5 Afs 28/2003 — Nejvyšší správní soud

59 Af 2/2024- 131 - text  8 59 Af 2/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobkyně: ALSOL, s.r.o. sídlem Nádražní 259, Jiřetín pod Jedlovou zastoupena advokátem JUDr. Ondřejem Kochmanem sídlem Belgická 276/20, Praha 2 proti žalované: Státní energetická inspekce sídlem Gorazdova 24, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 1. 2024, č. j. SEI-2298/2024/90.221, takto: I. Rozhodnutí Státní energetické inspekce ze dne 30. 1. 2024, č. j. SEI-2298/2024/90.221, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 21 458 Kč, k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Kochmana, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně podniká v odvětví výroby energie ze slunečního záření a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v Hradčanech nad Ploučnicí (dále jen „FVE“). Tuto FVE původně provozoval jednatel a jediný společník žalobkyně pan Ladislav Dvořák. Uvedená FVE byla přidána do licence pana Dvořáka rozhodnutím o změně rozhodnutí o udělení licence ze dne 11. 12. 2009. Dne 18. 1. 2010 uzavřel pan Dvořák se skupinou ČEZ Distribuce, a.s. smlouvu o podpoře výroby elektřiny. Cena byla sjednána ve výši jako kdyby FVE byla uvedena do provozu v roce 2009. Mezi stranami přitom není sporu o tom, že FVE byla uvedena do provozu až v roce 2010. Licence pana Dvořáka byla později Energetickým regulačním úřadem zrušena a ten vydal žalobkyni licenci novou, která zahrnovala též uvedenou FVE. V návaznosti na tuto změnu uzavřela žalobkyně dne 2. 4. 2010 smlouvu o podpoře výroby elektřiny se společností ČEZ Distribuce, a.s. Tato smlouva obsahovala obdobná ujednání jako předchozí smlouva s panem Dvořákem. Obdobné ujednání je obsaženo i v pozdější smlouvě o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů ze dne 12. 12. 2012, která byla uzavřena mezi žalobkyní a ČEZ Prodej, s.r.o. 2. Státní energetická inspekce - územní inspektorát pro Liberecký a Ústecký kraj (dále jen „inspektorát“) v rozhodnutí ze dne 20. 9. 2023, č. j. SEI-21374/2023/54.102, shledala, že žalobkyně v letech 2013 až 2017 neoprávněně čerpala podporu podle § 51 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „POZE“), ve znění od 1. 1. 2022. Žalobkyně jako výrobce elektřiny ujednala s povinně vykupujícím výkupní cenu odpovídající výši podle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu pro výrobny uvedené do provozu do 31. 12. 2009. Žalobkyně však FVE uvedla do provozu (připojila ji k distribuční soustavě) až dne 11. 1. 2010. Celkovou výši neoprávněné podpory vypočetl inspektorát na 1 035 258,86 Kč. 3. Žalovaná napadeným rozhodnutím změnila rozhodnutí inspektorátu kvůli uplynutí promlčecí doby podle § 51 odst. 2 POZE u neoprávněně čerpané podpory za období roku 2013. S ohledem na to došlo ke změně výše neoprávněně čerpané podpory na 948 317,58 Kč. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně FVE připojila k distribuční soustavě až v lednu 2010, a nemohla proto uplatnit výkupní ceny stanovené pro výrobny připojené do 31. 12. 2009. K námitce, že ceny stanovené v cenových rozhodnutích Energetického regulačního úřadu byly ceny minimální, a bylo tedy přípustné je zvýšit, žalovaná uvedla, že ceny uvedené v cenových rozhodnutích jsou ceny, od nichž se nelze odchýlit. Tomu odpovídá také definice neoprávněného majetkového prospěchu v § 2 odst. 5 písm. a) bodě 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Žalobkyně byla navíc v pozici prodávajícího, nikoliv kupujícího. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 51 odst. 1 POZE aplikoval inspektorát ve znění účinném ode dne 1. 1. 2022, připustil pravou retroaktivitu. V posuzované věci však lze dle žalované takový postup aprobovat s ohledem na veřejný zájem na navrácení podpory. Žalovaná v této souvislosti poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01, a dále na právo EU. Zdůraznila, že i zákonodárce kladl důraz na reparační funkci. Odkazovala na čl. II. Přechodná ustanovení bod 17 zákona č. 382/2021 Sb., kde je stanoveno, že pokud došlo k neoprávněnému čerpání podpory přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je výrobce, výrobce elektřiny z decentrální výroby, výrobce tepla nebo výrobce biometanu povinen uhradit penále za neoprávněné čerpání podpory ve výši 0,1 % denně pouze v případě, že k tomu byl povinen rovněž podle dosavadních právních předpisů. II. Žaloba 4. