7 Afs 36/2008 — Nejvyšší správní soud

15 Af 2/2024- 41 - text  10 15 Af 2/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: Hygi družstvo, DIČ: CZ00029459 sídlem Bořivojova 3130, 415 01 Teplice zastoupený daňově poradenskou společností AGIS účetnictví a daně, a.s. sídlem Jaroslava Průchy 1682/1, 434 01 Most proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2023, č. j. 38862/23/5100-41454-709635, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2023, č. j. 38862/23/5100-41454-709635, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“), ze dne 9. 1. 2023, č. j. 20714/23/2514-00510-508499, kterým správce daně dle § 129 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), zamítl registraci přihlášky žalobce k registraci daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) doručenou dne 10. 8. 2018. Žaloba 2. Žalobce zdůraznil, že § 128 odst. 1 daňového řádu jasně ukládá správci daně, aby, má-li pochybnosti, vyzval k jejich vysvětlení. Z daného ustanovení pak dle žalobce také jednoznačně vyplývá, že nevydal-li správce daně výzvu, žádné pochybnosti nemá, tedy pro další řízení o přihlášce je nutné vycházet z toho, že žádné pochybnosti nemá, jestliže nevydal výzvu. Z § 129 odst. 1 daňového řádu dle žalobce dále vyplývá, že pokud správce daně nevyzve daňový subjekt do 30 dnů od obdržení přihlášky, musí rozhodnout. Konstatoval, že z dikce uvedených ustanovení daňového řádu a obecných principů veřejné správy jednoznačně vyplývá, že není možné rozhodnout o přihlášce negativně (zamítnout ji), aniž by byla vydána výzva dle § 128 odst. 1 daňového řádu. 3. Poukázal na to, že argument žalovaného, že krajský soud neuložil vydat výzvu podle § 128 odst. 1 daňového řádu, svědčí o tom, že žalovaný není srozuměn se shora popsaným procesním významem výzvy, a že tedy nevydání výzvy není nečinností, proti které by bylo možné brojit, ale jednoznačným deklarováním neexistence pochybností o obsahu přihlášky. V řízení o přihlášce lze použít jen takové pochybnosti, k jejichž vysvětlení byl v řízení o této přihlášce daňový subjekt vyzván výzvou dle § 128 odst. 1 daňového řádu. Pochybnosti v takové výzvě neuvedené nejsou pro řízení o přihlášce relevantní. Je dle žalobce zřejmé, že se správce daně zbavil možnosti uplatnit v řízení o přihlášce své pochybnosti vydáním výzvy podle § 128 odst. 1 daňového řádu tím, že o přihlášce rozhodoval až na příkaz soudu, daňový řád ale správci daně nedává žádnou možnost přihlášku zamítnout. K řešení pochybností správce daně, zda je žalobce v systému DPH oprávněně, musí správce daně využít jiné nástroje, které mu dává daňový řád než zamítnutí přihlášky k registraci, které za daných procesních okolností není možné. 4. Uvedl, že argument obsažený v odst. 48 napadeného rozhodnutí žalobce respektuje, je ale třeba jej chápat v kontextu tehdejšího žalobního návrhu. Správní soudy vyšly z toho, že nečinnost se týká jen rozhodování, a tedy se nezabývaly otázkou, zda je, či není možné rozhodnout v dané situaci negativně. Podstatné je, že soud se argumentací žalobce vůbec nezabýval, tedy z citovaného argumentu není možné odvodit, že by správní soudy připouštěly v dané situaci negativní rozhodnutí, otázkou se nezabývaly, protože výsledek rozhodnutí není otázkou nečinnosti, proti které žalobce v tehdejším soudním řízení správním brojil. V této argumentaci žalovaný nerespektuje shora zmíněné rozhodnutí soudu, totiž že správce daně o předmětné přihlášce měl samostatně rozhodnout. Rozhodování o přihlášce je regulováno daňovým řádem, a argumentace dostatečným zjištěním skutkového stavu z jiných řízení je proto irelevantní stejně jako argumentace zjišťování skutkového stavu v rámci odvolacího řízení. V tomto případě nejde o daňovou kontrolu a doměření daně, jde o speciální úpravu pro postup v řízení o přihlášce k registraci, od které se nelze odchýlit. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že žalobce spojuje vytčené nedostatky s nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Dle žalovaného je nepřezkoumatelnost dána objektivní nemožností přezkoumat rozhodnutí správního orgánu. Taková situace v případě žalobce nenastala. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl důvody, na základě kterých dospěl k závěru, že přihláška k registraci podaná dne 10. 