3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

58 A 6/2024- 59 - text  58 A 6/2024 - 59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupen advokátem JUDr. Martinem Köhlerem sídlem Vysoká 149/4, Liberec proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2024, č. j. OAM-2603-28/PP-2024, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 9. 2024, č. j. OAM-2603-28/PP-2024, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám JUDr. Martina Köhlera, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku 19 456 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta jeho žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť je důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Podle § 87e odst. 4 téhož zákona byla žalobci stanovena lhůta 30 dnů od právní moci napadaného rozhodnutí k vycestování z území ČR. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že po provedeném dokazování je možné žalobce považovat za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dále posuzoval, zda není důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Za tímto účelem si vyžádal opis z Rejstříku trestů, z nějž vyplynulo, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 3. 2023, č. j. 55 To 43/2023-125, odsouzen za spáchání úmyslného přečinu podle § 201 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, neboť úmyslně ohrozil rozumový a mravní vývoj dítěte tím, že mu umožnil vést zahálčivý život. Přečinu se žalobce dopustil společně se svou manželkou a za jeho spáchání mu stejně jako jeho manželce byl uložen peněžitý trest ve výměře dvaceti denních sazeb ve výši 250 Kč. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že žalobce byl shledán vinným, že v době od 9. 12. 2021 do 21. 6. 2022 v Jablonci nad Nisou vědomě umožnil se svou manželkou svým synům X narozenému X, a X, narozenému dne X, vést zahálčivý život, když nezajistil, aby synové řádně plnili povinnou školní docházku a v uvedeném období tak X zameškal 157 neomluvených hodin a X 193 neomluvených hodin. Žalovaný konstatoval, že záznam o odsouzení figuruje v opisu z Rejstříku trestů, což znamená, že toto odsouzení nebylo dosud zahlazeno, a na žalobce proto nelze v současnosti pohlížet jako na osobu trestně zachovalou. Žalovaný dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je dán důvod pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobce byl sice odsouzen za spáchání trestného činu pouze jednou, žalovaný však přihlédl k tomu, že žalobce žádá o vydání přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU (třetího, již zletilého syna), o nějž má skutečně pečovat, ačkoli o své další dva syny pečovat nedokázal. Žalobce se na protiprávním jednání podílel zcela vědomě a dobrovolně a vzhledem k tomu, že se trestné činnosti dopouštěl opakovaně v období od 9. 12. 2021 do 21. 6. 2022, není možné v jeho jednání spatřovat záruku, že svou činností nebude ohrožovat veřejný pořádek a že o svého zletilého syna skutečně pečuje a pečovat i dokáže. Do současnosti navíc neuplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby mohlo být na žalobce pohlíženo jako by nebyl odsouzen, tedy zatím nedošlo k zahlazení tohoto odsouzení. Původní jednání, kterým došlo k závažnému narušení veřejného pořádku, si v takovém případě pro účely vydání povolení k přechodnému pobytu zachovává stále svou aktuálnost. V případech, kdy pobyt účastníka řízení na území představuje závažné narušení veřejného pořádku, odůvodňuje veřejný zájem na tom, aby se na území ČR nezdržovali cizinci, kteří takové ohrožení představují, i případný zásah do soukromého a rodinného života cizince. II. Žaloba 3. Žalobce v žalobě podané v zákonné lhůtě uvedl, že žalovaný při posuzování věci chybně vycházel z opisu z Rejstříku trestů, namísto z výpisu z Rejstříku trestů. Ve výpisu z Rejstříku trestů nemá žalobce žádný záznam. Z výpisu z Rejstříku trestu současně vyplývá, že se žalobce od doby spáchání předmětného trestného činu již žádného dalšího protiprávního jednání nedopustil. Žalobce v souvislosti s tím namítal, že žalovaný nesprávně posoudil právní otázku, zda žalobce aktuálně představuje hrozbu závažného narušení veřejného pořádku. Poukazoval na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES (dále jen „směrnice“) a judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Záznamy evidované v opisu z Rejstříku trestů nejsou pro posouzení aktuální existence rizika závažného ohrožení veřejného pořádku pro žalovaného směrodatné, neboť okamžikem zahlazení odpadlo důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl být hrozbou veřejnému pořádku. V době rozhodování žalovaného byl žalobce ve smyslu zákona o pobytu cizinců trestně zachovalý a nebyl dán důvod pro zamítnutí žádosti žalobce o přechodný pobyt. Napadené rozhodnutí tak nemůže obstát. Nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, že by žalobce v současné době představoval skutečné, aktuální, závažné riziko ohrožení veřejného pořádku. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s platnými právními předpisy a představuje zjevnou libovůli správního orgánu. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2019, č. j. 5 Azs 172/2019-37, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že při posuzování hrozby pro veřejný pořádek je nezbytné zohlednit povahu trestných činů, jejich četnost, způsobenou škodu či újmu, ale také dobu, jaká od spáchání trestných činů uplynul a zda držitel povolení k trvalému pobytu vedl od té doby řádný život. Žalobce konečně také tvrdil, že správní orgán v daném případě porušil základní zásady správního řízení. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě konstatoval, že je mu známo ustanovení § 69 odst. 3 trestního zákoníku, podle kterého se na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za jiný trestný čin než zvlášť závažný zločin, hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán, nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Zahlazení odsouzení však neznamená, že na odsouzení soudem je třeba nahlížet, jako by už vůbec neexistovalo. Nic se nemění na tom, že ze strany žalobce došlo ke spáchání trestného činu. Rozsudek, na jehož základě došlo k odsouzení žalobce, nadále existuje a lze na něj odkazovat. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012-34, ačkoli bylo odsouzení pro konkrétní skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku. Dle rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 26. 11. 2020, č. j. 1 Azs 302/2020-45, je možné na tento rozsudek odkázat i při posuzování přechodného pobytu. Žalovaný připustil, že nesprávně vyhodnotil zahlazení odsouzení žalobce, když uvedl, že odsouzení dosud zahlazeno nebylo. Dle citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu však mohl poukázat i na již zahlazené odsouzení. Žalovaný zopakoval, že v době od 9. 12. 2021 do 21. 6. 2022 žalobce se svou manželkou úmyslně ohrozil rozumový a mravní vývoj svých dětí tím, že jim umožnil vést zahálčivý život. Dle žalovaného jednaní žalobce představuje hrozbu pro veřejný pořádek, neboť se ho dopouštěl opakovaně u dvou ze tří synů. Žalovaný opětovně zdůraznil, že žalobce žádá o vydání povolení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU (třetího, již zletilého syna, občana ČR), o nějž má skutečně pečovat. Z provedeného výslechu žalobce a jeho zletilého syna přitom jednoznačně nevyplynulo, že žalobce o syna skutečně pečuje a pečovat i dokáže. Tyto skutečnosti žalovaný vyhodnotil jako okolnosti, které svědčí o aktuálnosti nebezpečí porušení veřejného pořádku. Dle žalovaného bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu s právními předpisy. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. III. Replika žalobce 5. V replice k vyjádření žalovaného žalobce citoval z žalovaným odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 55 To 43/2023-125, v němž soud konstatoval, že „ze zprávy Magistrátu města Jablonec nad Nisou oddělení sociálně právní ochrany dětí k oběma nezletilým synům obžalovaných vyplývají