175 Ad 7/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

175 Ad 7/2025- 32 - text  13 175 Ad 7/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobkyně: A. M. P., narozená X bytem X zastoupená advokátem JUDr. Ladislavem Kolačkovským sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2025, č. j. MPSV-2025/68214-916 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2025, č. j. MPSV-2025/68214-916, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 7. 10. 2024, č. j. 71479/2024/CHM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“) zamítl návrh žalobkyně na změnu výše příspěvku na péči od května 2024 s tím, že příspěvek na péči bude nadále poskytován ve výši 4 400 Kč měsíčně (II. stupeň závislosti – středně těžká závislost – pro osoby starší 18 let věku), a že od července 2024 bude příspěvek na péči poskytován ve výši 4 900 Kč měsíčně. Žaloba 2. Žalobkyně předeslala, že ohledně příspěvku na péči probíhala souběžně dvě správní řízení. Kromě žalobou napadeného rozhodnutí rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 4. 2024, č. j. MPSV-2024/94278-916, o zamítnutí odvolání žalobkyně a potvrzení rozhodnutí úřadu práce ze dne 27. 9. 2023, č. j. 71282/2023/CHM, kterým úřad práce snížil žalobkyni příspěvek na péči z 19 200 Kč na 4 400 Kč měsíčně od října 2023 (II. stupeň závislosti – středně těžká závislost – pro osoby starší 18 let věku). Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 12. 2024, č. j. 175 Ad 7/2024-38, uvedené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, které dosud není skončeno. Dle žalobkyně žalovaný nespojil obě věci ke společnému řízení. Proto je argumentace žalobkyně v nyní projednávané věci téměř totožná jako ve věci sp. zn. 175 Ad 7/2024. 3. Žalobkyně uvedla, že posouzení jejího zdravotního stavu neodpovídá skutečnosti, a tedy nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, neboť nekoreluje s odbornými lékařskými nálezy a dalšími doloženými důkazy. Dle žalobkyně posudkový orgán nezhodnotil její zdravotní stav komplexním způsobem a nevzal do úvahy její zdravotní anamnézu. Namítla, že posudek byl postaven pouze na částech odborných nálezů, čímž došlo k pochybení postupu objektivizujícího její skutečný zdravotní stav, včetně další komorbidit působících na kvalitu jejího života i schopnosti výkonu základních životních potřeb. Žalobkyně měla za to, že i samotný posudek předcházející rozhodnutí není přezkoumatelný a řádně odůvodněný. 4. Žalobkyně uvedla, že se závěry posudku nekoresponduje fakt, že její inteligence byla IQ testem zjištěna na úrovni 48 bodů, což značí poměrně těžkou mentální dysfunkci, avšak dle posudku se jedná o lehkou mentální retardaci. Dle jejího názoru je třeba brát v úvahu, že takový mentální deficit se projeví zejména v neschopnosti nahlížet na souvislosti mezi vnímanými skutečnostmi a takto s nimi pracovat. Tato schopnost je ovšem pro fungování v běžném životě klíčová a její absence činí z dotyčného osobu závislou na dopomoci druhých v podstatě ve všech ohledech. Výrazně nízká inteligence tedy měla být zohledněna v jejím celkovém mentálním habitu. 5. Dále poukázala na významný nesoulad mezi zjištěním úrovně inteligence v roce 2017 a v roce 2023, kdy prvním posouzením byla u žalobkyně zjištěna středně těžká mentální retardace, druhým posouzením lehká mentální retardace, přičemž již s ohledem na zjištěný výsledek inteligenčního testu se jeví pravděpodobnějším první závěr. Zásadní rozpory mezi nahlížením mentálního stavu žalobkyně a jejích schopností v letech 2017 a 2024 je dle žalobkyně třeba vykládat v její prospěch, nikoli v její neprospěch. Žalobkyně poukázala na veřejnoprávní zásadu, podle níž pochybnosti mají prospívat účastníkovi, nikoli veřejné moci. Míra deficitu inteligence hraje v jejím případě zásadní roli, a tudíž odlišné závěry stran jejího zjištění a vyhodnocení jsou rozhodující pro odůvodnění rozhodnutí. Žalobkyně odmítla tvrzení obsažené v posudku i napadeném rozhodnutí, že