8. 2018 měla být zamítnuta. V případě žalobce nastala procesní situace, ve které byla přihláška k registraci ze dne 10. 8. 2018 nesprávně posouzena jako doplnění odvolání v rámci rozhodování o přihlášce k registraci k DPH podané dne 14. 12. 2017. Žalovaný provedl hodnocení žalobcem předložených důkazních prostředků k přihlášce ze dne 10. 8. 2018 (Smlouvy ze dne 1. 3. 2018 o vybudování a provozu datacentra a 4 faktur) v rámci prověření podmínek plátcovství v návaznosti na předchozí přihlášku k registraci ze dne 14. 12. 2017. Žalovaný prověřoval a hodnotil postavení žalobce jako osoby povinné k dani v seznámení a následně i v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2019, č. j. 17593/19/5300-22443-701728, kterým zamítl odvolání jako nedůvodné. S názorem žalovaného byl v rámci tehdejšího odvolacího řízení žalobce obeznámen a též na něj reagoval. Následně byly závěry stran toho, že žalobce neprokázal splnění podmínek pro registraci dle § 6 zákona o DPH, potvrzeny pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2022, č. . 16 Af 1/2019-49, které žalobce již dále nerozporoval. Hodnocení důkazních prostředků vztahujících se k přihlášce ze dne 10. 8. 2018, na základě kterých žalovaný dospěl k závěru, že tyto neprokázaly reálné uskutečňování ekonomické činnosti žalobce, v rámci které by byl dosažen obrat ve výši rozhodné k registraci k DPH, je podrobně obsaženo v bodech 35 až 42 napadeného rozhodnutí. Důvody, pro které byla přihláška k registraci podaná dne 10. 8. 2018 zamítnuta, v napadeném rozhodnutí neabsentují, a rozhodnutí je tak možné meritorně přezkoumat. Je evidentní, že podmínky pro registraci o druhé přihlášce podané dne 10. 8. 2018 byly ověřovány. Právní názor žalovaného vychází ze zjištěného skutkového stavu. Ostatně v seznámení se zjištěnými skutečnostmi v odvolacím řízení byl žalobce upozorněn na to, že žalovaný bude vycházet z důkazních prostředků, které byly zjištěny v rámci předchozího řízení o obou přihláškách k registraci a s jejichž hodnocením je žalobce obeznámen. Nelze tak akceptovat tvrzení žalobce, že k datu podání druhé přihlášky k registraci k DPH nebyly podmínky pro registraci ověřovány. 6. Žalobce nemohl nabýt oprávněně dojmu, že neexistují žádné pochybnosti o přihlášce k registraci podané dne 10. 8. 2018. Tomu skutkový stav nenasvědčuje. Žalobce znal právní náhled žalovaného na předložené důkazy vztahující se k této přihlášce. Žalobce se pouze dožaduje splnění formálního požadavku na vydání výzvy dle § 128 daňového řádu, který postrádá materiální smysl. Ostatně i Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, na podkladě kterého byla později rozsudkem krajského soudu konstatována nečinnost správce daně o přihlášce k registraci ze dne 10. 8. 2018, uvedl, že správce daně postupoval vstřícně a posoudil uvedené údaje v rámci odvolacího řízení (srov. bod 13 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 15 A 226/2018-116, a bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. 2 Afs 218/2021-30). Krajský soud poukázal na nutnost posuzovat přihlášku v kontextu všech informací, které jsou správci daně známy z úřední činnosti. Správce daně tak nemohl pominout informace, které stran uvedené přihlášky již měl k dispozici a které jsou součástí předloženého spisového materiálu. Jedná se jednoznačně o informace známé z jeho úřední činnosti a rovněž známé žalobci. 7. Poukázal na to, že v daňovém řízení se uplatňuje zásada koncentrace řízení, přičemž řízení v obou stupních tvoří jeden celek. To znamená, že případné nedostatky (nejen) procesního charakteru lze zhojit v rámci odvolacího řízení. V tomto směru má druhostupňový orgán k dispozici účinný nástroj v podobě institutu seznámení v odvolacím řízení. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že zde neexistuje jiná možnost, jak lze případné procesní nedostatky odstranit. Žalobce v podaném odvolání mj. namítal, že správce daně nevydal výzvu dle § 128 daňového řádu. V rámci odvolacího řízení byl žalobce seznámen s právním názorem žalovaného a též mu bylo sděleno, že při posouzení věci bude přihlédnuto k důkazním prostředkům, jejichž hodnocení je žalobci známo a které se nezměnilo. Žalobce ani na výzvu správce daně dle § 115 odst. 1 daňov