4 Azs 111/2005 — Nejvyšší správní soud

42 Az 2/2024- 58 - text  14 42 Az 2/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: T. A., narozený dne X státní příslušnost Běloruská republika bytem X zastoupený advokátem JUDr. Štěpánem Pastorkem, Ph.D. sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2024, č. j. OAM-893/ZA-ZA11-ZA06-2023, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 3. 2024, č. j. OAM-893/ZA-ZA11-ZA06-2023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2024, č. j. OAM893/ZAZA11-ZA06-2023, jímž žalovaný vyslovil, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“). Žaloba 2. V žalobě žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení. Žalovaný byl povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci. V rozporu s tím bylo dle žalobce celé správní řízení jednostranné a neobjektivní. Žalovaný dle žalobce porušil svou povinnost postupovat řádným procesním postupem v souladu s právním řádem České republiky, se zásadami a principy činnosti správních orgánů. Žalobce sdělil, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, přičemž žalovaný vyložil zákon chybně. 3. Žalobce dále namítl, že podkladové informace použité žalovaným ohledně situace v Bělorusku nebyly aktuální, přičemž žalovaný byl povinen vycházet při svém rozhodování z aktuálních informací. 4. Žalobce konstatoval, že o udělení mezinárodní ochrany žádal kvůli zhoršení politické situace v Bělorusku. Podle žalobce mu měl být přiznán politický azyl dle § 12 písm. a) zákona o azylu. V pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany popsal žalobce své politické aktivity, přičemž jeho tvrzení nebyla žalovaným vyvrácena. Žalobce nesouhlasil s důvodem neudělení mezinárodní ochrany, že nebyl v Bělorusku členem žádné politické strany. Dle žalobce většina politických vězňů v Bělorusku není členem žádné politické strany stejně jako žalobce. 5. Podle žalobce se situace v Bělorusku zhoršila v důsledku výnosu prezidenta Běloruské republiky č. 278, o postupu při vydávání dokladů a provedení úkonů, který nabyl platnosti dne 7. 9. 2023. Žalobce poukázal na řadu konkrétních případů politických vězňů. Dále žalobce upozornil, že v období mobilizace během války budou výzvy obyvatelům k vojenské službě rozesílány prostřednictvím SMS a jejich ignorování bude mít za následek správní či trestněprávní odpovědnost. Žalobce upozornil na množství politických vězňů žijících ve věznicích v nelidských podmínkách, přičemž řada z nich byla ve věznicích zavražděna. Uvedl, že od roku 1994 je v Bělorusku hlavou státu prezident Alexandr Lukašenko, přičemž v roce 2020 se konaly zfalšované prezidentské volby, jejichž výsledek Česká republika neuznala. Bělorusko je poslední zemí v Evropě, kde se doposud vykonává trest smrti. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout pro nedůvodnost. Žalovaný konstatoval, že při rozhodování vzal v úvahu žalobcem uvedené skutečnosti a shromáždil k nim relevantní a aktuální informace o situaci v zemi původu, přičemž vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Stran obav žalobce z povolání do armády a nasazení v zóně válečného konfliktu žalovaný sdělil, že branná povinnost je legitimní občanskou povinností, kterou uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Na podporu svého tvrzení žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2024, sp. zn. 7 Azs 321/2004, a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 508/1997. Dále žalovaný sdělil, že žalobce podal svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany až po více než dvou letech jeho pobytu na území Česka, a to v době, kdy se mu nepodařilo prodloužit platnost zaměstnanecké karty. Žalovaný podotkl, že žádost žalobce v uvedeném kontextu působí účelově, a proto žádost vnímal jako prostředek k legalizaci dalšího pobytu žalobce na území Česka. K legalizaci pobytu prostřednictvím zákona o azylu žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 7 Azs 187/2004. Doplnění žaloby 7. Žalobce se po neúspěšném návrhu na ustanovení právního zástupce nechal v řízení zastoupit advokátem, jenž doplnil žalobu následovně. Ke skutkovým okolnostem žalobce uvedl, že spolu s ním se v Česku nachází i jeho manželka (A. A., narozená dne X) a nezletilá dcera (V. A., narozená dne X), obě bytem X, státní příslušnost: Bělorusko, jejichž žádost o udělení mezinárodní ochrany byla taktéž zamítnuta. V současnosti probíhá řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2024, č. j. 175 Az 1/2024-66, vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Azs 205/2024. 