7 Aps 3/2008 — Nejvyšší správní soud

141 A 39/2025- 91 - text  6 141 A 39/2025 USNESENÍ Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Bc. Ondřeje Šafránka ve věci žalobce: P. N., narozen X t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice sídlem Bělušice 66, 434 01 Bělušice proti žalovanému: Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem sídlem Dlouhá 1/12, 400 85 Ústí nad Labem o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že žalovaný nepřihlížel k e-mailovému podání žalobce ze dne 18. 3. 2025, přestože toto podání žalobce doplnil ve lhůtě pěti dnů písemným podáním, takto: I. Žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků se zamítá. II. Žaloba se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem ze dne 2. 9. 2025 (ve znění doplnění ze dne 14. 9. 2025), pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) se žalobce bránil proti postupu žalovaného, který nepřihlížel k e-mailovému podání žalobce ze dne 18. 3. 2025, přestože toto podání žalobce doplnil ve lhůtě pěti dnů písemným podáním. Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného (a Vrchního státního zastupitelství v Praze), že nelze kombinovat e-mailové podání a písemné podání tím způsobem, jak to učinil žalobce, který zaslal žalovanému jako přílohy e-mailu ze dne 18. 3. 2025 čtyři dokumenty (judikáty a rozhodnutí státního zástupce v jiné věci), kterými chtěl dokladovat praxi, že dozorový státní zástupce vykonává dozor i ve vztahu k rozhodování věznice o povolování telefonického kontaktu s tzv. jinou osobou dle § 18 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, (dále jen „zákon o výkonu trestu“). Zmíněný e-mail ze dne 18. 3. 2025 pak žalobce doplnil písemným podáním, ve kterém však již jen odkázal na dokumenty zaslané v příloze e-mailu, aniž by tytéž dokumenty předložil v tištěné podobě. 2. Soud podotýká, že v původní žalobě ze dne 2. 9. 2025 (před doplněním) žalobce uváděl alternativní žalobní argumentaci. Na jedné straně označil za žalovaného Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem a směřoval svou žalobu proti jeho rozhodnutí ze dne 9. 5. 2025, č. j. 1 KDT 763/2024-66, které je označeno jako Vyrozumění o podání datovaném 14. 4. 2025. V uvedeném podání žalovaný reagoval na podání žalobce ze dne 14. 4. 2025, ve kterém žalobce nesouhlasil s postupem žalovaného, který nepřihlédl k e-mailovému podání žalobce ze dne 18. 3. 2025, a toto podání považoval za anonymní, přestože toto podání žalobce doplnil ve lhůtě pěti dnů písemným podáním vlastnoručně podepsaným. Žalobce upozornil v původní žalobě, že nesouhlasil s výše uvedeným vyrozuměním žalovaného, a proto se následně obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze, které však ve svém rozhodnutí ze dne 8. 7. 2025, č. j. VDT 1098/2025-4, označeném jako Podání datované dnem 14. 4. 2025 – podnět k výkonu dohledu, potvrdilo správnost postupu žalovaného. 3. Na druhé straně žalobce vyjadřoval v původní žalobě pochybnosti, zda zmíněné vyrozumění žalovaného ze dne 9. 5. 2025 a navazující sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 7. 2025 představují rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., proti kterému je možné podat žalobu. Žalobce uvedl, že v úvahu přichází posouzení věci jako nezákonného trvajícího zásahu, přičemž ponechal posouzení na soudu. 4. Soud vyzval žalobce přípisem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 141 A 39/2025-5, aby soudu zaslal e-mailovou formou (vyžádanou žalobcem) dokumenty, které zmiňoval v žalobě. To žalobce splnil, kdy část dokumentů poslal soudu e-mailem a část poštou. V písemném podání ze dne 14. 9. 2025 (doplnění žaloby) žalobce soudu sdělil, že zmíněné vyrozumění žalovaného ze dne 9. 5. 2025 a navazující sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 7. 2025 určitě nejsou rozhodnutími, jelikož se jedná v obou případech o pouhá sdělení, která nezakládají, nemění ani neruší práva nebo povinnosti. Žalobce tudíž dovodil, že postup žalovaného představuje nezákonný zásah spočívající v nesprávném postupu žalovaného, který se odmítl zabývat jeho e-mailovým podáním ze dne 18. 