v jejím předchozím posouzení měla sehrát roli její omezená spolupráce, neboť u osoby s tak závažnou mentální poruchou lze jen těžko předpokládat úmysl „nespolupracovat“. Z důvodu rozporného posudku považovala žalobkyně napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné. 6. Žalobkyně namítla, že mobilita byla hodnocena čistě mechanicky, avšak měla být posuzována v souvislosti s neschopností orientace, poněvadž je-li vymizelá, resp. významně narušená orientace, pak samotná schopnost chůze postrádá do velké míry smysl, neboť takto postižená osoba potřebuje k usměrnění jinou osobu. Konstatovala, že schopnost zajišťovat tělesnou hygienu byla hodnocena jako zvládnutá, což ovšem nekoresponduje s významným mentálním deficitem, kdy žalobkyně není schopna o sebe pečovat v období menstruace. Toto nezvládání ukazuje na nikoli nevýznamnou neschopnost zajistit si uspokojivě potřeby tělesné hygieny. Závěry posudku v tomto ohledu označila za nedostatečně odůvodněné. Rovněž neuznání neschopnosti samostatně vykonávat fyziologickou potřebu považovala za nesprávné z důvodu neschopnosti o sebe pečovat v době menstruace. Žalobkyně namítla, že na její problémy bylo nahlíženo selektivně, přičemž nebyla respektována vyšší míra komplexnosti jednotlivých složek kognice a jejich vzájemné vazby. 7. Žalobkyně namítla, že s ohledem na rozpory v posudku PK MPSV považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť se nijak s těmito rozpory nevypořádává. 8. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že vyhodnocení jejích schopností samostatně zajišťovat své základní životní potřeby není toliko věcí odborného posouzení pracovníků, nýbrž jde o otázky, které jsou z významné části v kompetenci správního orgánu. Namítla, že žalovaný se zcela spolehl na medicínské závěry, aniž by věc zhodnotil správním uvážením. Napadené rozhodnutí žalobkyně označila za překvapivé, neboť původní posudek z roku 2017 byl zcela odlišný a jako účastník řízení neměla příležitost tyto rozpory účelně namítat. Dle jejího názoru se jednalo o zásadní odlišnosti v obou posudcích, přičemž s ohledem na zjištěné odlišnosti mělo dojít k jejich důkladnému kritickému posouzení, což se nestalo. 9. Žalobkyně navrhla, aby soud k posouzení jejího zdravotního stavu nechal vypracovat revizní posudek. Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž zrekapituloval průběh správního řízení a navrhl žalobu zamítnout. Žalovaný dodal, že ve správním řízení bylo postupováno v souladu s platnými právními předpisy. Podotkl, že posudková komise zasedala v odborném složení za přítomnosti lékaře z oboru psychiatrie, přičemž posudková komise odůvodnila své závěry, proč neuznala za nezvládnuté základní životní potřeby mobilitu, stravování, tělesnou hygienu a výkon fyziologické potřeby. Žalovaný považoval posudek za odborný, stěžejní a úplný důkazní prostředek, na jehož základě bylo možné rozhodnout. Uvedl, že hodnocení zdravotního stavu je plně v kompetenci příslušné posudkové komise, o jejíž odbornosti nejsou důvodné pochybnosti. Dodal, že zákon o sociálních službách neumožňuje ve věci příspěvku na péči věc zhodnotit pomocí správního uvážení. Žalovaný připomněl, že příspěvek na péči je dávkou podmíněnou zdravotním stavem. Žalovaný poukázal na Instrukci Ministerstva práce a sociálních věcí č. 15/2016, kterou lze považovat za metodický pokyn. Konstatoval, že posudková komise se vyrovnala s předloženou podkladovou dokumentací a vyhodnotila ji ve vztahu k posudkovým kritériím i k odvolacím námitkám. 11. Žalovaný podotkl, že neshledal důvod, aby dvě správní řízení o příspěvku na péči žalobkyně byla spojena ke společnému řízení, neboť se jedná o rozdílná období. Posouzení věci soudem 12. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobkyně nesdělila soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byla ve výzvě výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 13. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v r