2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

175 Ad 4/2024- 30 - text  7 175 Ad 4/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobkyně: V. M., narozená dne X, bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2024, č. j. MPSV-2024/47665-916, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2024, č. j. MPSV-2024/47665-916, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Ústí nad Labem, Kontaktní pracoviště Roudnice nad Labem, (dále jen „úřad práce“) ze dne 31. 1. 2024, č. j. 28841/24/LT (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce přiznal žalobkyni dávku státní sociální podpory, a to rodičovský příspěvek ve výši 7 765 Kč měsíčně ode dne 4. 1. 2024 dle § 30 odst. 1 a 3 písm. a), § 30b, § 31, § 49 a § 70 odst. 4 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že dne 15. 12. 2023 podala elektronickou žádost o přiznání rodičovského příspěvku ve vztahu k její dceři E. M. narozené dne X. Úřad práce žalobkyni přiznal rodičovský příspěvek ode dne 4. 1. 2024 v celkové výši 300 000 Kč. Žalobkyně nesouhlasila s názorem správních orgánů, že pro stanovení výše rodičovského příspěvku bylo rozhodné, že se její dcera narodila v roce 2023, a nikoliv v roce 2024. Podle žalobkyně jí měl být přiznán rodičovský příspěvek v celkové výši 350 000 Kč dle § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře účinného od 1. 1. 2024, neboť úřad práce vydal prvostupňové rozhodnutí za účinnosti tohoto znění zákona. 3. Žalobkyně považovala za diskriminační přechodné ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 407/2023 Sb., kterým byl novelizován zákon o státní sociální podpoře. Podle uvedeného ustanovení náležel rodičovský příspěvek ve zvýšené výši 350 000 Kč toliko ve vztahu k dítěti narozenému ode dne 1. 1. 2024. Uvedeným ustanovením bylo zasaženo do základních práv a svobod žalobkyně a její dcery. Podle žalobkyně uvedené ustanovení diskriminuje ji a její dceru na základě data narození dcery, což je v rozporu s ústavním pořádkem, s čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie a s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 4. Žalobkyně označila za nepochopitelné rozlišování dětí, které se narodily před a po 1. 1. 2024. Žalobkyně poukázala na to, že smyslem státní sociální podpory je krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin. Cena potravin při nákupu je však pro všechny stejná bez ohledu na to, kdy se děti narodily. Žalobkyně tak nebude moci za rodičovský příspěvek přiznaný v nižší výši své dceři dopřát stejné množství či stejnou kvalitu potravin, jako mohou dopřát rodiče svým dětem narozeným po 1. 1. 2024, kterým byl poskytnut rodičovský příspěvek ve vyšší hodnotě. 5. Dále žalobkyně konstatovala, že žalovaný se k jejím odvolacím námitkám vyjádřil nepřezkoumatelným způsobem. Přestože se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zaštiťoval Ústavním soudem, nebyla z odůvodnění zřejmá konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu. Z uvedených důvodů považovala napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 6. Žalobkyně navrhla, aby soud podal návrh k Ústavnímu soudu na zrušení čl. II odst. 2 zákona č. 407/2023 Sb. a současně, aby řízení přerušil. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a navrhl žalobu zamítnout. Žalovaný zdůraznil, že přechodná ustanovení zákona o státní sociální podpoře týkající se změny celkové výše rodičovského příspěvku nepovažuje za diskriminační, ani za intenzivní zásah do práva zaručeného čl. 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod či porušení principu rovnosti. Na podporu svého tvrzní žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/20. Replika žalobkyně 8. V replice žalobkyně uvedla, že žalovaným poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/20, je pro daný případ nepřiléhavý, neboť uvedený nález se sice týká také rodičovského příspěvku, avšak řeší situaci odlišných dvou skupin rodičů než v nyní projednávané věci. V nálezu jde o skupiny rodičů, kteří ke dni účinnosti (1. 1. 2020) novely zákona o státní sociální podpoře navyšující celkovou částku rodičovského příspěvku buď dosavadní rodičovský příspěvek vyčerpali či nikoliv. V nyní posuzované věci jsou dvě skupiny rodičů, které současně čerpají rodičovský příspěvek, avšak v odlišné výši, a to s ohledem na to, zda se jejich dítě narodilo před 1. 1. 2024 nebo v tento a následující dny. 9. Žalobkyně podotkla, že k navýšení celkové částky rodičovského příspěvku stát přistoupil z důvodu vysoké inflace cen, avšak v praxi vytvořil dvě skupiny rodičů. Dodala, že stát v posledních dvou letech mimořádně valorizoval penze, avšak rodiče na rodičovské ponechal bez povšimnutí. Žalobkyně uvedla, že zákonodárce stanovil pro rok 2024 minimální standard lidské důstojnosti ve smyslu výše uvedeného nálezu navýšením celkové částky rodičovského příspěvku na 350 000 Kč, přičemž dotčenými přechodnými ustanoveními určitou část rodičů z tohoto standardu vynechal a tento minimální standard jim nedopřál. Zopakovala, že předmětné přechodné ustanovení je diskriminační, narušuje princip rovnosti a zasahuje do práva zaručeného čl. 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 11. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 12. Soud přezkoumal v rámci žalobních námitek skutkový a právní stav věci a dospěl k závěru, že žaloba není z pohledu uplatněných žalobních námitek důvodná. 13. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že se žalovaný k jejím odvolacím námitkám vyjádřil nepřezkoumatelným způsobem, a přestože se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zaštiťoval Ústavním soudem, nebyla z odůvodnění zřejmá konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu. 14. V této souvislosti zdejší soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, však zároveň nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil. Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval jednotlivé odvolací námitky. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů rozhodnutí či pro jeho nesrozumitelnost skutečně toto rozhodnutí nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze