8 Afs 78/2006 — Nejvyšší správní soud

141 Af 2/2025- 27 - text  7 141 Af 2/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: J. S., narozený X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem sídlem Kostelní náměstí 233/1, 412 01 Litoměřice proti žalované: Územní správa sociálního zabezpečení pro Ústecký kraj, Liberecký kraj, Královéhradecký kraj a Pardubický kraj sídlem Frýdlantská 1399/20, 460 01 Liberec o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. 45006/082814/24/210/GM ze dne 4. 12. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vůči žalobci byla exekučním příkazem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 26003-220-9010-10664-07/MBR/ESŘ/184, nařízena daňová exekuce. Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 12. 2024, č. j. 45006/082814/24/210/GM, zamítla žalobcovu námitku podanou dne 8. 11. 2024 proti pokračování daňové exekuce. Proti tomuto rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“) směřuje žalobcova žaloba. Žaloba 2. Žalobce předeslal, že daňová exekuce je vůči němu vedena srážkami ze mzdy, a to mj. pro vymožení 975 179,50 Kč dle vykonatelného výkazu nedoplatků č. j. 3076/00 ze dne 18. 5. 2000 a pro vymožení 859 037 Kč dle vykonatelného výkazu nedoplatků č. j. 3658/1 ze dne 17. 7. 2001. Jádrem jeho námitky podle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 283/2020 Sb. (dále jen „daňový řád“) proti pokračování daňové exekuce bylo uplynutí 20 let ode dne splatnosti daně, čímž má dle § 160 odst. 5 daňového řádu daňová exekuce skončit. 3. Na totožné argumentaci setrval žalobce i v žalobě. Napadené rozhodnutí žalovaného považuje za rozporné s § 160 odst. 5 daňového řádu, a proto nezákonné. Po uplynutí dvacetileté lhůty není dle daného ustanovení i žalobcova názoru daňová exekuce možná. Dvacetiletá lhůta pro ukončení daňové exekuce uplynula v případě prvního z exekučních titulů nejpozději 18. 5. 2020, v případě druhého pak nejpozději 17. 7. 2021. Žalobce nesouhlasí s odůvodněním napadaného rozhodnutí v tom, že by promlčení práva vymáhat pojistné podléhalo speciální úpravě dle § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném na sociální zabezpečení“). Svůj opačný názor žalobce podepřel citací publikace autorského kolektivu: Baxa, J., et al. Daňový řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, k § 161: „Nejzazší časový rámec, který je nutné při vybírání či vymáhání dodržet, představuje lhůta pro placení daně (srov. § 160)“. Podle žalobce tedy § 18 odst. 2 zákona o pojistném na sociální zabezpečení není co do stavění lhůty ustanovením speciálním vůči § 160 odst. 4 daňového řádu, neboť dle prvního z těchto ustanovení promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu a po dobu provádění exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem, což je dle žalobce významově totožné s § 160 odst. 4 písm. f) daňového řádu, dle kterého lhůta pro placení daně neběží po dobu po dobu daňové exekuce srážkami ze mzdy. 4. Žalobce rovněž namítl, že pokud by měl být akceptován názor žalovaného o vztahu speciality § 18 odst. 2 zákona o pojistném na sociální zabezpečení vůči § 160 odst. 4 daňového řádu, došlo by k popření pravidla zakotveného v § 161 odst. 2 in fine daňového řádu, podle kterého osoba povinná k placení tohoto peněžitého plnění má stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt při placení daní. Žalobce totiž v důsledku takového názoru žalované prakticky nemá stejná práva jako daňový subjekt, neboť je v daňové exekuci pokračováno v rozsahu výše uvedeném po uplynutí zákonné nepřekročitelné 20leté lhůty, ačkoli má být vymáháno maximálně po dobu 20 let od splatnosti daně. Žalobce tvrdí, že tím je porušováno právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod. 5. Žalobce tedy z výše uvedených důvodů navrhl, aby soud rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Vyjádření žalované k žalobě 6. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 14. 