7 As 28/2008 — Nejvyšší správní soud

59 Af 13/2023- 135 - text 9 59 Af 13/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobkyně: POWER, a.s. sídlem Olštýnská 607/1, Praha 8 zastoupena advokátem Mgr. Ivem Kroužkem sídlem Kroftova 3370/20, Praha 5 proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec za účasti: Statutární město Liberec sídlem Dr. E. Beneše 1/1, Liberec o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2023, č. j. KULK/EKO/OEA/0004/2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně požádala dne 29. 3. 2018 o vydání povolení k umístění herního prostoru kasina „CASINO POWER“ podle zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „zákon o hazardních hrách“), na adrese 5. května 171/13, Liberec. Magistrát města Liberce (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 14. 3. 2023, č. j. 000511/23 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tuto žádost zamítl pro rozpor s Obecně závaznou vyhláškou statutárního města Liberec č. 2/2018 (dále jen „OZV“), jež nabyla účinnosti dne 4. 4. 2018, neboť žádaný herní prostor na ulici 5. května v Liberci není uveden v její příloze seznamu adres, protože nesplňuje podmínku stanovenou v čl. 3 OZV, jehož ustanovení zakazuje provozování hazardních her v okruhu nejméně 150 metrů kolem jednotlivých základních a středních škol na území statutárního města Liberec, včetně Domu dětí a mládeže Větrník. 2. Magistrát ve věci nerozhodoval poprvé, již dne 25. 11. 2021 vydal ve věci rozhodnutí č. j. 225117/21, jež žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 2. 2022, č. j. KULK/EKO/OEA/0004/2022, potvrdil. Toto rozhodnutí žalovaného krajský soud zrušil rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. 59 A 26/2022-122 (dále jen „předchozí rozsudek“), pro nepřezkoumatelnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Ten následně rozhodnutí magistrátu ze dne 25. 11. 2021 zrušil. 3. Prvostupňové rozhodnutí magistrátu ze dne 28. 3. 2023 napadla žalobkyně odvoláním, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí prohlásil za prokázanou existenci tzv. unijního prvku podle čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie. Dále přistoupil ke zkoumání podmínek definovaných Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 11. 6. 2015, C-98/14, Berlington Hungary, bod 92, a to: 1) posouzení, zda OZV sleduje skutečné cíle související s ochranou spotřebitelů; 2) posouzení, zda OZV sleduje uvedené cíle koherentním a systematickým způsobem; 3) posouzení, zda OZV splňuje obecné požadavky plynoucí z unijního práva. 5. Splnění první podmínky dovodil žalovaný ze samotné OZV, když odkázal na čl. 1 OZV a důvodovou zprávu. Žalovaný následně poukázal na výsledky a závěry rozsáhlých analýz a nálezů respektovaných vládních a ministerských institucí o extrémně škodlivém dopadu hazardního hráčství na celou společnost. Uvedl, že tyto dokumenty jsou žalobkyni dobře známy z předchozího řízení před krajským soudem. Odborná veřejnost obecně uznává za vhodné mimo jiné omezení přístupnosti k hazardu. Náklady na sanaci negativních dopadů hazardu navíc výrazně převyšují daňové výnosy od provozovatelů hazardních her. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, č. 293/2011 Sb., navíc plyne, že hazard se všemi navazujícími aktivitami představuje ohrožení veřejného pořádku a soužití v obci. Negativní dopady hazardu žalovaný podpořil také odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 As 285/2014-32. Patologické hráčství je navíc zařazeno do Mezinárodní klasifikace nemocí pod kódem F63.0. Splnění druhé podmínky žalovaný dovodil odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 8 Af 31/2016-174, podle nějž je volba regulace ponechána obcím na základě znalosti místních poměrů a pokud úprava neomezuje hazard plošně a je zvolena regulace stojící na racionálních a opodstatněných důvodech, nejde o nesystematický a nekoherentní způsob regulace. Ohledně třetí podmínky žalovaný uvedl, že OZV není první regulací. Žalobkyně navíc uzavřela smlouvu na pronájem prostor k umístění herního prostoru až 9 měsíců po přijetí vyhlášky, a měla tedy dostatek času se seznámit s novou úpravou. To ostatně potvrzuje také judikatura Soudního dvora. Tato judikatura dokonce nevylučuje odnětí již jednou uděleného povolení, pokud se změní právní prostředí. Žalovaný neshledal OZV diskriminační, neboť obsahuje místně plošně velmi omezený zákaz tří druhů hazardních her z celkem osmi, a to pro všechny provozovatele bez ohledu na jejich usazení, státní příslušnost nebo bydliště. Žalovaný neshledal ani rozpor se stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Seznam adres povolených provozoven není uzavřený, lze jej průběžně doplnit. Stejně tak nebylo porušeno vlastnické právo žalobkyně, neboť jí nebylo odňato žádné povolení. 