4 Afs 87/2015 — Nejvyšší správní soud

141 Af 2/2024- 60 - text  25 141 Af 2/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobkyně: GIANT STAR s. r. o., IČO: 28744292 sídlem Kurzova 2222/16, Stodůlky, 155 00 Praha 5 zastoupena advokátkou JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D. sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2024, č. j. 397/24/5100-10611-712195, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2024, č. j. 397/24/5100-10611-712195, kterým žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečný platební výměr Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 10. 2022, č. j. 171724/22/4300-13823-703291. Zmíněným dodatečným platebním výměrem správce daně podle § 98 odst. 1, § 143 a § 147 daňového řádu v souvislosti se zákonem č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z hazardních her“) doměřil žalobkyni podle pomůcek daň z hazardních her ve výši 87 955 Kč za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2018 a zároveň stanovil dle § 251 odst. 3 daňového řádu penále v částce 17 591 Kč. Žaloba 2. Žalobkyně v první řadě v žalobě namítala, že žalovaný nesprávně vyložil a aplikoval § 1 písm. a) zákona o dani z hazardních her. Dospěl totiž k závěru, že žalobkyně je poplatníkem daně z hazardních her, neboť je jejich provozovatelem bez ohledu na to, zda je držitelem základního povolení k provozování hazardní hry. Dle žalobkyně žalovaný nesprávně vyložil pojem provozování hazardní hry, definovaný v § 5 zákona o hazardních hrách, protože nebylo prokázáno, že by žalobkyně prováděla některou z činností uvedených ve zmíněném ustanovení. 3. Žalobkyně konstatovala, že v daňovém řízení předložila smlouvu ze dne 21. 8. 2018 o podnájmu části prostor sloužících k podnikání, uzavřenou mezi žalobkyní jako nájemcem a společností further trade s. r. o. (od 26. 4. 2022 v likvidaci, vymazána z obchodního rejstříku 16. 8. 2023, pozn. soudu), IČO: 06958532, (dále jen „further trade“) jako podnájemcem (dále jen „smlouva o podnájmu“). Zmíněnou smlouvou žalobkyně pronajala oddělený prostor provozovateli technických herních zařízení (dále jen „THZ“). Dle žalobkyně se při kontrole provedené Celním úřadem pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) dne 10. 10. 2018 THZ nacházela v podnajaté oddělené místnosti na adrese provozovny žalobkyně BRIX bar, Višňová 1011, 434 01 Most, přičemž při kontrole byla celním úřadem zajištěna. Žalobkyně se na jejich provozování nijak nepodílela. Jedinou odměnou pak byla pro žalobkyni platba za podnájem, ta však nezávisela ani na počtu umístěných THZ, ani na tom, zda jsou zapojena, či nikoli, a ani na tom, zda jsou někým užívána či zda z tohoto má jejich provozovatel (podnájemce) nějaký prospěch. Vyjma poskytnutí prostoru se žalobkyně nijak nepodílela na provozu THZ. Žalobkyně od počátku řízení uváděla, že THZ ani nebyla v provozu, k jejich zapnutí došlo nesprávným postupem obsluhy, která byla v provozovně krátce. 4. Dle žalobkyně žalovaný nesprávně aplikoval na její případ rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2022, č. j. 1 As 48/2021-24, ze kterého jednoznačně vyplývá, že aby mohl být pronajímatel prostor považován za provozovatele hazardní hry, musí být dán jeho přímý finanční zájem na jejím provozování nebo mu ze smlouvy musí plynout povinnost zajišťovat činnosti spadající do pojmu provozování hazardní hry. Dle žalobkyně nebyla v jejím případě naplněna žádná z judikovaných podmínek. 5. Další pochybení žalovaného dle žalobkyně spočívalo v porušení § 8 odst. 3 daňového řádu při nesprávném vyložení § 2302 až § 2315 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Žalovaný totiž dospěl k závěru, že smlouva o podnájmu je neplatná z důvodu špatného razítka na smlouvě. Smlouva o podnájmu nebytových prostor k podnikání nevyžaduje dle žalobkyně písemnou formu, neboť ji nevyžaduje ani smlouva o nájmu nebytových prostor. Nesprávné razítko na smlouvě dle žalobkyně neznamená, že smlouvu nepodepsala oprávněná osoba podnájemce; toto správce daně neprokázal, ani tuto otázku v rámci řízení nezkoumal. Dle žalobkyně je závěr o tom, že nedošlo k podnájmu prostor, zjevně nesprávný a nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. 6. