3 Azs 12/2003 — Nejvyšší správní soud

41 Az 5/2024- 56 - text  16 41 Az 5/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobkyně: A. O. G., narozena X státní příslušnice Nigerijské federativní republiky bytem X zastoupena advokátem JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem sídlem Slavíkova 1510/19, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-501/ZA-ZA12-K03-2023 ze dne 6. 8. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2024 žalovaný vyslovil, že se žalobkyni neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně nyní brání žalobou. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že byla ve svém domě před zraky svého otce a bratra znásilněna ozbrojenými útočníky. Tento útok představoval brutální zásah do její osobnosti, intimity, cti a emoční stability. Poté nebyla téměř schopna vyjít z domu a opakovaně se pokusila o sebevraždu. Sdělila, že její bratr zemřel, když se ji při útoku pokusil bránit, následně zjistila, že byla nakažena virem HIV. Její otec situaci těžce nesl, zhoršil se jeho zdravotní stav a zemřel. 3. Žalobkyně nesouhlasila se závěry žalovaného, že policie v zemi jejího původu zvládla situaci dobře, neboť útočníci nebyli vypátráni a souzeni. Namítla, že žalovaný k hodnocení jejích tvrzení přistupoval velmi formalisticky. Podotkla, že každý žadatel o azyl má svůj individuální příběh, který nelze hodnotit povrchně, a navíc se žalovaný snažil zlehčovat prožité trauma. Připomněla, že hovořila o možné spolupráci policie s gangem, který jí napadl. Žalobkyně sdělila, že jí předložené články ve správním řízení měly sloužit k dokreslení postavení žen v nigerijské společnosti. Vyjádřila přesvědčení, že jako znásilněná žena v nigerijské společnosti by zažívala stigma, výsměch a předsudky, což sama zažila ještě před odjezdem ze země původu. Dodala, že ve správním řízení uvedla, že policie se jí ještě vysmívala a řekla jí, že se měla nechat znásilnit a její bratr by žil. Z tohoto sdělení lze podle žalobkyně dovodit, že policie nepřikládala vyšetřování významnou váhu a nehájila zájem žalobkyně jako poškozené. Směrem k argumentaci žalovaného týkající se chování k obětem znásilnění žalobkyně uvedla, že žalovaný v podstatě schvaluje chování jednotlivců, ačkoli alibisticky uvádí, že toto nečiní. Podle žalobkyně by se žalovaný měl zdržet takovýchto psychologických úvah, neboť k něčemu takovému nemá oprávnění. Dodala, že nežila bez obtíží, neboť byla neustále zavřená v jedné místnosti, nebyla schopna vyjít ven, měla sebevražedné tendence, které se i několikrát pokusila naplnit. 4. Odcestování ze země původu déle než rok po incidentu lze podle žalobkyně chápat i v tom smyslu, že se tam cítila tak nekomfortně, že byla schopna absolvovat cestu do neznámé země. Přesídlení do jiné části země její situaci příliš neřešilo a teprve po opuštění Nigérie se začala cítit lépe. Podotkla, že žalovaný uměle hledá důvody pro zamítnutí žádosti a argumentuje zcela v rozporu s důkazy nacházejícími se ve spisu. V tomto postupu žalobkyně spatřovala svévolné posuzování důkazů tak, aby se žalovanému podařilo „odůvodnit“ zamítavé rozhodnutí. Uvedla, že zákonná úprava azylových důvodů nedostatečně zohledňuje lidský faktor daného případu. 5. K odkazu žalovaného na dostupnost lékařských i psychologických služeb v Nigérii žalobkyně poznamenala, že psychologické služby využila, ale evidentně nebyly dostačující, neboť setrvávala v zemi původu, kde na ní bylo vykonáno násilí a kde se i přes psychologickou podporu opakovaně pokusila spáchat sebevraždu. Dodala, že zlepšení si začala uvědomovat až v okamžiku, kdy z Nigérie odjela. 