41 A 13/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

41 A 13/2025- 23 - text  9 41 A 13/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: V. C., narozen X statní příslušník Moldavské republiky zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Štanglem sídlem Zárubova 506/4, 142 00 Praha 4 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. CPR-8847-5/ČJ-2025-930310-V244 ze dne 26. 5. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 30. 1. 2025 Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, (dále jen „krajské ředitelství“) podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložila žalobci povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území“) do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla žalobou napadeným rozhodnutím. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaná své rozhodnutí zatížila vadami nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti, neboť se dopustila zásadních chyb ve výkladu a aplikaci právních norem. Uvedl, že žalovaná neposoudila přiměřenost v dostatečném rozsahu, nepostavila její posouzení na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a že závěry správního orgánu nebyly správné s ohledem na zjištěný skutkový stav. Správní orgán podle žalobce bezdůvodně zpochybňoval jak délku, tak i intenzitu jeho pobytu na území. 3. Povinnost posoudit přiměřenost rozhodnutí se podle žalobce nevztahuje pouze k řízení o správním vyhoštění, ale také k řízení o povinnosti opustit území. Konstatoval, že pokud správní orgán shledá, že uložení správního vyhoštění by nebylo přiměřené a překvalifikuje řízení na řízení o povinnosti opustit území, má znovu posoudit přiměřenost i ve vztahu k této povinnosti. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017-29, z něhož mimo jiné odcitoval, že posuzování přiměřenosti se váže nejen ke konkrétní osobě, ale ke konkrétnímu rozhodnutí, jehož přiměřenost ve vztahu k soukromému a rodinnému životu má být zvažována. Žalobce zdůraznil, že i samotná povinnost opustit území může být nepřiměřená, jako tomu je v jeho případě. 4. Ve výše nastíněném postupu správního orgánu spatřoval žalobce přepjatý formalismus odporující ústavním principům demokratického právního státu. Žalobce se odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a sp. zn. Pl. ÚS 19/98 a zdůraznil, že je povinností správních orgánů i soudů vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu a učinit vše pro spravedlivé řešení. Dále zdůraznil, že povinnost nalézt právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. 5. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalované, že povinnost opustit území není spjata s negativními dopady a že si může z území domovského státu zažádat o pobytové oprávnění, jehož doba vyřízení není z hlediska přerušení vazeb na území nijak zásadní. Žalobce poukázal na obtíže se sjednáváním schůzky na zastupitelském úřadě České republiky v jeho domovské zemi a povšechnou zdlouhavost řízení (správní orgán nedodržuje lhůty pro vydání rozhodnutí), včetně neefektivnosti eventuální soudní ochrany před nečinností. Žalobce konstatoval, že i kdyby byl v řízení aktivní, celý proces by trval několik měsíců až let. Zdůraznil, že je otcem nezaopatřené dcery, která je na něm závislá. Žalobce citoval z rozsudku ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, v němž se Nejvyšší správní soud vyslovil, že pokud by měl být zásah přiměřený vždy, když si cizinec může požádat o udělení nižšího pobytového statusu, rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu by bylo z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života nelogicky přiměřené vždy, neboť zákon o pobytu cizinců žádosti o nižší pobytový status nebrání. Žalobce podotkl, že si je vědom toho, že se citovaný rozsudek týká zrušení povolení k trvalému pobytu. Vyjádřil však domněnku, že s ohledem na srovnatelnost dopadů napadeného rozhodnutí lze tuto judikaturu vztáhnout též na jeho případ. 6. Dále žalobce poznamenal, že v odvolání svou námitku nepřiměřenosti doplnil o argumentaci, kterou však žalovaná v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu nijak nevypořádala, a tím zatížila své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Podle žalobce jeho argumentace spočívala v poukazu na povinnost správního orgánu rozhodovat v souladu s mezinárodními smlouvami, konkrétně čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který stanovuje, že do práva na respektování soukromého a rodinného života lze zasáhnout pouze tehdy, pokud je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Z jazykového výkladu žalobce dovodil, že vzhledem ke spojce „a“ je vedle souladu se zákonem nutné ještě naplnění jedné z dalších podmínek. Toto ustanovení žalobce konfrontoval s rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-31, v němž se Nejvyšší správní soud vyslovil, že pokud protiprávní jednání stěžovatele na území České republiky souviselo výhradně s jeho nelegálním pobytem, nepředstavovalo samo o sobě nebezpečí pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost. Z citovaného judikátu ve spojení s dikcí Úmluvy žalobce usoudil, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, čl. 10 Ústavy České republiky a § 2 odst. 1 správního řádu, neboť správní orgán nemá čím podložit, že zásah do soukromého a rodinného života byl přiměřený, resp. že byl nezbytný v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti atd. Žalobce uvedl, že na této své – žalovanou nevypořádané – námitce trvá. 7. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyjádření žalované k žalobě 8. Žalovaná se ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřila přesvědčení, že se s otázkou přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života žalobce vypořádala podrobně a přezkoumatelným způsobem. Uvedla, že podmínky § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců byly zcela jistě naplněny. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Posouzení věci soudem 9. Žaloba není důvodná. 10. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Krajské ředitelství rozhodnutím ze dne 12. 9. 2024 podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců uložilo žalobci správní vyhoštění a dobu, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území, stanovilo na jeden rok. Toto rozhodnutí žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 11. 2024 zrušila a věc vrátila krajskému ředitelství k novému projednání. Žalovaná mimo jiné přisvědčila námitce žalobce stran nedostatečného posouzení a odůvodnění přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. S ohledem na to krajské ředitelství neshledalo důvody pro opětovné vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a vydalo rozhodnutí o povinnosti opustit území. To žalovaná potvrdila napadeným rozhodnutím, jež je předmětem tohoto soudního řízení. 11. Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností, kterou žalobce spatřoval v tom, že se žalovaná v napadeném rozhodnutí nevypořádala s jedním z jeho odvolacích důvodů, v němž měl argumentovat poukazem na čl. 8 odst. 2 Úmluvy a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-31. Studiem správního spisu soud zjistil, že odvolání proti napadenému rozhodnutí, ani jeho následné doplnění, takový odvolací důvod neobsahuje. Tuto argumentaci žalobce poprvé rozvinul teprve v žalobě, v průběhu správního řízení ji nikdy nepoužil. Soud zhodnotil napadené rozhodnutí jako zcela přezkoumatelné, neboť je z něj seznatelné, jaký skutkový stav vzala žalovaná za rozhodný, jakými úvahami se při právním posouzení věci řídila a jak uvážila o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupovala při posuzování těchto skutečností. 12. Jelikož žalobce v žalobě uvedl, že na své, podle něj nevypořádané, námitce „stále trvá“, soud ji též meritorně posoudil. Nejvyšší správní soud se v minulosti odmítavě vyslovil ke vztahování svého právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-31, na řízení o uložení povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. V rozsudku ze dne 18. 10. 2021, č. j. 5 Azs 312/2019-53, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Pokud stěžovatel cituje rozsudek Nejvyššího správního sou