54 A 1/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

54 A 1/2025- 45 - text [OBRÁZEK]9 54 A 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: L. T. T., narozená X státní příslušnosti Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 12. 2024, č. j. MV-75594-23/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 12. 2024, č. j. MV-75594-23/SO-2023, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 2. 2023, č. j. OAM-42138-29/ZM-2022, kterým byla dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46 odst. 6 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty ze dne 16. 6. 2022. Žaloba 2. V podané žalobě žalobkyně konstatovala, že se synem a dcerou společně žijí ve společné domácnosti. Dcera žalobkyně na území ČR pobývá na základě zaměstnanecké karty a syn žalobkyně pobývá na území ČR na základě dlouhodobého pobytu za účelem ostatní – vzdělávací aktivity a studuje. Uvedla, že je sice vdaná, manžel žije ve Vietnamu, ale jejich vztah se již dávno rozpadl a je již pouze formální. Jedinými blízkými rodinnými příslušníky, se kterými tvoří fungující rodinu, jsou dcera a syn, kteří s ní žijí ve společné domácnosti v ČR. Zdůraznila, že dcera a syn žalobkyně mají zájem na zachování dosavadního rodinného života s matkou. Chtějí, aby její zaměstnanecká karta byla prodloužena, což jí umožní zůstat s rodinou a vedle toho jí rovněž umožní legálně pracovat a vydělávat peníze, aby podpora syna při studiu a jeho výživa nebyla závislá pouze na výdělku dcery. V tomto kontextu je dle žalobkyně podstatné, že syn je nezaopatřeným zletilým dítětem žalobkyně, protože se na území ČR soustavně a nepřetržitě připravuje na budoucí povolání a žalobkyně jako jeho matka k němu má vyživovací povinnost. Zdůraznila, že neprodloužení zaměstnanecké karty představuje závažný a nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života všech tří příslušníků rodiny. Dle žalobkyně je podstatné, že by za svojí rodinou nemohla z Vietnamu přicestovat v rámci jiného pobytového oprávnění, protože z důvodu kvót stanovených nařízením vlády nemůže žádat ani o zaměstnaneckou kartu, ani o vízum za účelem podnikání a nesplňuje podmínky pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny dle § 42a zákona o pobytu cizinců. Rozdělení rodiny by proto bylo trvalé. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná nikde neřeší, zda v případě vycestování z území ČR bude na základě žádosti podávané na Velvyslanectví v Hanoji mít reálnou možnost získat nějaké pobytové oprávnění, které by jí umožnilo návrat do ČR za synem a dcerou. Zda je v případě hrozícího zásahu do rodinného a soukromého života rodiny povinností správního orgánu zabývat se, zda je možnost získání nového pobytového oprávnění cizincem reálná, judikovaly správní soudy, přičemž poukázala na závěry Krajského soudu v Brně v odst. 23. rozsudku č. j. 34 A 34/2023-37 s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 7 Azs 405/2021-34. Žalobkyně s odkazem na tuto judikaturu uvádí, že v případě vycestování pro ni možnost získání nového pobytového oprávnění může být neřešitelná. Vyjádření žalovaného 3. Žalovaný v písemném vyjádření trval na správnosti napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. Žalovaný uvedl, že ač má zamítavé rozhodnutí dopad do soukromého a rodinného života žalobkyně, nejedná se o dopad nepřiměřený. Zdůraznil, že žalobkyně vykonávala nelegální práci od 1. 6. 2021 minimálně do 15. 11. 2022, intenzita porušení právních předpisů je tedy vysoká. Žalovaný neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by možnou nepřiměřenost napadeného rozhodnutí osvědčovaly, např. péče o nezletilé děti, nepříznivý zdravotní stav, prokazatelná materiální nouze, nutnost péče o některého člena rodiny. Obě děti žalobkyně mají pobytová oprávnění nezávislá na žalobkyni, jsou dospělé, v řízení nebylo prokázáno, že by byly na péči žalobkyně závislé, ani že by na jejich péči byla závislá žalobkyně. Žalobkyně je v produktivním věku, nebylo prokázáno a ani žalobkyně netvrdila, že by jí její zdravotní stav neumožňoval získat zaměstnání či podnikat v zemi původu a podporovat