2 As 37/2006 — Nejvyšší správní soud

178 A 1/2024- 29 - text  10 178 A 1/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou žalobce: D. L. P., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika v České republice bytem X zastoupen advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2023, č. j. MV-179652-4/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2023, č. j. MV-179652-4/SO-2023, jímž žalovaná zamítla odvolání žalobce proti usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 9. 2023, č. j. OAM-46406-36/DP-2022, kterým bylo podle 169r odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zastaveno řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná. Žaloba 2. V podané žalobě žalobce namítal, že žalovaná nesprávně právně posoudila žádost žalobce, když nesprávně aplikovala ustanovení § 63 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019 k posouzení otázky, zda žalobce podal žádost v době, kdy k tomu byl oprávněn, či nikoli z důvodu zániku platnosti zaměstnanecké karty. Žalobce vyslovil názor, že citované ustanovení se vztahuje na držitele platné zaměstnanecké karty, nikoli na cizince pobývající na území republiky za základě fikce podle § 47 zákona o pobytu cizinců, a platnost zaměstnanecké karty tak nemůže zaniknout, když již skončila uplynutím doby, na kterou byla vystavena. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že platnost zaměstnanecké karty zanikla dne 20. 11. 2019 právní mocí usnesení správního orgánu prvního stupně ze dne 23. 10. 2019, č. j. OAM-28723-34ZM-2017, ale žalobce měl za to, že v té době na území republiky pobýval na základě fikce podle § 47 zákona o pobytu cizinců. 3. Dále žalobce namítal, že žalovaná nesprávně a nedostatečně zjistila skutkový stav věci, když vycházela pouze ze svých evidencí a že její rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalobce podal žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele na stejném formuláři jako žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, ale žalovaná ve svém rozhodnutí uvedla, že žalobce podal žádost o prodloužení zaměstnanecké karty dne 31. 10. 2017 a žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele již dne 30. 10. 2017 a rozpojil tak žádost do dvou samostatných řízení. 4. Dále žalobce namítal, že se žalovaná dopustila nezákonné retroaktivity, když na posouzení otázky zániku práva, kterého se řízení týká, použila právní úpravu pozdější, která se na věc nevztahuje. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že řízení o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele bylo zahájeno za účinnosti zákona č. 222/2017 Sb., tedy v době, kdy právní úprava s neudělením souhlasu se změnou zaměstnavatele spojovala zánik zaměstnanecké karty okamžikem právní moci rozhodnutí o žádosti; a že tak na řízení nemůže dopadat úprava, dle které zaměstnanecká karta zaniká uplynutím 60. dne následujícího po skončení dosavadního pracovněprávního vztahu. Žalobce však tvrdil, že jeho pracovní poměr skončil dne 2. 4. 2017, jeho zaměstnanecká karta nezanikla uplynutím 60denní lhůty podle § 63 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, ale ani podle § 63 odst. 2 téhož zákona, protože toto ustanovení zavedla až novela zákona o pobytu cizinců č. 222/2017, která nabyla účinnosti až 15. 8. 2017. K tomu žalobce uvedl, že tuto námitku uplatnil i v odvolacím řízení a žalovaná se s ní vypořádala na straně 5 napadeného rozhodnutí tak, že ji vytrhla z kontextu a opomněla účel citovaných ustanovení, tedy, že účelem ustanovení § 63 odst. 2 je poskytnutí ochrany cizinci, který v průběhu 60denní lhůty od zániku pracovního poměru podá žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele, avšak tato žádost není do konce této lhůty správním orgánem vyřízena. 5. Dále žalobce namítal, že žalovaná v rozporu se zněním zákona vztahovala důsledky meritorního rozhodnutí o neudělení souhlasu se změnou zaměstnavatele i na situaci, kdy řízení o žádosti o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele bylo zastaveno procesním usnesením. V tomto ohledu měl žalobce za to, že žalovaná aplikovala ustanovení § 63 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v neprospěch žalobce v rozporu s jazykovým zněním a logickým výkladem tohoto zákona. Tuto námitku žalobce uplatnil již v odvolacím řízení a žalovaná se s ní vypořádala tak, že v napadeném rozhodnutí uvedla, že pokud by přistoupila na argumentaci žalobce, mohla by vzniknout zákonem nepředpokládaná situace, kdy cizinci sice bude prodloužena platnost zaměstnanecké karty, tento však nebude oprávněn vykonávat zaměstnání u požadovaného ani u původního zaměstnavatele a nemohl by tak plnit účel požadovaného pobytu. Žalobce k tomu v žalobě uvedl, že takový výklad zákona ze strany žalované je nelogický a zbytečný, protože otázka neplnění účelu pobytu a jeho následků je v zákoně výslovně a dostatečně řešena. Žalobce souhlasil s žalovanou v tom, že cizinec nemá na zajištění nového zaměstnavatele neomezený čas a že si jej musí zajistit do 60 dnů od skončení dosavadního pracovního poměru, ale problém mnohdy nenastává na straně cizince, ale na straně správního orgánu, který překračuje zákonem stanovenou lhůtu pro vyřízení žádosti, až v důsledku toho nový zaměstnavatel ztratí o zaměstnání cizince zájem. 6. Dále žalobce namítal, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, neboť žalovaná nedostála své povinnosti prokázat ukončení pracovněprávního vztahu žalobce způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce uvedl, že jeho pracovní poměr pravděpodobně skončil, ale vzhledem ke své neznalosti českého pracovního práva neví, zda k ukončení jeho pracovního poměru došlo zákonným způsobem, či zda náhodou jeho pracovní poměr u PAC Hořovice s. r. o. dosud netrvá. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že skončení pracovního poměru žalobce dokládá řada dokladů založených ve spisovém materiálu, aniž uvedla, z jakých konkrétních podkladů vycházela a jak je hodnotila. 7. Na závěr žalobce navrhl, aby soud ve věci samé rozhodl tak, že se žalobou napadené rozhodnutí zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. Požadoval rovněž, aby byla žalované uložena povinnost nahradit mu náklady řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaná ve svém vyjádření trvala na zákonnosti a správnosti svého rozhodnutí, odmítla námitky žalobce jako nedůvodné a v podrobnostech odkázala na své rozhodnutí. Žaloba dle názoru žalované nepřinesla žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost a zákonnost rozhodnutí žalované zpochybňovala, v podstatě se jedná recyklaci odvolacích námitek proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jež byly řádně vypořádány v odvolacím řízení. Žalovaná se vypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobce a žádné procesní právo žalobce neporušila. Žalovaná uvedla, že zaměstnanecká karta se ve smyslu § 47 zákona o pobytu cizinců považuje za platnou a podle § 63 zákona o pobytu cizinců může dojít k zániku její platnosti. Rozhodná žádost byla podána v době účinnosti právní úpravy, která s neudělením souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty spojovala zánik platnosti zaměstnanecké karty. Usnesení o zastavení řízení o žádosti je pak dle názoru žalované nutné považovat za rozhodnutí o neudělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty ve smyslu § 63 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017 do 30. 7. 2019. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaná uvedla, že z napadeného rozhodnutí je jednoznačně patrné, jak a proč žalovaná rozhodla, a skutečnost, že se žalobce neztotožňuje s právním hodnocením obsaženým v napadeném rozhodnutí, nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá. 9. V závěru svého vyjádření žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť oba účastníci vyslovili souhlas s rozhodnutím věci bez jednání. 11. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu