54 Az 4/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

54 Az 4/2024- 34 - text  15 54 Az 4/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaškem ve věci žalobce: F. P., narozen XX státní příslušnost XX t. č. pobytem XX zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2024, č. j. OAM-1739/ZA-ZA11-K10-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2024, č. j. OAM-1739/ZA-ZA11-K10-2023, jímž žalovaný vyslovil, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nepřípustná, a podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, protože žalovaný porušil § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, odst. 3, odst. 4, § 52, § 68 odst. 3 správního řádu a § 10a odst. 1 písm. e), § 11 odst. 1, § 12, § 14a a § 25 písm. i) zákona o azylu a dále čl. 3 a 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Evropská úmluva“) a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (dále jen „Úmluva“). Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 54 Az 5/2023-40, kterým soud zrušil předcházející rozhodnutí žalovaného o žádosti žalobce, a uvedl, že v nynějším rozhodnutí žalovaný nenapravil pochybení, která mu soud v citovaném rozsudku vytkl. Žalobce trval na tom, že jeho žádost neměla být vyhodnocena jako opakovaná, tedy nepřípustná podle § 10a zákona o azylu. K tomu žalobce uvedl, že v jeho případě jsou dány nové skutečnosti a zjištění, které bez jeho zavinění nebyly předmětem zkoumání v předchozím řízení a ze kterých lze usoudit, že v případě návratu do země původu by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12a zákona o azylu, nebo by mu mohla hrozit vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. 3. Dále žalobce v žalobě uvedl, že jeho azylový příběh má dvě větve. Zaprvé byl žalobce rozsudkem Generálního a revolučního soudu v Teheránu (dále jen „GRS v Teheránu“) ze dne 11. 5. 2019 odsouzen za urážku proroka, urážku šíitské a sunnitské větve islámu, a za popření celého svatého textu, popření svatého proroka, odmítnutí islámského náboženství a konverzi ke křesťanství k trestu 74 ran bičem, 5 let vězení a smrti oběšením. Zadruhé je bisexuál. K tomu žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného je vnitřně rozporné, protože žalovaný argumentoval tím, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, ale na několika místech (odůvodnění) rozhodnutí seznal, že se ve vztahu k tvrzení, že je žalobce bisexuál, jedná se o skutečnosti, které žalobce neuváděl v předchozím řízení. Žalovaný žalobci kladl k tíži, že neuváděl svou sexuální orientaci dříve. Žalobce však v řízení předložil nové skutečnosti, což v odůvodnění seznal i žalovaný. Novou skutečností je samotná sexuální orientace žalobce, nikoli aktuální existence vztahu s osobou stejného pohlaví. Žalobce namítal, že mu nelze vyčítat, že uvedené skutečnosti nebyly předmětem předchozího zkoumání jeho žádosti, protože mu nebylo známo, že se jedná o azylově relevantní skutečnosti. V zemi jeho původu se jedná o významné tabu, žalobce nevěděl, že Česká republika bude k jeho sexuální orientaci přistupovat podstatně liberálněji, při první žádosti se soustředil na obavy z pronásledování z důvodu jeho konverze ke křesťanství, navíc otázku své orientace považoval za nanejvýš citlivou a obával se ji sdělit při prvním podání. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 4 Azs 35/2019-69. 4. Dále žalobce namítal, že žalovaný do spisu nezařadil žádné zprávy týkající se postavení LGBT osob v Íránu a argumentoval tím, že se to žalobce netýká. Namítal, že žalobci je v napadeném rozhodnutí vyčítáno, že aktuálně nemá partnera, ale žalobce to považuje za irelevantní, protože přeci neztrácí svou orientaci, když aktuálně žádného partnera nemá. 5. K soudnímu příkazu GRS v Teheránu žalobce uvedl, že žalovaný jej v napadeném rozhodnutí hodnotil jako nevěrohodný, aniž by přesvědčivě odůvodnil a podložil, v čem spočívají jeho pochybnosti o pravosti a pravdivosti tohoto příkazu. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že námitky žalobce považuje za zcela neopodstatněné a nesouhlasí s nimi. K žalobcem tvrzeným rozporům s citovanými ustanoveními správního řádu a zákona o azylu žalovaný uvedl, že žalobce rozpory tvrdí bez konkrétních návazností. Dle názoru žalovaného je žaloba postavena na mylném předpokladu žalobce, že žalovaný nerespektoval právní názor Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedený v rozsudku ze dne 5. 2. 2024, č. j. 54 Az 5/2023-40, k tomu žalovaný odkázal na strany 4 a 5 svého rozhodnutí. Žaloba je jen znovu opakovaný, subjektivními náhledy modifikovaný, azylový příběh, zasazený do rámce právní úpravy a judikatury, ve snaze dosáhnout meritorního přezkumu žádosti a prolomit závěry uvedené v pravomocných rozhodnutích o jeho první žádosti. 7. Žalovaný uvedl, že na základě shora citovaného rozsudku krajského soudu meritorně projednal žalobcovu opakovanou žádost o azyl a odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se vypořádal s nevěrohodností žalobcových tvrzení co do nových skutečností. K tomu uvedl, že žaloba ustrnula na líčení dalších podrobností stran skutkových okolností, dramatizování situace konvertitů ke křesťanství a situace bisexuálů v Íránu a bagatelizaci žalovaným nalezených rozporů ve výpovědích žalobce. Mezinárodní ochrana nebyla žalobci udělena, neboť žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy, neboť žalobcem prezentované skutečnosti ani po zohlednění shromážděných podkladových informací netvoří logický předpoklad vystavení žalobce riziku pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy pro případ návratu do země původu. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil. 9. Žaloba není důvodná. 10. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Dne 24. 7. 2019 podal žalobce první žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany, o jeho žádosti žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 2. 3. 2020, č. j. OAM-664/ZA-ZA11-K10-2019, tak, že se žalobci mezinárodní ochrana neuděluje. Rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že žadatelem (žalobcem) tvrzená konverze ke křesťanství není skutečná a upřímná, naopak je účelová s cílem získat status uprchlíka na území České republiky, a i kdyby skutečná byla, nebyla by v jeho případě shledána potřebná odůvodněnost obav z pronásledování v zemi původu. Dále rozhodnutí zdůvodnil tím, že u žadatele (žalobce) nejsou splněny ani podmínky pro udělení ochrany za účelem sloučení rodiny či z humanitárních důvodů a ani pro udělení doplňkové ochrany. O žalobě proti citovanému rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 29 Az 6/2020-93, tak, že ji zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 11. 1. 2022, č. j. 4 Azs 418/2021-19, odmítl pro opožděnost. 11. Rozhodnutím Policie České republiky, Odboru cizinecké policie Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 12. 8. 2022, č. j. KRPU-62239-29/ČJ-2022-040026-SV, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a byla mu stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států, v délce 6 měsíců. Ředitelství služby cizinecké policie rozhodnutím ze dne 28. 12. 2022, č. j. CPR-31137-7/ČJ-2022-930310-V230, uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění potvrdilo. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 41 A 3/2023-18, zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie. Žalobce proti rozsudku kasační stížnost nepodal. Z odůvodnění citovaných rozhodnutí v řízení o správním vyhoštění a následném rozhodnutí soudu plyne, že žalobce v době rozhodnutí neměl na území České republiky žádné rodinné ani soukromé vazby, neměl zde sociální ani ekonomické zázemí, obavy z návratu do země původu spatřoval pouze v důsledku své konverze ke křesťanství. Svou sexuální orientaci žalobce v řízení o správním vyhoštění ani následně v podané žalobě a řízení před soudem netvrdil. 12. Druhou žádost o