8. Žalobce uvedl, že se s manželkou účastnil aktivit běloruských opozičních politiků Valerije Cepkala, Viktora Babarika a Sjarheje Tichanovského (po jeho zatčení pak manželky S. T.), a to i v průběhu prezidentských voleb v Bělorusku v roce 2020. Žalobce společně se sousedem pomáhal s distribucí plakátů, letáků, protestních vlajek (bílo-červeno-bílých) a bílých náramků (symboly opozice) pro Valerije Cepkala. Žalobce sbíral také podpisy na podporu opozice ve stánku na náměstí v Minsku. S manželkou i sousedem pomáhali roznášet agitační tiskoviny či náramky. K tomu využívali automobil žalobce, jenž zajišťoval také dovážku audiotechniky na předvolební shromáždění. Manželka žalobce rovněž šířila informace, jak náležitě hlasovat ve volbách, aby byl hlas započten. 9. Po prezidentských volbách, ve kterých zvítězil Alexandr Lukašenko, začaly probíhat násilné represe proti odpůrcům současného režimu. Uvedené skutečnosti označil žalobce za notorietu. Po započetí pronásledování podporovatelů opozice žalobce s manželkou lepili plakáty a nálepky na sloupy, poskytli také úkryt demonstrantům, kteří utíkali před policií (asi 50 lidí). Manželka žalobce byla jednou pronásledována poté, co lepila plakát se S. T. I po narození dcery manželka žalobce sdílela opoziční příspěvky na sociálních sítích. Následně se rodina žalobce začala skrývat, často se stěhovali z místa na místo (bydleli u babičky, u rodičů, v pronajatém bytě v Minsku), neboť jejich byt byl sledován. 10. Dále žalobce uvedl, že v září 2020 jemu i jeho manželce bylo uděleno polské humanitární vízum, které však nevyužili, neboť se obávali, že manželka porodí někdy v průběhu přesídlení či krátce po něm. Proto se rozhodli počkat na porod a požádat o humanitární víza i pro dceru. Uvedená víza měla být podle souseda O. snadno získána, neboť žalobce s manželkou byli v týmu dobrovolníků a aktivistů Tichanovské-Babarika-Cepkala. Na polském zastupitelském úřadě v Minsku čekal dobrovolník se seznamem lidí pro podání žádosti o humanitární víza. Na základě uvedeného seznamu byly vydány formuláře k vyplnění. U přepážky žadatelé napsali prohlášení, že žádají o humanitární vízum na základě strachu z pronásledování a kvůli politickým událostem v zemi. V krátké době poté byla víza vyznačena. Dle žalobce právě na základě uvedených seznamů byli lidé následně zatýkáni – členové jejich týmu byli buď zatčeni a odsouzeni k trestů odnětí svobody na 4,5 a 8 až 12 let, nebo utekli do Polska na základě těchto humanitárních víz. Žalobci je známo, že na základě existence uvedených víz byla udělena mezinárodní ochrana známému v Polsku. 11. Na začátku listopadu 2020 se rodina žalobce dozvěděla, že je možnost opustit Bělorusko s povolením k pobytu za účelem zaměstnání, a ne s humanitárním vízem. Nevěděli, co by je s tímto povolením k pobytu čekalo, navíc bylo uděleno nezletilé dceři žalobce až ke konci roku 2020. Rozhodli se proto stěhovat po známých a rodině, dávali si pozor a pozornost upřeli na možnost získání českého povolení k pobytu. 12. Do Česka žalobce odcestoval dne 26. 4. 2021, manželka a dcera dne 26. 8. 2021, tedy krátce poté, co jim bylo uděleno humanitární vízum Polskem. Manželka žalobce podala žádost o pobytové oprávnění za účelem sloučení rodiny ihned poté, co byla zaměstnanecká karta žalobci pravomocně vydána (duben 2021). Manželka a dcera následně zvolily cestu do Česka přes Istanbul – původní záměr cesty autobusem si rozmyslely poté, co zjistily, že by musely disponovat povolením k vycestování od KGB (běloruská zpravodajská služba). V uvedené době disponoval žalobce povolením k pobytu ve formě zaměstnanecké karty a manželka s dcerou vízem nad 90 dnů za účelem „rodinný“. V Česku se rodina žalobce zdržovala