svého syna na dálku. Zdůraznil, že žalobkyně a její děti již byly od sebe odloučeny, a to když žalobkyně v roce 2017 získala pobyt na území ČR, zatímco v zemi původu nechala nezletilé děti ve věku 14 let, resp. 16 let. Žalobkyně žila na území ČR bez dětí po dobu několika let až do roku 2021, kdy tyto získaly pobyt na území ČR. Z otisků razítek v cestovním pase žalobkyně je zřejmé, že žalobkyně své tehdy nezletilé děti ani jednou nejela do země původu navštívit. K námitce, že žalovaný pochybil, když nepřistoupil k provedení výslechů rodiny, je třeba uvést, že žalobkyně měla možnost podrobnosti týkající se rodinného soužití a zásahu do rodinného života tvrdit ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 8. 11. 2024, kdy pouze poukazovala na neaktuálnost údajů o bydlištích rodinných příslušníků. K odkazu na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 34 A 34/2023-37 poukázal na to, že se týkal skutkově odlišné situace, neboť soud se vyjadřoval k případné nemožnosti dané cizinky vrátit se na území a získat jiné pobytové oprávnění za situace, kdy na území pobývaly její tři nezletilé děti, které disponovaly trvalými pobyty, a na území ČR pobýval i jejich otec, bývalý manžel cizinky. To však není případ žalobkyně; její děti jsou zletilé, přičemž nebylo prokázáno, že by členové rodiny byli nějak závislí na vzájemné osobní péči. Žalovaný konstatoval, že rodinná a osobní situace žalobkyně nijak nevybočuje z běžných případů, kdy některému cizinci není prodlouženo pobytové oprávnění a ten se musí uchýlit do jiného státu a styk se svými blízkými si musí zajistit jiným způsobem, ať již jiným pobytovým oprávněním či návštěvami v domovské nebo jiné zemi. Měl za to, že v daném případě převáží veřejný zájem na dodržování právních předpisů na poli zaměstnanosti, tedy aby cizinci primárně dodržovali parametry svého oprávnění k pobytu a neuspokojovali své životní potřeby na základě příjmů, které jim plynou z nelegálního zaměstnání, nad soukromým zájmem žalobkyně, která chce zůstat se svými dospělými dětmi. Replika žalobkyně 4. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného namítala, že nelegální práce sice představuje porušení právních předpisů, ale nejedná se o „intenzivní“ porušení, jak tvrdí žalovaný. Intenzita nemůže spočívat pouze v délce doby porušování správního předpisu. Namítala, že mezi ní a jejím synem je vztah jako mezi rodičem a nezaopatřeným zletilým dítětem, ke kterému má matka vyživovací povinnost. Zdůraznila, že v zemi původu není schopná dosahovat takových příjmů, aby mohla plnit vyživovací povinnost k synovi, který v ČR studuje vysokou školu. Žalovaný má pravdu v tom, že může ve Vietnamu získat zaměstnání nebo podnikat, ale není schopná dosáhnout takových příjmů, aby mohla syna podporovat. Rozdíl mezi příjmy ve Vietnamu a příjmy dosahovaných v ČR je všeobecně znám, je všeobecně známo, že společnosti podnikající v Evropě nechávají svoje výrobky vyrábět právě ve Vietnamu z důvodu nízkých mezd, které tam platí zaměstnancům. Žalobkyně odkazuje například na článek, ze kterého vyplývá, že pokud by byla zaměstnaná pro zahraniční společnost jako šička, vydělala by si ve Vietnamu kolem 7 000 Kč, z čehož syna podporovat nemůže. Jedná se o mzdu, která je hluboce pod hranicí minimální mzdy v ČR. Poukázala na to, že podstatná je aktuální situace, kdy obě děti již žijí v ČR spolu s ní a syn studuje vysokou školu. Žalobkyně odcestovala z Vietnamu do ČR, aby dětem zajistila lepší život. Její příjem nikdy nebyl takový, aby mohla každoročně cestovat nebo aby je mohla pravidelně navštěvovat. Uvedla, že v průběhu řízení svoji rodinnou situaci opakovaně popisovala v různých podáních. Není zřejmé, proč se žalovaný zaměřil pouze na vyjádření ze dne 8. 11. 2024. Zdůraznila, že s dětmi žije ve společné domácnosti, kde syn je přes týden v Praze, kde studuje a vrací se na víkendy. Posouzení věci soudem 5. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili. 6. Žaloba není důvodná. 7. Soud podotýká, že žalobkyně v žalobě označila jako osoby zúčastněné na řízení své děti, u nichž nebylo uvedeno, že by byly právně zastoupeny.