6. Podle žalobkyně musí žalovaný v řízení o azylu vycházet zejména z výpovědi žadatele, která je nosným důkazem pro posouzení žádosti. Uvedla, že sdělila podrobnosti o incidentu a předložila fotografie svých zranění, avšak žalovaný neustále hledá důvody pro zamítnutí její žádosti. Ohradila se proti tomu, že by fotografie zfalšovala či vyfotila cizí jizvy. Dodala, že při jednom z pohovorů jizvy ukázala pracovníkovi provádějícímu pohovor. V této souvislosti žalobkyně poukázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 1 Azs 422/2019-43, ze kterého plyne, že v případech, kdy žadatel ani žalovaný není schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem, zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele. 7. Žalobkyně namítla, že kdyby byla nucena k návratu do země původu, došlo by k porušení mezinárodních závazků České republiky, především Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků a článků 3 a 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalovaný podle ní přihlédl k jejím poměrům jen formálně. Taktéž konstatovala, že stanovením lhůty k vycestování z území České republiky by došlo i k porušení článku 8 Úmluvy, tedy práva na respektování rodinného a soukromého života. V tomto ohledu uvedla, že otázky lidských práv musí být důkladně zkoumány již od počátku řízení o udělení mezinárodní ochrany a že při posuzování reálné hrozby porušení základních lidských práv a svobod ve vztahu ke konkrétní osobě v rámci azylového řízení je zapotřebí vycházet z konkrétních podmínek. 8. Dále žalobkyně uvedla, že v souvislosti s nákazou HIV podstupuje pravidelné kontroly svého zdravotního stavu, užívá léky a podrobuje se lékařsky doporučeným vyšetřením. Poznamenala, že pro úspěšnou léčbu je třeba mít také stabilní zázemí a být v psychické pohodě. Kdyby byla žalobkyně nucena opustit Českou republiku a vrátit se do Nigérie, kde nemá žádnou podporu rodiny, finanční zázemí ani ubytování, znamenalo by to porušení jejího základního lidského práva na lékařskou péči. V případě jejího návratu do vlasti není vyloučeno, že by se její psychický i fyzický stav významně zhoršil. 9. Podle žalobkyně by státní orgán při rozhodování neměl připustit domněnku vyvolání problémů z hlediska článku 3 Úmluvy, jestliže existují závažné a ověřitelné důvody domnívat se, že dotyčný by byl podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, včetně přímého ohrožení na životě. Žalovanému také vytkla, že se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda země jejího původu je místem s plnou garancí lidských práv, o čemž nejlépe vypovídá přístup státního aparátu k jejímu bratrovi. Azylové řízení by podle ní mělo v tomto ohledu představovat důkladný přezkum. Poukázala na zásadu non-refoulement, jejíž dodržování má za následek povinnost státu zacházet s cizincem jako s uprchlíkem, dokud není rozhodnuto o jeho statusu. Článek 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků se podle jejího názoru neomezuje pouze na uznané uprchlíky, ale vzhledem k deklaratorní povaze uznání právního postavení uprchlíka i na všechny žadatele o azyl. 10. Závěrem žalobkyně shrnula, že žalovaný postupoval v rozporu s § 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a s články 6 a 8 Úmluvy, nesprávně posoudil její žádost, nezohlednil předložené důkazy a samoúčelně vyhodnotil jejich význam, přičemž pouze hledal důvody pro zamítnutí žádosti. Dodala, že žalovaný nedostatečně posoudil dopady rozhodnutí do jejího soukromého života (onemocnění, psychický stav, prožité útrapy). 11. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 12. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována, hrozila jí vážná újma nebo byla pronásledována ve smyslu § 12b zákona o azylu nebo jí hrozila vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. 13. K incidentu podle žalovaného došlo před více než pěti lety a žalobkyně se od té doby byla schopna i v rámci Nigérie přestěhovat. Podle své výpovědi žije na území České republiky běžným životem. Žalovaný poznamenal, že žalobkyně má vysokoškolské vzdělání, tedy lze předpokládat její opětovné zapojení se do společnosti, kde se narodila, vyrůstala a posléze pracovala a žila. Rovněž sama potvrdila, že na území Nigérie jsou dostupné jak lékařské, tak i psychologické služby, které již navíc využila. 14. Dále žalovaný sdělil, že se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně a přihlédl i k jejímu věku. Současně však nenalezl žádné skutečnosti, které by bylo možné považovat za důvo