16 A 21/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

16 A 21/2024- 36 - text  8 16 A 21/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: L. K., narozen X bytem X zastoupen Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou sídlem Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o žalobcově žádosti o poskytnutí informací ze dne 3. 7. 2024, evidované pod sp. zn. KUUK/099752/2024, takto: I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o žalobcově žádosti o poskytnutí informací ze dne 3. 7. 2024, evidované pod sp. zn. KUUK/099752/2024, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 362,70 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal ochrany před nečinností žalovaného spočívající v tom, že žalovaný nevyřídil jeho žádost o poskytnutí informací ze dne 3. 7. 2024, evidovanou pod sp. zn. KUUK/099752/2024, jejímž prostřednictvím žalobce žádal dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), o poskytnutí odpovědí na následující otázky, resp. poskytnutí těchto informací: 1) „O kolika rozhodnutích, jimiž byl obviněný správním orgánem prvního stupně uznán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb. jste jako odvolací orgán rozhodovali v roce 2023?“ 2) „V kolika z těchto případů ad 1) spočíval přestupek v překročení rychlosti o 5 km/h a méně?“ 3) „V kolika z těchto případů ad 2) bylo Vámi rozhodnuto o zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a zastavení řízení z důvodu absence materiálního aspektu přestupku?“ 4) „Žádám o zaslání všech rozhodnutí ad 3), tj. takových rozhodnutí, jimiž jste rozhodli o zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a zastavení řízení z důvodu absence materiálního znaku přestupku.“ 2. Současně se žalobce v žalobě domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobce v žalobě uvedl, že podal dne 3. 7. 2024 žádost dle zákona o svobodném přístupu k informacím, kterou se po žalovaném domáhal poskytnutí informací ohledně rozhodovací praxe žalovaného v oblasti dopravních přestupků. Žalovaný vyzval žalobce dne 16. 7. 2024 k úhradě nákladů za poskytnutí informací ve výši 1 243 Kč. Žalobce s požadovanou výší úhrady nesouhlasil, proto téhož dne podal stížnost podle § 16a odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. O této stížnosti dosud nebylo rozhodnuto, ačkoliv lhůta pro rozhodnutí dle žalobce uplynula dnem 7. 8. 2024. 4. Dále žalobce uvedl, že žalovaný konstatoval, že o stížnosti sice není povinen rozhodovat žalovaný, ale jemu nadřízený orgán. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 2 As 397/2019-40 však vyplývá, že v řízení před správními soudy se nelze domáhat vydání rozhodnutí o stížnosti podle § 16a odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím. Naopak z judikatury Nejvyššího správního soudu – žalobce konkrétně poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012-14, ze dne 29. 1. 2013, č. j. 8 Ans 10/2012-46, a ze dne 14. 9. 2022, č. j. 10 As 342/2020-46, body 18 a 19 – plyne, že v takovém případě je jedinou možností domáhat se před soudem přímo vyřízení samotné žádosti o poskytnutí informací, přičemž podání stížnosti podle § 16a odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím se považuje za vyčerpání prostředku k ochraně proti nečinnosti povinného subjektu, který žadateli poskytuje procesní předpis, podle něhož vyřizování žádosti probíhá. 5. V závěru žaloby žalobce doplnil, že i přes výše uvedené dne 30. 8. 2024 podal u Úřadu pro ochranu osobních údajů žádost o odstranění nečinnosti žalovaného i jemu nadřízenému orgánu ve věci úhrady nákladů za poskytnutí informací. Úřad pro ochranu osobních údajů na základě této žádosti vydal opatření proti nečinnosti, jímž přikázal Ministerstvu dopravy jako nadřízenému orgánu žalovaného, aby o stížnosti žalobce proti výši sdělené úhrady rozhodl ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto opatření. Opatření proti nečinnosti bylo Ministerstvu dopravy doručeno dne 26. 9. 2024. Poslední den stanovené patnáctidenní pro rozhodnutí tak uplynul dnem 11. 10. 2024. Ministerstvo dopravy však o stížnosti přesto zatím nerozhodlo a ani žalovaný žalobcovu žádost dosud nevyřídil. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření potvrdil, že dne 3. 