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou, a to ze tří důvodů. Zaprvé měla za to, že se nedopustila čerpání podpory v nesprávné výši. Žalobkyně s povinně vykupujícím sjednala ceny ve výši stanovené pro výrobny uvedené do provozu v roce 2009. Ceny stanovené v cenových rozhodnutích Energetického regulačního úřadu jsou ceny minimální ve smyslu § 5 odst. 4 zákona o cenách. Nešlo o pevnou ani o maximální cenu. Žalobkyně a povinně vykupující se proto mohli smluvně odchýlit od úředních cen, a to směrem nahoru. Podle žalobkyně je podstatné, že vůlí obou stran bylo sjednat ceny po vzoru výroben uvedených do provozu v roce 2009. Cenová rozhodnutí Energetického regulačního úřadu uvádí, že „ceny jsou stanoveny jako minimální podle jiného právního předpisu“. Postup zvolený panem Dvořákem, resp. žalobkyní, a povinně vykupujícím se nepříčí cenové regulaci, ale je s ní v souladu. Žalovaná a inspektorát vycházeli z judikatury Nejvyššího správního soudu, která se však nezabývala cenotvorbou a povahou úředně určených cen. Žalovaná nerozlišuje mezi vznikem nároku na podporu (ten žalobkyni vznikl od roku 2010) a smluvním ujednáním o výši ceny. Argumentace žalované činí z minimální ceny pevnou cenu. 5. Zadruhé žalovaná porušila zákaz pravé retroaktivity v neprospěch žalobkyně. Na jednání žalobkyně z let 2014 až 2017 užila ustanovení, které vstoupilo v účinnost až dne 1. 1. 2022. Ustanovení § 51 odst. 1 POZE ve znění od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2021 obsahovalo podmínku čerpání podpory elektřiny v souvislosti se spácháním správního deliktu, resp. přestupku. Žalobkyně však nebyla shledána vinnou z takového jednání, a proto se nemohla ani dopustit neoprávněného čerpání podpory, jak jej vymezovalo uvedené ustanovení. Žalovaná aplikovala § 51 odst. 1 POZE ve znění od 1. 1. 2022 zpětně s odůvodněním, že čerpání podpory v souladu se zákonem je ve veřejném zájmu, který má v tomto případě přednost před zákazem pravé retroaktivity. Všechny orgány veřejné moci však mají hájit veřejný zájem. Výklad žalobkyně by tak umožnil aplikaci právních předpisů se zpětnou účinností téměř vždy. Přípustnost pravé retroaktivity je výjimkou z pravidla a měla by být vykládána restriktivně. Členské státy EU sice mají povinnost vymáhat neoprávněně vyplacenou podporu, musí však dodržet principy právní jistoty. Žalovaná citovala z nálezu Ústavního soudu, jenž se zabýval pravou retroaktivitou a uvedl jako přípustné případy například vznik Norimberského tribunálu či Benešovy dekrety nebo zpětně působící lichevní zákony. Situace žalobkyně je však odlišná. Žalobkyně totiž spoléhala na to, že bude muset vracet vyplacenou podporu pouze v případě, že její jednání bude posouzeno jako správní delikt, resp. přestupek, neboť tak v rozhodné době zákon zněl. Proto nelze její situaci srovnávat s poválečnou retribucí či lichevními zákony. 6. Zatřetí žalobkyně namítala, že žalovaná měla rozhodnutí inspektorátu zrušit jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť vůbec nereagovalo na vznesenou námitku nepřípustnosti pravé retroaktivity. Žalovaná místo toho sama námitku vypořádala, ačkoliv tím žalobkyni připravila o druhou instanci. Žalovaná porušila ustanovení o řízení způsobem, který mohl mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. 7. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované 8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že se s námitkami žalobkyně vypořádala komplexně. Konstatovala, že ceny určené Energetickým regulačním úřadem jsou ceny pevné. Trvala na tom, že rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 110/2018-38, a ze dne 21. 3. 2018, č. j. 7 As 423/2017-43, její závěr potvrzují a citovala z nich. Pokud jde o otázku pravé retroaktivity, byla v posuzované věci přípustná, neboť jednání žalobkyně bylo v rozporu se společenským vnímáním spravedlnosti. Právě proto žalovaná poukázala na veřejný zájem, který použití retroaktivity odůvodňuje. Tímto veřejným zájmem je navrácení neoprávněně čerpané podpory do státního rozpočtu. Neústavnost ani nezákonnost nelze zaměňovat za subjektivní nespokojenost s výsledkem řízení. Co se týče namítané nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, žalovaná zdůraznila, že správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti. Obě rozhodnutí tvoří jeden celek. Také odkázala na procesní mo