3. 2025. 5. V následném podání ze dne 17. 9. 2025 žalobce podotkl, že se nejednalo pouze o e-mail ze dne 18. 3. 2025, kterým se žalovaný odmítl zabývat, nýbrž žalobce poslal v dané záležitosti žalovanému ještě dva další e-maily (ze dne 18. 3. a 22. 3. 2025), kterými se žalovaný rovněž odmítl zabývat. 6. Soud shledal, že v žalobě požádal žalobce o přiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu nemajetnosti. O ustanovení zástupce nežádal (viz sdělení žalobce v podání ze dne 14. 9. 2025 na č. l. 63 soudního spisu). Žalobce doložil řadu listin vztahujících se k jeho osobním, výdělkovým a majetkovým poměrům. 7. Podle § 36 odst. 3 věty první a druhé s. ř. s. platí, že „účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne“. 8. Soud shledal, že v posuzované věci se jedná právě o situaci, kdy žaloba zjevně nemůže být úspěšná. Již ze žalobních tvrzení je totiž zřejmé, že žalobcem tvrzený nezákonný zásah spočívající v tom, že žalovaný nepřihlížel k jeho e-mailovému podání, pojmově nemůže být nezákonným zásahem. Nejsou tedy splněny podmínky řízení, a proto soud nemá jinou možnost než žalobu odmítnout (v podrobnostech viz níže). Za této situace nebylo třeba, aby se soud zabýval osobními, výdělkovými a majetkovými poměry žalobce, neboť žádost o osvobození od soudních poplatků musel výrokem I tohoto usnesení zamítnout s ohledem na zjevnou neúspěšnost žaloby. 9. Podle § 82 s. ř. s. platí, že „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“. 10. Podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. platí, že „nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat“. 11. Soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení. Žalobce svou žalobou napadl jednání žalovaného spočívající v tom, že žalovaný nepřihlížel k e-mailovému podání žalobce ze dne 18. 3. 2025, přestože toto podání žalobce doplnil ve lhůtě pěti dnů písemným podáním vlastnoručně podepsaným. 12. Z obsahu žaloby, doplňujících podání a souvisejících listin předložených žalobcem soud zjistil, že žalobce se obrátil na žalovaného jakožto na dozorový orgán, když žalobce nesouhlasil s postupem věznice v jeho záležitosti povolení telefonického kontaktu s tzv. jinou osobou dle § 18 odst. 3 zákona o výkonu trestu. Žalovaný se však odmítl podnětem žalobce zabývat, neboť dle názoru žalovaného postup věznice v dané záležitosti nepodléhá dozoru státního zastupitelství (žalovaného). Tento svůj názor žalovaný sdělil žalobci, na což reagoval žalobce zasláním e-mailu ze dne 18. 3. 2025 žalovanému, přičemž přílohami e-mailu byly čtyři dokumenty (judikáty a rozhodnutí státního zástupce v jiné věci), kterými chtěl žalobce dokladovat praxi, že dozorový státní zástupce vykonává dozor i ve vztahu k rozhodování věznice o povolování telefonického kontaktu s tzv. jinou osobou dle § 18 odst. 3 zákona o výkonu trestu. Žalovaný však k uvedenému e-mailu nepřihlédl, neboť ho považoval za anonymní podání, které nebylo doplněno písemným podáním. Žalobce se následně obrátil na Vrchní státní zastupitelství, ale to souhlasilo s postupem žalovaného (viz sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 7. 2025). 13. Aby nějaký úkon mohl být pojmově nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., musí se jednat o individuální úkon veřejné moci, který je přímo namířen proti jednotlivci a přímo zasahuje do jeho subjektivních veřejných práv (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Afs 8/2018-37, č. 3757/2018 Sb. NSS). V naposledy zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil, že „je-li zjevné a nepochybné, že není možné, aby jednání popsané v žalobě bylo vzhledem ke své povaze nezákonným zásahem, musí být taková žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném tvrzení nezákonného zásahu“. 14. Soud konstatuje, že vyrozumění žalovaného z