1 Afs 25/2004 — Nejvyšší správní soud

178 A 5/2026- 21 - text  7 178 A 5/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobce: M. S. N., narozený dne X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 2. 2026, č. j. CPR-1235-3/ČJ-2026-930310-V236, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 2. 2026, č. j. CPR-1235-3/ČJ-2026-930310-V236, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 11. 2025, č. j. KRPU-121544-61/ČJ-2025-040022-ZZC, (dále též jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy Evropské unie a smluvní státy“), v délce 3 let od okamžiku, kdy žalobce vycestuje z území členských států Evropské unie a smluvních států. Současně byla podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území států Evropské unie a smluvních států do 30 dnů od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí nebo pokud je vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v § 2 tohoto zákona, počíná běžet doba k vycestování do 30 dnů ode dne opadnutí tohoto důvodu. Zároveň bylo vysloveno, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce současně požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že rozhodnutí je nepřiměřeně přísné. Vzhledem k tomu, že se správními orgány v průběhu řízení spolupracoval, měla mu být uložena pouze povinnost k opuštění území České republiky. 3. Měl za to, že v rozhodnutí není přezkoumatelně uvedeno, proč mu byla uložena doba zákazu pobytu v délce 3 let. Žalovaná toliko obecně popsala, proč bylo uloženo opatření v této délce, ale neobjasnila, v čem se situace žalobce liší od cizince, kterému by bylo možno uložit opatření kratší nebo delší. 4. Žalobce poznamenal, že podle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je žalovaná povinna dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Měl za to, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, neboť žalovaná toliko všeobecně poukázala na rozhodovací praxi bez možnosti ověřit, zda délka vyhoštění této praxi odpovídá. 5. Konstatoval, že správní orgán I. stupně ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, se v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví ode dne, kdy cizinec vycestuje z území Evropské unie a smluvních států. Žalobce namítal, že z § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nevyplývá pravomoc správního orgánu stanovit počátek doby, kdy nelze cizinci umožnit vstup na území uvedeným způsobem. Počátek běhu této doby byl proto stanoven nezákonně. Vzhledem k tomu, že právní úprava neobsahuje pravomoc správního orgánu stanovit počátek běhu doby, ani zvláštní úpravu, která by počátek běhu doby upravovala, je třeba vycházet z toho, že tato doba začne běžet prvním dnem vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, nikoli až vycestováním cizince. To podle žalobce implicitně vyplývá i z § 118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Vyjádření žalované k žalobě 6. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k žalobě uvedla, že žalobci nemohla být uložena pouze povinnost opustit území České republiky, neboť žalobce nesplnil podmínky podle § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států byla dostatečně odůvodněna na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Dodala, že délka zákazu vstupu na území patří do diskreční pravomoci správního orgánu I. stupně a úkolem odvolacího orgánu je posoudit jen to, zda nepřekročil meze správního uvážení. V daném případě byla délka stanovena v zákonném rozmezí, a to s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem, což se projevilo stanovením doby mírně přesahující polovinu zákonem stanoveného rozpětí. V této souvislosti žalovaná poukázala na judikaturu správních soudů týkající se délky správního vyhoštění. Dále žalovaná uvedla, že na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí se rovněž zabývala pravomocí správního orgánu I. stupně stanovit počátek doby, kdy nelze cizinci umožnit vstup na území. Žalovaná má za to, že postupovala v souladu s platnou právní úpravou, a proto navrhla zamítnutí žaloby. Posouzení věci soudem 7. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila a žalobce se po poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil. 8. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 9. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn. 10. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 11. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval ve skutečnosti, že žalovaný dostatečně neodůvodnil délku doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států. V této souvislosti soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že: „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, však zároveň nelze po odvolac