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný v rozporu s § 137 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vycházel při zjištění skutkového stavu ze záznamů o podání vysvětlení pořízených ve věci přestupku projednávaného celním úřadem. Záznam o podání vysvětlení nemůže dle žalobkyně sloužit jako důkaz, a to nejen v řízení, ve kterém je pořízen, ale ani v žádném jiném řízení. V daňovém řízení žalobkyně opakovaně navrhovala, aby bylo dokazování doplněno o výslechy svědků Š., H., H. a K.; tyto důkazy byly daňovými orgány odmítány pro nadbytečnost a zcela zjevně bylo vycházeno z obsahu sdělení, která zazněla při podávání vysvětlení. Žalobkyně upozornila, že žalovaný se snažil situaci zhojit tvrzením, že údajně nevycházel z obsahu podání vysvětlení, ale z protokolu o kontrole celního úřadu ze dne 5. 2. 2019, č. j. 10375-2/2019-620000-61 (dále jen „protokol o kontrole“), avšak toto je zjevným obcházením zákona, neboť protokol o kontrole v sobě obsahuje přepisy podání vysvětlení. Žalobkyně uvedla, že dle § 1 odst. 2 daňového řádu je správa daně postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady, a že dle § 5 odst. 1 daňového řádu správce daně postupuje při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy, přičemž v jejím případě byl postup daňových orgánů v rozporu s právními předpisy. 7. U svědkyně A. K. je dle žalobkyně dán ještě další důvod nepřípustnosti užitého důkazu. Svědkyně není českou občankou, nehovoří česky, a jejího výslechu před celním úřadem se tudíž měl účastnit tlumočník. Právo na tlumočníka dle žalobkyně vyplývá z čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a lze je dovodit i ze správního řádu (§ 16 a § 55) a daňového řádu (§ 76 a § 96). Žalobkyně konstatovala, že jednacím jazykem je jazyk český, a aby mohl svědek splnit svou povinnost a pravdivě vypovídat, musí mu k tomu správní orgán vytvořit podmínky, což znamená mj. klást mu otázky a přijímat jeho odpovědi v jazyce, kterému svědek rozumí. 8. Další pochybení žalovaného dle žalobkyně spočívalo v porušení § 5 odst. 1 a 3 daňového řádu tím, že žalovaný vycházel z údajů obsažených v protokolu o kontrole, při které pracovník celního úřadu překročil své pravomoci stanovené v § 118 a násl. zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hazardních hrách“). Dle žalobkyně překročil pracovník celního úřadu své oprávnění tím, že při kontrole svévolně zapojil odpojená THZ do elektrické sítě. Dle žalobkyně není pravdou, že by zařízení zapnula sama obsluha provozovny. 9. Dále dle žalobkyně žalovaný porušil § 92 odst. 5 daňového řádu, když neprovedl dokazování k otázce vlastnictví THZ zjištěných v její provozovně. Žalovaný konstatoval, že tato THZ vlastnila žalobkyně, tudíž šlo dle žalobkyně o skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky nebo fikce ve smyslu § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu, které má správce daně prokázat. Stejně tak dle žalobkyně správce daně, resp. žalovaný, nijak neprokazoval skutečnosti vyvracející věrohodnost smlouvy o podnájmu ve smyslu § 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu. Dle žalobkyně nikdo v řízení nezjišťoval, zda vůbec byla THZ řádně zapojena. Žalobkyně uvedla, že tomu tak nebylo, neboť v době kontroly stále probíhala jednání o finální podobě smlouvy a k zapojení THZ mělo dojít až následně. 10. Dle žalobkyně v THZ byly nalezeny finanční prostředky, které jsou násobně nižší, než je doměřená daň. Žalobkyně nedisponovala klíči od THZ a po dobu jejich umístění v provozovně žalobkyně do nich nikdo nepřistupoval, nikdo z nich nic nevybíral. Žalobkyně je přesvědčena, že peníze, které byly v THZ nalezeny, se v nich nacházely již při dovezení THZ do její provozovny. I pokud by tomu tak nebylo, tak tím, že ze zařízení nikdo nic nevybíral, jde dle žalobkyně o nejvyšší možnou částku, která mohla být do zařízení vložena. Vyměřená daň je k této částce ve výrazném nepoměru, což je dle žalobkyně v rozporu s § 1 odst. 3 daňového řádu. 11. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný nesprávně vyložil § 92 odst. 3 daňového řádu. Žalobkyně netvrdila, že by něco provozovala; naopak tvrdila, že nic neprovozovala. Nelze po ní tudíž požadovat prokázání negativní skuteč