6. Žalovaný dále provedl test čtyř kroků podle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 63/04, č. 210/2005 Sb., v němž posuzoval: 1) pravomoc města vydat OZV; 2) zda město při vydání nepřekročilo zákonnou působnost; 3) zda město nezneužilo tuto působnost; 4) zda město nejednalo zjevně nerozumně. Pokud jde o první krok, zmocnění vydat OZV plyne z čl. 104 odst. 3 Ústavy. Ke druhému kroku testu odkázal na § 12 zákona o hazardních hrách. Ohledně třetího kroku žalovaný konstatoval, že nespatřuje zneužití zákonem svěřené působnosti městem. Zákaz stanovený v OZV sleduje legitimní cíl, navíc jde o zákaz minimálně plošně vymezený a vztahuje se pouze na tři z osmi zákonem definovaných hazardních her. Tento zákaz se vztahuje na všechny provozovatele bez ohledu na jejich usazení, občanství či bydliště. Konečně pokud jde o čtvrtý krok (kritérium rozumnosti), jeho aplikace by měla být restriktivní a ponechána pro případy zjevně absurdní (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 57/05, č. 486/2006 Sb.). Podle žalovaného město nejednalo zjevně nerozumně, jestliže jeho cílem bylo neumožnit provozování pouze vybraných nejškodlivějších herních zařízení, a to pouze na minimálně vymezených plochách s výskytem nejzranitelnější skupiny obyvatel. 7. Žalovaný vypořádal také odvolací námitky žalobkyně. Uvedl, že způsob měření vzdálenosti budov, v nichž se nachází herní prostor, a školských zařízení, je v souladu s § 25 odst. 8 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Jde o objektivní definici v souladu s vnitrostátním právem. Diskusi o tom, zda by namísto 150 m nestačilo méně, považoval žalovaný za nadbytečnou, neboť by vedla pouze k relativizaci jakéhokoliv číselného kritéria. Město navíc vhodně navázalo na předchozí úpravu § 17 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o loteriích“). Zákon o hazardních hrách připouští regulaci ze strany obcí i přesto, že provozování herního prostoru je regulováno, je omezena reklama a platí pravidla pro vpouštění pouze osob starších 18 let. Nakonec žalovaný konstatoval, že nemá povinnost reagovat na každou jednotlivou odvolací námitku. II. Žaloba 8. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou, neboť jej považovala za zjevně nesprávné a nepřezkoumatelné. Dle žalobkyně žalovaný opomněl vypořádat některé odvolací námitky. Při posuzování podmínek plynoucích z rozsudku Soudního dvora Berlington Hungary ve vztahu k první podmínce pouze konstatoval, že OZV byla vydána na základě znalosti místních poměrů. Tyto poměry však nikde neuvádí ani OZV, ani důvodová zpráva k ní, což žalobkyně namítala od počátku řízení. Žalovaný uvedl pouze obecné fráze a citace neaktuální judikatury, aniž by reflektoval novou přísnější regulaci hazardních her účinnou od roku 2017. Ve vztahu k druhé podmínce žalovaný neuvedl, na jakých racionálních a opodstatněných důvodech OZV stojí. Pokud žalovaný odkazoval na závěry Městského soudu v Praze vyslovené v rozsudku č. j. 8 Af 31/2016-174, opomenul, že právní úprava nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytně nutné pro dosažení deklarovaného cíle. To ostatně namítala žalobkyně již v odvolání. Oba správní orgány se tak nezabývaly zcela klíčovou otázkou. Co se týče třetí podmínky, žalovaný se sice obecně vyjádřil k legitimnímu očekávání a právní jistotě, ale zcela opomněl námitku zásahu do vlastnického práva. Žalobkyně nenamítala, že by jí bylo odňato povolení, jak uvedl žalovaný, ale naopak, že jí vyhláška brání užívat její majetek. Odkázala na rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 4. 2014, Pfleger a další, C-390/12. Shrnula, že OZV nesplňuje podmínky pro zásah do práva na volný pohyb služeb ve smyslu čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie. 9. Dále žalobkyně uvedla, že OZV nesplňuje třetí a čtvrtý krok testu podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 63/04. Žalovaný vylouč