6 Ads 63/2017 — Nejvyšší správní soud

141 A 30/2024- 97 - text  21 141 A 30/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobkyně: CELIO a. s., IČO: 48289922 sídlem V Růžodolu 2, 435 14 Litvínov zastoupena advokátem JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D. sídlem Dvořákova 1624, 250 82 Úvaly proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MZP/2023/221/1102 ze dne 22. 8. 2023 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žádostí podanou dne 24. 8. 2022 Krajskému úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) se žalobkyně podle § 4 odst. 4 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) domáhala vydání rozhodnutí v pochybnostech, zda je movitá věc odpadem. 2. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 30. 5. 2023, č. j. KUUK/080806/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), vyslovil, že „movitá věc, kterou představuje 27 624 kusů použitých dřevěných železničních pražců o celkové hmotnosti 2 210 t, chemicky ošetřených před 31. 12. 2002 impregnačními látkami (dehtové oleje a destiláty – kreosotový olej), umístěných v provozovně žadatele na pozemku p. č. XA, XB v k. ú. X, přijatých do zařízení k využití odpadu CZU00881, které je součástí zařízení Skládkový komplex CELIO a. s., a určených žadatelem pro použití k výstavbě oplocení v mezích přílohy XVII, položky 31, odst. 2 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006, a splňujících zároveň kvalitativní předpoklady pro takové jejich použití ve smyslu projektové dokumentace přiložené k žádosti (pro toto vymezení movité věci jakožto předmětu rozhodnutí v pochybnostech zavedla žalobkyně v žalobě zkratku „Pražce“, jíž se soud přidržuje i dále v tomto rozsudku; pozn. soudu), se považuje za odpad“. Žalobkyně toto rozhodnutí napadla odvoláním. Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 22. 8. 2023, č. j. MZP/2023/221/1102 (dále jen „napadené rozhodnutí“), změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že z citovaného výroku vypustil text „a splňujících zároveň kvalitativní předpoklady pro takové jejich použití ve smyslu projektové dokumentace přiložené k žádosti“, a ve zbývajícím rozsahu prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 3. V žalobě žalobkyně obecně namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí i prvostupňového rozhodnutí, stejně jako nepřihlédnutí k žalobkyní tvrzeným skutečnostem, neúplné zjištění skutkového stavu, neprovedení důkazů potřebných k prokázání rozhodných skutečností, nesprávné právní posouzení věci a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a pro neurčitost. 4. Žalobkyně v rámci rekapitulace průběhu správního řízení uvedla, že žádala o vydání rozhodnutí v pochybnostech dle § 4 odst. 4 zákona o odpadech z důvodu, že má právní zájem na závazné deklaraci, podle níž „Pražce, pokud budou splňovat kvalitativní předpoklady a následně budou použity za účelem jejich využití v souladu s nařízením REACH, nejsou odpadem, a to ještě před jejich využitím“. Dodala, že její právní zájem byl založen požadavkem Městského úřadu Litvínov, obsaženým ve výzvě ze dne 9. 8. 2022, č. j. MELT/57473/2022/OŽP/MAD/VYZ; po žalobkyni bylo uvedenou výzvou požadováno, aby jako přílohu k Projektu doplnila doklad potvrzující, že Pražce splňují podmínky pro použití dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 ze dne 18. prosince 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES (dále jen „nařízení REACH“) a podmínky pro použití dle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Žalobkyně považuje rozhodnutí v pochybnostech za jedinou, a tudíž nezbytnou, cestu, jak vyhovět uvedenému požadavku, aby mohlo být vydáno závazné stanovisko podle § 104 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů. Toto stanovisko předchází vydání rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o umístění stavby oplocení areálu žalobkyní provozovaného zařízení k využití odpadu (k této stavbě mají být dle záměru žalobkyně Pražce použity jako stavební materiál, pozn. soudu). 