3. 2025. V něm shodně s žalobcem uvedla jak označení exekučních titulů, tak i výši vymáhaných peněžitých plnění a údaje rozhodnutí, jímž byla daňová exekuce nařízena. Dále stručně shrnula nosné důvody žalobou napadeného rozhodnutí a poznamenala, že žalobní důvody se shodují s obsahem žalobcových námitek proti pokračování daňové exekuce. Žalovaná proto plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krom toho poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2024, č. j. 6 Afs 269/2023-29, jež potvrzují právní názor, na němž je napadené rozhodnutí založeno (tedy že ustanovení zákona o pojistném na sociální zabezpečení se užijí před obecnými ustanoveními daňového řádu). Žalovaná tedy setrvala na stanovisku, že při uplatnění § 18 odst. 2 zákona o pojistném na sociální zabezpečení se právo vymáhat dané pohledávky mělo promlčet za deset let ode dne, kdy se staly splatnými (18. 5. 2020 a 17. 7. 2021). Tato doba přestala běžet dnem vydání exekučního příkazu (18. 4. 2007), a protože tato daňová exekuce dosud běží, neobnovila promlčecí doba svůj běh, což činilo námitku žalobce proti pokračování daňové exekuce nedůvodnou. 7. Podle žalované by měla být žaloba pro nedůvodnost zamítnuta. Ústní jednání 8. Jednání proběhlo dne 29. 12. 2025, a to v nepřítomnosti žalované, která svou nepřítomnost omluvila v podání ze dne 16. 12. 2025, v němž mj. vyjádřila souhlas s projednáním věci v její nepřítomnosti. 9. Žalobcův zástupce předně odkázal na podanou žalobu. Zopakoval, že dle § 161 odst. 2 daňového řádu má mít plátce pojistného stejné postavení jako daňový subjekt při placení daní. Žalobcův zástupce zdůraznil, že tento argument jde nad rámec důvodů, pro které žalobce uplatnil námitku promlčení v rámci svého dřívějšího návrhu na zastavení téže exekuce (srov. níže odst. 18 odůvodnění tohoto rozsudku; pozn. soudu). Dále se žalobcův zástupce domnívá, že Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 2077/24, jímž byla odmítnuta žalobcova ústavní stížnost týkající se žalobcova dřívějšího neúspěšného návrhu na zastavení daňové exekuce, otevřel prostor pro odlišné posouzení právní otázky vztahu § 160 odst. 5 daňového řádu a § 18 odst. 2 zákona o pojistném. Žalobcův zástupce proto setrval na žalobním návrhu na zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Posouzení věci soudem 10. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 11. Soud po zvážení skutkových a právních okolností případu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 12. Pro posouzení důvodnosti žaloby je zásadní rozřešení vzájemného poměru ustanovení § 18 odst. 2 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a § 160 (zejména jeho odst. 5) daňového řádu z hlediska generality a speciality. 13. Podle § 18 odst. 2 zákona o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2008 platilo, že právo vymáhat pojistné se promlčuje za 10 let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. V právní úpravě účinné od 1. 1. 2009 do 31. 1. 2018 bylo příslušné ustanovení dále rozšířeno o větu druhou, podle níž platilo, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu. Konečně dle právní úpravy účinné od 1. 2. 2018 byla věta druhá ustanovení změněna tak, že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu a po dobu provádění exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem. 14. Podle § 160 odst. 5 daňového řádu ve znění zákona č. 283/2020 Sb. platilo, že lhůta pro placení daně končí nejpozději uplynutím 20 let od jejího počátku podle odstavce 1, s výjimkou daně zajištěné podle odstavce 6. Podle odst. 4 písm. f) téhož ustanovení (v tomtéž účinném znění) platilo, že lhůta pro placení daně neběží po dobu daňové exekuce srážkami ze mzdy. 15. Podle § 161 odst. 2 daňového řádu platí, že orgán veřejné moci věcně příslušný ke správě placení peněžitého plnění podle odstavce 1 je v tomto rozsahu správcem daně. Osoba povinná k placení tohot