75 A 8/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

75 A 8/2025- 50 - text  13 75 A 8/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: T. H. N., narozen X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 6. 2025, č. j. CPR-13160-3/ČJ-2025-930310-V233, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 6. 2025, č. j. CPR-13160-3/ČJ-2025-930310-V233, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend (dále jen „krajské ředitelství“), ze dne 17. 3. 2025, č. j. KRPU-182684-36/ČJ-2024-040026-SV, jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států, byla stanovena na 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec vycestuje z území členských států Evropské unie a smluvních států na základě doby k vycestování dle ustanovení § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Zároveň bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců, a vycestování žalobce je tudíž možné. Dále byla podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území členských států do země státního občanství cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat, nebo která jej přijme, do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. 2. Současně žalobce navrhl, aby soud uložil žalované povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav co do přiměřenosti správního vyhoštění. Namítal, že ve správním řízení nebyl proveden výslech dětí žalobce, přičemž by bylo namístě, aby byl vyslechnut alespoň starší syn, který je zdravotně postižený a vyžaduje zvýšenou péči. Uvedl, že se o oba syny ve věku 12 a 17 let stará od malička, s mladším synem žije v Krásné Lípě, starší syn je přes týden v Praze na internátní škole pro neslyšící a s žalobcem se vídá o víkendech. Oba synové žijí v České republice od narození, jsou zde přivyklí a není možné, aby odcestovali s žalobcem do Vietnamu. Žalobce uvedl, že avizoval policii, že jeho starší syn řeší podání žádosti o české občanství a že obě děti žalobce potřebují, neboť žalobce byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a děti by velmi špatně nesly, že opět musí přijít o svého otce. 4. Dále žalobce uvedl, že v České republice žije od roku 2000, plně se začlenil do společnosti, osvojil si český jazyk a ve Vietnamu již téměř nikoho nezná. Namítal, že správní orgány měly dát na misku vah nelegální pobyt v délce dvou dnů oproti pětadvacetiletému pobytu v České republice a vazbám, které zde žalobce má. Je sice pravdou, že žalobce byl v minulosti odsouzen, avšak ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 se týká toliko doby nelegálního pobytu, nikoli trestní minulostí či překračováním zákona. Doba neoprávněného pobytu dvou dnů je zcela zanedbatelná, když za stejných okolností orgány cizinecké policie běžně ukládají povinnost opustit území, které není tak citelným zásahem do soukromého a rodinného života celé rodiny, jako správní vyhoštění. 5. Dále žalobce namítal, že bylo na místě, aby si správní orgány nechaly zpracovat stanovisko OSPOD k nezletilým dětem žalobce a k dopadům správního vyhoštění žalobce do života dětí. Dle názoru žalobce se nelze spokojit s jen s výslechem žalobce a matky nezletilých dětí, neboť obě děti jsou již ve věku, kdy mohou formulovat své názory a vyjadřovat se. Je zcela běžné, že jsou prováděny výslechy dětí v rámci správního řízení o správním vyhoštění, a to cca od věku osmi let. Skutečnost, že tak správní orgány v projednávané praxi neučinily, žalobce považoval za odchýlení od běžné praxe. 6. Žalobce spatřoval vadu napadeného rozhodnutí rovněž v tom, že správní orgány zcela pominuly skutečnost, že žalobce ještě v době svého oprávněného pobytu uvědomil cizineckou policii, že mu končí výjezdní příkaz a již dne 9. 10. 2024 (pozn. soudu: správně dne 11. 10. 2024) si prostřednictvím svého právního zástupce domluvil termín návštěvy na 14. 10. 2024, aby mohl dále řešit svůj pobyt. Včasný kontakt s policií měl být brán jako polehčující okolnost, neboť žalobci nebyla jeho situace lhostejná a s policií maximálně spolupracoval. Nechtěl zatěžovat policii tím, že by přišel neohlášen. Za zcela stejných okolností přitom byla vždy ukládána povinnost vycestovat, namísto správního vyhoštění. 7. Dále žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, protože žalovaný nehodnotil přiměřenost délky správního vyhoštění ve vztahu k délce nelegálního pobytu. Délku šesti měsíců žalobce považoval za naprosto nepřiměřenou tomu, že v České republice žije 25 let a má dvě nezletilé děti. 8. Dále žalobce namítal, že správní vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, co do samotné formy opatření, tak i do délky. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5As 102/2013-34, a uvedl, že správní orgány neposuzovaly všechna hlediska, která je dle citované judikatury nutné zvážit v případě neurčitého právního pojmu „nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života“, čímž způsobily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí. Uvedl, že jak forma, tak i délka správního vyhoštění jsou neadekvátní okolnostem případu a odporují základním zásadám činnosti správních orgánů, především zásadě proporcionality a právní jistoty. 9. Na závěr žalobce shrnul, že napadené rozhodnutí je nutné považovat za nepřezkoumatelné a nezákonné a navrhl, aby jej soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalované k žalobě 10. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí a odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah správního spisu. 11. Uvedla, že správním orgánem prvního stupně bylo řádně zjištěno, doloženo a dostatečně odůvodněno protiprávní jednání žalobce. Žalovaná nezjistila, žádná procesní pochybení, která by způsobovala nezákonnost vedeného řízení a rozhodnutí, které z něj vzešlo. 12. Dále žalovaná poukázala na to, že žalobce měl možnost uvést konkrétní námitky ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, avšak jeho odvolání ze dne 27. 3. 2025 žádné konkrétní námitky neobsahovalo, neboť se jednalo o blanketní odvolání. Ani po výzvě k odstranění vad podání žalobce odůvodnění odvolání nedoplnil. Pokud by tak učinil, žalovaná by se jeho námitkami důkladně zabývala v napadeném rozhodnutí, avšak nyní považovala vyjádření k námitkám žalobce za bezpředmětné, neboť měla za to, že se v rámci vedeného správního řízení vypořádala se vším, co v řízení vyšlo najevo, i s tím, co v průběhu správního řízení uvedl žalobce. Ústní jednání soudu 13. Žalobce při jednání soudu dne 13. 10. 2025 prostřednictvím svého právního zopakoval nosné důvody podané žaloby. Uvedl, že v České republice žije více než 25 let, má zde dva syny, kteří na něj jsou fixováni. Starší syn je zdravotně postižený a navštěvuje speciální školu. Žalobce byl soudně trestán, po propuštění z výkonu trestu mu byl udělen výjezdní příkaz. Žalobce jej aktivně řešil s cizineckou policií, protože chtěl řešit svůj pobyt na území České republiky, kde má děti. Chtěl pomoci staršímu synovi v žádosti o české občanství, která by později mohla mít vliv i na pobyt samotného žalobce. Proto si ještě v době platnosti výjezdního příkazu sjednal schůzku s úřední osobou na policii. Byl přesvědčen, že to s ním cizinecká policie mohla řešit až v době, kdy de facto spadl do nelegálního pobytu, ne dříve. S policií aktivně spolupracoval. Dále uvedl, že má za to, že žalovaná nedostatečně zkoumala přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého rodinného života jak žalobce, tak celé jeho rodiny a že vzhledem k délce jeho nelegálního pobytu, celkové délce jeho pobytu na území České republiky a rodinným vazbám bylo na místě překvalifikovat řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území, jak se to děje v řadě obdobných případů. Správní vyhoštění považuje za mnohem větší zásah než uložení povinnosti opustit území, protože v takovém případě by mohl řešit alternativní možnosti návratu do České republiky. Uložení