2 Azs 325/2020 — Nejvyšší správní soud

58 A 13/2025- 33 - text  58 A 13/2025 - 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený advokátem JUDr. Hugem Körblem sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 8. 2025, č. j. MV-110943-4/SO-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhá přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí žalované, kterým žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 30. 4. 2025, č. j. OAM-29433-18/DP-2024. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) za účelem ostatní/jiné podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a), s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť pobyt účastníka řízení na území není v zájmu ČR. 2. Žalovaná v napadeném rozhodnutí především uvedla, že z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je bez důvodných pochybností zřejmé, že důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce bylo shledání tzv. jiné závažné překážky v jeho pobytu na území, za kterou správní orgán I. stupně považoval skutečnosti vyplývající z pobytové a studijní historie na území. Nic z odůvodnění napadeného rozhodnutí nenasvědčuje tomu, že by správní orgán I. stupně podřadil zjištěný skutkový stav pod první ze skutkových podstat uvedených v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Opravným rozhodnutím ze dne 6. 6. 2025, č. j. OAM-29433-20/DP-2024, správní orgán I. stupně navíc opravil výrok tak, že je „zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území“. 3. Žalovaná se shodla s posouzením správního orgánu I. stupně, pokud jde o aplikaci tzv. jiné závažné překážky v pobytu na území. Jinou závažnou překážku pobytu účastníka na území spatřoval správní orgán I. stupně v jeho dosavadním „bezcílném“ vzdělávání formou jazykových kurzů, kterými účastník řízení zjevně nesměřuje k původně vytyčenému cíli při vstupu na území, tj. studiu vysoké školy. 4. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že jiná závažná překážka je neurčitým právním pojmem, který za účelem správné aplikace předpokládá ze strany správního orgánu správní uvážení, odkázala na rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69, v němž se Nejvyšší správní soud obecně zabýval aplikací zákonných ustanovení obsahující neurčité právní pojmy. Z tohoto rozsudku vyplývá, že správní orgány nejsou povinny obecně definovat pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ bez souvislosti s vydávaným rozhodnutím, nýbrž pouze zhodnotit, zda konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu lze pod tento pojem subsumovat. Úkolem a povinností správního orgánu I. stupně tedy je, aby daný neurčitý právní pojem vymezil ve svém rozhodnutí v návaznosti na okolnosti projednávaného případu a řádně odůvodnil jeho naplnění. Správní orgán I. stupně se zcela dostatečným a přezkoumatelným způsobem zabýval ve vztahu ke skutkovým okolnostem projednávané věci naplněním pojmu závažná překážka pobytu účastníka řízení na území. 5. Žalovaná v této souvislosti odkázala na ustálenou judikaturu správních soudů, kdy z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 313/2015-35, vyplývá, že „zákon o pobytu cizinců je založen na tom, že pobyt cizince na území musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním či studiem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 As 82/2011-81 ze dne 27. 12. 2011).“ Je věcí suverénního státu, za jakých podmínek cizince vpustí či nevpustí na vlastní území a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, kdy uplynula doba, po niž jí byl vstup a pobyt povolen. Posouzení účelu pobytu, jeho naplňování a rovněž jeho akceptace v rámci diskreční pravomoci ČR je tedy zásadní pro posouzení každého případu. Jistě je pravdou, že pokud jde o zákonem přímo definované účely pobytu, jako je např. studium, zaměstnání nebo sloučení rodiny, je diskrece správních orgánů omezena zákonem definovanými podmínkami. Jinak je to ovšem podle názoru žalované u tzv. „zbytkového“ účelu pobytu, tj. ostatní/jiné. V něm se naopak diskrece správních orgánů projevuje relativně širokým způsobem. 