5. Neurčitost napadeného rozhodnutí spatřovala žalobkyně v tom, že neobsahuje právní názor žalovaného ohledně merita řízení, tj. podle kterého konkrétního odstavce § 9 zákona o odpadech a k jakému okamžiku lze odpadový režim Pražců ukončit. Z rozhodnutí žalovaného totiž podle žalobkyně pouze vyplývá, že se tak nemůže stát postupem dle § 9 odst. 1 a 2 zákona o odpadech. Žalobkyně sama se přitom domnívá, že vzhledem k charakteru jí provozovaného zařízení byl vyloučen postup dle § 9 odst. 4 zákona o odpadech, a proto už připadal v úvahu jen postup dle třetího odstavce téhož ustanovení; i o této variantě se však žalovaný rovněž v napadeném rozhodnutí vyjádřil negativně (s tím, že Pražce nejsou odpadem připraveným k opětovnému použití). Žalobkyně pak nesouhlasila s rozhodnutím žalovaného, mělo-li být interpretováno tak, že žádný z postupů upravených v § 9 zákona o odpadech nemůže vést k ukončení odpadového režimu Pražců. Takto popsanou neurčitost (krom dalšího) považovala žalobkyně za příčinu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. 6. Žalobkyně dále namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřovala v nedodržení předmětu řízení. Závěrečný návrh její žádosti totiž zněl: „Vytříděné dřevěné železniční pražce v množství 2 210 tun (27 624 ks) ve vlastnictví Žadatele umístěné k datu vydání tohoto rozhodnutí v Areálu, pokud budou splňovat kvalitativní předpoklady pro jejich využití v souladu s Projektem výhradně k účelům ve smyslu výjimky uvedené v příloze XVII, položce 31, odst. 2 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (DS) č. 1907/2006, v platném znění, nejsou odpadem ve smyslu § 4 zákona o odpadech“ (zvýraznění doplněno žalobkyní pro účely žaloby, pozn. soudu). Výrok prvostupňového rozhodnutí sice takto vymezený předmět žádosti respektoval, žalovaný však výrokem I. napadeného rozhodnutí část popisu předmětu žádosti z výroku prvostupňového rozhodnutí vypustil (v podrobnostech viz odst. 2 odůvodnění tohoto rozsudku, pozn. soudu). Žalovaný tím fakticky změnil předmět řízení na otázku, zda je movitá věc, nacházející se toho času na skládce, odpadem; o tom ale nikdy nepanovaly pochybnosti ani nešlo o předmět žádosti o vydání rozhodnutí v pochybnostech. Smyslem žádosti bylo opatřit si závazné právní posouzení otázky, v režimu kterého odstavce § 9 zákona o odpadech přestanou být Pražce odpadem. Předmětem žádosti nebylo vyjasnění povahy pražců umístěných aktuálně u žalobkyně, nýbrž pouze některých z těchto pražců, a sice takových, které „by splňovaly kvalitativní předpoklady pro jejich využití dle Dokumentace oplocení“ (tedy „Pražců“). Nerespektováním tohoto selekčního kritéria při vydání napadeného rozhodnutí, tj. v důsledku změny prvostupňového rozhodnutí, bylo ve správním řízení rozhodnuto i o těch pražcích, které by kvalitativní předpoklady pro jejich využití dle Dokumentace oplocení nesplňovaly. Žalobkyně se proto domnívá, že popsaný postup žalovaného byl v rozporu s § 68 odst. 2 a § 45 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a žalovaný takto zatížil řízení podstatnou vadou. 7. Další podstatnou vadu správního řízení spatřovala žalobkyně v tom, že správní orgány měly v případě nejistoty o skutečném předmětu žádosti s žalobkyní nejlépe „na místě“ tyto nejasnosti odstranit. To však podle žalobkyně neučinily, čehož důsledkem bylo arbitrární konstatování, že Pražce jsou odpadem, a že z toho důvodu údajně nelze jejich odpadový režim ukončit. 8. Žalobkyně taktéž namítla, že účelem zákona o odpadech je mj. úprava problematiky způsobů nakládání s odpady vč. dalšího využívání odpadů; legislativně je tudíž upřednostňováno využívání odpadů před jejich odstraňováním. Napadené rozhodnutí ani prvostupňové rozhodnutí však tuto zákonnou preferenci nerespektují, jelikož implikují, že odpadový režim Pražců nelze prakticky ukončit; tím uvedené rozhodnutí překáží záměru žalobkyně využít Pražce v souladu s dokumentací oplocení. Dle názoru žalobkyně je proto napadené rozhodnutí (stejně jako prvostupňové rozhodnutí) nezákonné pro rozpor s § 3 odst. 3 zákona o odpadech. 9. Podle názoru žalobkyně rovněž správní orgány nikterak neprokázaly, že by kvalitativní předpoklady Pražců neumožňovaly ukončení jejich odpadového režimu (např. že kvalita Pražců nebyla dostačující k využití nebo opětovnému použití ve smyslu § 9 zákona o odpadech). Napadené rozhodnutí ani neobsahuje popis podkladů, z nichž žalovaný při svých úvahách vycházel. Žalobkyně již v odvolání namítala,