaměstnanců, kteří zaměstnání potvrdili s tím, že K. H. uvedl, že je od ledna 2017 do současnosti v pracovní neschopnosti. Dále správce daně opatřil i mzdové výměry E. A. Správce daně zaslal žalobkyni výzvy k podání daňového tvrzení k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za uvedená období, avšak žalobkyně na výzvy nereagovala. Správce daně tedy vyměřil daň z příjmů fyzických osob podle pomůcek. K odvolání žalobkyně připojila předmětná vyúčtování daně z příjmů, kde za rok 2017 vykázala daňovou povinnost ve výši 1800 Kč a za rok 2018 daňovou povinnost ve výši 4 680 Kč. Na základě posouzení nově předložených důkazních prostředků seznámil žalovaný žalobkyni podle § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“), se zjištěnými skutečnostmi a vyzval žalobkyni k vyjádření. Ta na výzvu nereagovala. Žalovaný nato vydal žalobou napadené rozhodnutí. 7. V rozsudku ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009-91, publikovaném pod č. 1906/2009 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud poukázal na specifickou povahu daňového řízení. V něm daňový subjekt nese důkazní břemeno ohledně prokázání tvrzené výše svých daňových povinností, a je tak povinen již v daňovém řízení navrhovat k prokázání svých tvrzení důkazy. Koncepce daňového řádu je přitom založena na součinnosti daňového subjektu, který musí být správcem daně vyzván, aby se vyjádřil k jeho pochybnostem, zejména mu musí být umožněno navrhnout příslušné důkazy. Důkazní prostředky může daňový subjekt uvést i v odvolání a dokonce i poté, tj. až do doby, kdy je o odvolání rozhodnuto. Závěry správce daně učiněné v daňovém řízení proto musejí nutně vycházet z toho, zda daňový subjekt své důkazní břemeno v průběhu daňového řízení unesl, či nikoliv. Pokud daňový subjekt tuto svoji povinnost nesplní, nemůže již rozhodnutí finančního orgánu z této skutečnosti vycházející následně zpochybňovat v řízení před soudem tím, že bude dodatečně navrhovat provedení důkazů, které již mohl uplatnit v daňovém řízení. Řízení před soudem totiž nemůže a ani nemá nahrazovat řízení před správním orgánem a daňový subjekt nemůže svoji liknavost v daňovém řízení zhojit až v řízení soudním. V opačném případě by totiž byla zpochybňována samotná koncepce správního soudnictví, která je založena na přezkumu správních rozhodnutí. Neprovedení důkazu soudem na základě úvahy učiněné podle § 52 odst. 1 s. ř. s. proto může být odůvodněno též tím, že jej mohla a měla navrhnout žalobkyně již v daňovém řízení, neboť tento důkaz měl sloužit zjevně k prokázání skutečností, o kterých byl daňový subjekt ze strany finančních orgánů dostatečně informován (shodně např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2015, č. j. 8 Afs 114/2015-30; ze dne 25. 9. 2014, č. j. 4 Afs 142/2014-22). 8. Soud má za to, že uvedený přístup je třeba uplatnit i v projednávané věci. Žalobkyně byla opakovaně v průběhu daňového řízení vyzývána k předložení podkladů, na což nereagovala. Výslovně je v uvedených platebních výměrech konstatováno: „Protože správce daně nemá k dispozici, z důvodu nesoučinnosti daňového subjektu, poplatníky podepsaná prohlášení podle § 38k odst. 4 zákona o daních z příjmů, nemohl při výpočtu zálohy na daň zohlednit žádnou slevu na dani nebo daňové zvýhodnění na vyživované děti.“ V odvolacím řízení byla žalobkyně výzvou ze dne 4. 3. 2021 vyzvána k předložení mzdových listů zaměstnanců a prohlášení poplatníků daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2017 a 2018 podepsaných zaměstnanci. Žalobkyně tedy mohla a měla předložit mzdové listy a prohlášení poplatníků již v daňovém řízení, a soud proto tyto důkazní návrhy podle § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl. Nadto je třeba konstatovat, že ačkoliv žalobkyně jako důkaz prohlášení poplatníka daně z p