6. K diskreční pravomoci ČR lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2024, č. j. I. ÚS 996/24, v němž Ústavní soud uvedl: „Platná právní úprava je tedy postavena na tom, že poskytnutí souhlasu s pobytem cizince na území je výkonem diskreční moci státu, naproti tomu není dáno právo cizince na pobyt na území, resp. na povolení k pobytu.… Namítají-li stěžovatelky, že správními orgány zkoumané podmínky nejsou v zákoně výslovně obsaženy, také tato jejich námitka byla vypořádána tím, že na udělení dlouhodobého víza není právní nárok a je věcí diskreční pravomoci České republiky, resp. jejích orgánů a jejich správní praxe, komu a za jakých podmínek (ve vztahu k posouzení, zda daný účel je tím, který vyžaduje pobyt na území delší než tři měsíce) dlouhodobé vízum udělí. Tento závěr je zcela souladný se shora popsanou judikaturou Ústavního soudu.“ V rozsudcích ze dne 21. 10. 2024, č. j. 7 Azs 22/2024-27, ze dne 24. 10. 2024, č. j. 9 Azs 115/2024-32, a usnesení ze dne 23. 1. 2025, č. j. 9 Azs 260/2024-27 se pak Nejvyšší správní soud vyjadřoval k diskreční pravomoci ohledně jazykových kurzů anglického jazyka. 7. Studium či jiné vzdělávací aktivity, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců, samy o sobě nejsou samoúčelnou aktivitou cizince na území, ale mají směřovat ke svému naplnění, tj. formálně ke složení závěrečné zkoušky a získání příslušného titulu či osvědčení o absolvování, materiálně pak k získání příslušné odbornosti a kvalifikace, která má studentovi umožnit výkon určitého povolání. Aby mohl být pobyt cizince za účelem studia či jiných vzdělávacích aktivit na území prodloužen, musí rovněž činit dostatečný pokrok v příslušném vzdělávání. Specifickou kategorií vzdělávání jsou pak různé jazykové kurzy. K jazykovým kurzům obecně je třeba uvést, že zákon je zmiňuje pouze v § 64 písm. b), kdy účast na jazykové a odborné přípravě ke studiu akreditovaného studijního programu vysoké školy organizované veřejnou vysokou školou je považována za studium, a tedy za zákonem předpokládaný účel pobytu. Jde ovšem o určitou specifickou kategorii studentského účelu. Pobyt za tímto konkrétním účelem ovšem zákonodárce explicitně omezil, resp. mu stanovil určité mantinely, když jazykovou přípravu omezil jednak na přípravu na studium akreditovaného studijního programu na vysoké škole [viz § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců], tedy svázal ji s konkrétně definovaným cílem, a tuto přípravu na studium na vysoké škole pak omezil i časově, a to v § 44a odst. 2 písm. a) zákona, jímž umožnil prodloužit dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia z důvodu pokračování v takové přípravě jen jednou. Pokud jde o tzv. „obyčejné“ kurzy cizího jazyka, které nejsou studiem ve smyslu § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců, k nim se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud s tím, že takový kurz cizího jazyka není bez dalšího akceptovatelným účelem pobytu na území, resp. nelze jej bez dalšího považovat za účel „vyžadující pobyt na území“. Pokud pak jde o kurzy českého jazyka, u těch je situace poněkud odlišná, ovšem i u těchto kurzů platí, že je možné zhodnotit jejich povahu, náplň, časovou dotaci apod. Podle názoru žalované totiž ne nutně každý kurz českého jazyka, byť je spojen s osvojováním si úředního jazyka ČR, musí nutně vést k vydání pobytového oprávnění. Současně platí, že není důvodné a v zájmu ČR, aby na jejím území pobývali cizinci opakovaně a samoúčelně jen na základě jazykového kurzu českého jazyka bez jakéhokoli časového omezení a cíle. Pokud takové zjištění z podkladů konkrétního případu vyplyne, je možné shledat tzv. jinou závažnou překážku pobytu cizince na území právě ve zjevném opakovaném a bezcílném absolvování jazykových kurzů, a to bez ohledu na to, zda jde o kurz cizího jazyka nebo o kurz jazyka českého. 8. Účastník přicestoval na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu, kdy měl absolvovat přípravný jazykový kurz organizovaný Ústavem jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy, poté požádal o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné, tj. vzdělávací aktivity, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců a v rámci pobytu a studia na Lingua Sandy s. r. o. studoval český jazyk. Ke stávající