7. 2024 obdržel žalobcovu žádost o poskytnutí informací. Jelikož vyhledání žalobcem požadovaných informací představovalo významné zatížení žalovaného nad rámec běžné pracovní agendy, dospěl žalovaný k názoru, že se jednalo o mimořádně rozsáhlé vyhledávaní informací ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Proto žalobci v souladu s § 17 odst. 3 téhož zákona oznámil, že bude za poskytnutí informací požadovat úhradu ve výši, kterou v oznámení vyčíslil a podrobně odůvodnil. Žalobce s výší úhrady nesouhlasil. Podal proto dne 16. 7. 2024 stížnost podle § 16a odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný postupoval v souladu s § 16a odst. 5 téhož zákona a dne 22. 7. 2024 – tedy v sedmidenní lhůtě počítané ode dne, kdy mu byla stížnosti doručena – postoupil stížnost Ministerstvu vnitra. O tom byl žalobce žalovaným informován. Ministerstvo vnitra postoupilo stížnost dne 25. 7. 2024 k vyřízení Ministerstvu dopravy. 7. V návaznosti na to žalovaný uvedl, že v zákonem stanovené lhůtě postoupil stížnost nadřízenému orgánu a ten o ní v rozporu s § 16a odst. 8 zákona o svobodném přístupu k informacím o stížnosti nerozhodl ve lhůtě 15 dnů od jejího doručení. Žalovaný je proto přesvědčen, že z jeho strany k nečinnosti nedošlo. Ve vztahu k nadřízenému orgánu mu přitom nepřísluší, aby mu nařizoval, aby ve věci konal. 8. Dále žalovaný uvedl, že argumentuje-li žalobce rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012-14, ze dne 29. 1. 2013, č. j. 8 Ans 10/2012-46, a ze dne 14. 9. 2022, č. j. 10 As 342/2020-46, tyto reflektují již neaktuální znění zákona o svobodném přístupu k informacím před jeho novelizací provedenou zákonem č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů (dále jen „zákon č. 111/2019 Sb.“). Žalovaný je ovšem přesvědčen, že jeho postup ve věci byl plně v souladu se současným zněním zákona o svobodném přístupu k informacím, a to konkrétně s § 16a odst. 5 tohoto zákona, neboť stížnost předal spolu se spisovým materiálem Ministerstvu vnitra, které ji následně postoupilo Ministerstvu dopravy. Právě to se následně dopustilo nečinnosti, protože o stížnosti nerozhodlo ve lhůtě stanovené v § 16a odst. 8 zákona o svobodném přístupu k informacím. Neučinilo tak přesto, že Úřad pro ochranu osobních údajů mu dne 25. 9. 2024 přikázal, aby tak učinil do 15 dnů. 9. Žalovaný proto zastává názor, že se ve věci žalobcovy žádosti nečinnosti nedopouští. Soud by měl proto žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Replika žalobce 10. V replice k vyjádření žalovaného žalobce konstatoval, že je z vyjádření žalovaného zřejmé, že se žalovaný plně ztotožnil se žalobcovým popisem průběhu vyřizování jeho žádosti. 11. Dále žalobce uvedl, že nečiní sporným, že žalovaný v zákonné sedmidenní lhůtě postoupil jeho stížnost nadřízenému orgánu, byť se jednalo o orgán nepříslušný. To však není podstatné. Na lhůty pro vyřízení stížnosti je nutné hledět jako na lhůty maximální, s jejichž uplynutím vzniká žalobci – jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 198/2015-20, a ze dne 24. 3. 2016, č. j. 9 As 294/2015-48 – právo domáhat se soudní ochrany proti nečinnosti. Žalobce přesto se svými dalšími kroky ve věci vyčkal tak, aby i příslušný nadřízený orgán měl k dispozici celou patnáctidenní lhůtu pro rozhodnutí. Ministerstvem vnitra byl žalobce o postoupení spisu Ministerstvu dopravy vyrozuměn 25. 7. 2024, žalobce nicméně žádost o uplatnění opatření proti jeho nečinnosti podal až 30. 8. 2024 a žalobu proti nečinnosti žalovaného až 31. 10. 2024. Skutečnost, že žalovaný postoupil spis nadřízenému orgánu v zákonné lhůtě, jej však – jak vyplývá z judikatury, na kterou žalobce poukazoval v žalobě – rozhodně nezbavuje odpovědnosti za průběh vyřizování žalobcovy žádosti, jakkoli je nutno žalovanému přisvědčit, že má jen minimální nástroje k tomu, aby svůj nadřízený orgán přiměl k činnosti. 12. K poukazu žalovaného na novelizaci zákona o svobodném přístupu k informacím, ke které došlo zákonem č. 111/2019 Sb., žalobce konstatoval, že jím byl do tohoto zákona vtělen mimo jiné § 16b odst. 3, který stanoví, že k opatření proti nečinnosti nadřízeného orgánu je příslušný Úřad pro ochranu