Z rozhodnutí: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkumu v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo jako opožděné podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze…
58 A 3/2026- 43 - text
58 A 3/2026 - 43
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. ve věci
žalobce: X, narozený X
státní příslušnost Vietnamská socialistická republika
bytem X
zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem
sídlem Opletalova 25, Praha 1
proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie
sídlem Olšanská 2, Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2026, č. j. CPR-40542-6/ČJ-2025-930310-V235,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkumu v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo jako opožděné podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 10. 2025, č. j. KRPL-93309-17/ČJ-2025-180022-SV. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, v délce 6 měsíců. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, neboť byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou k výkonu zaměstnání.
2. Žalobce se proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolal a odvolání spojil s žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání. Konstatoval, že při výslechu dne 8. 10. 2025 uvedl, že nerozumí českému jazyku v písemné ani mluvené podobě, a proto mu byl ustanoven tlumočník do vietnamského jazyka. Na počátku výslechu žalobce sice uvedl, že tlumočníkovi rozumí a že souhlasí s tím, aby tlumočil průběh výslechu, rozhodnutí o vyhoštění však bylo žalobci předáno v českém jazyce a do vietnamského jazyka mu nebylo přeloženo. Dne 10. 11. 2025 byl s žalobcem sepsán protokol o podání vysvětlení. V průběhu podání vysvětlení bylo zjištěno, že při výslechu dne 8. 10. 2025 bylo žalobci přetlumočeno, že dostal pokutu, a dále vyšlo najevo, že žalobce nebyl řádně poučen o svém právu na právní pomoc, nebyl mu poskytnut dostatečný prostor k volbě právního zástupce a nebyl srozuměn s tím, že mu bylo uloženo správní vyhoštění z území. Vzhledem k tomu, že žalobce nevěděl o pravomocném uložení správního vyhoštění z území a o jeho důsledcích, nepodal proti němu odvolání a dne 10. 11. 2025 se dobrovolně dostavil na pracoviště Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje. Dne 11. 11. 2025 bylo rozhodnuto o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce uvedl, že mu ve včasném podání odvolání zabránily závažné důvody, a to porušení práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušení práva na tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny, přičemž tyto důvody nastaly bez jeho zavinění, jelikož žalobce správnímu orgánu výslovně sdělil, že nerozumí českému jazyku v mluvené ani psané podobě a správnímu orgánu muselo být současně zřejmé, že se jedná o osobu neznalou práva, které musí být poskytnuto přiměřené poučení o jejím právu na právní pomoc a poskytnut faktický prostor k volbě právního zástupce.
3. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobci řádně doručeno. Žalobce jej převzal za přítomnosti tlumočníka osobně dne 8. 10. 2025, o čemž svědčí datum a podpisy uvedené na prvostupňovém rozhodnutí. Od tohoto data pak bylo třeba odvíjet počátek běhu odvolací lhůty. Žalobce byl poučen o tom, že odvolání je třeba podat ve lhůtě 10 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o správním vyhoštění. Poslední den k podání odvolání bylo pondělí 20. 10. 2025, žalobce však své odvolání podal prostřednictvím datové zprávy až dne 25. 11. 2025, tedy po uplynutí zákonem stanovené deseti denní lhůty. Žalovaná zkoumala opožděné odvolání pouze ve smyslu věty druhé § 92 odst. 1 správního řádu a dospěla k závěru, že v posuzovaném případě nejsou dány předpoklady pro přezkoumání napadeného rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, a proto neposoudila nepřípustné odvolání jako podnět k přezkumnému řízení nebo žádost o obnovu řízení či žádost o vydání nového rozhodnutí.
II. Žaloba
4. Žalobce v žalobě namítal, že správní orgány zatížily správní řízení vadou, když v rozporu s § 3 ve spojení s § 41 odst. 4 správního řádu, na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu neprominuly žalobci zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění z území, i když žalobce tvrdil a prokazoval závažné důvody na jeho vůli nezávislé, konkrétně porušení práva na tlumočníka, práva na překlad rozhodnutí a práva na právní pomoc, které mu ve svém souhrnu zabránily ve včasném podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění z území. Žalobce za účelem prokázání toho, že si nebyl vědom správního vyhoštění, doložil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie o svém zajištění, v němž je popsán průběh podání vysvětlení, z něhož vyplývá jeho nevědomost o uložení správního vyhoštění.
5. Žalobce dále doložil výpis z živnostenského rejstříku, dle kterého byl s platností do 1. 12. 2025 držitelem platného živnostenského oprávnění, ačkoli v rozhodnutí o správním vyhoštění z území je uvedeno, že žalobce není držitelem živnostenského oprávnění. Správní vyhoštění z území mu tak bylo uloženo za výkon nelegální práce v oboru, pro který žalobce toho času disponoval živnostenským oprávněním.
6. Žalobce tvrdil, že správní orgány neučinily nic za účelem objasnění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vlastní závěr o nevěrohodnosti tvrzení žalobce učinily výlučně na základě skutečností zjištěných v průběhu řízení o správním vyhoštění z území. Správní orgán prvního stupně si měl opatřit zejména protokol o podání vysvětlení žalobcem na pracovišti Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, případně provést výslech žalobce. Nevěrohodnost tvrzení žalobce nelze dovozovat výlučně z toho, že byl v řízení o správním vyhoštění z území řádně poučen o svým právech, resp. že podepsal poučení o právech a povinnostech. Žalobce je osobou neznalou práva, v řízení nebyl právně zastoupen, nebyla mu dána faktická možnost volby právního zástupce a nacházel se pod velkým tlakem. Z tohoto důvodu nemusel plně porozumět všem dokumentům předkládaným k podpisu, přičemž ve spojení s nedostatečným nebo neúplným tlumočením skutečně nemusel pochopit smysl, povahu a důsledky proti němu přijatého rozhodnutí a možnosti obrany proti němu, zvlášť pokud uloženou pokutu řádně uhradil a považoval věc za uzavřenou. Žalobce v této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 4 Azs 122/2015-23. Závěrem žalobce uvedl, že správní orgány nepostupovaly v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů podle § 2 až 8 správního řádu a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávnému a nedostatečně odůvodněnému závěru, že v případě žalobce nejsou splněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění z území a že podané odvolání je opožděné. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
7. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí a na rozhodnutí ve věci žádosti o navrácení v předešlý stav vedené pod č. j. CPR-40542-5/ČJ-2025-930310-V235. V tomto rozhodnutí je mimo jiné také uvedeno, že s žalobcem bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění, neboť nejméně dne 8. 10. 2025, kdy byl kontrolován, vykonával na adrese Turpišova 290, Chrastava na stavbě domu pomocné zednické práce, tj. jako cizinec byl na území České republiky zaměstnán, aniž by vlastnil oprávnění k pobytu či povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Platnost povolení k pobytu za účelem podnikání žalobci skončila dne 19. 11. 2024. Ačkoli žalobce disponoval vízem za účelem strpění dle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců vydaným s platností od 17. 3. 2025 do 31. 5. 2025, toto vízum ho k výkonu zaměstnání ani podnikání neopravňovalo, neboť mu za tímto účelem nebylo vydáno žádné povolení k pobytu. Výpis z živnostenského rejstříku vydaný s platností od 17. 3. 2025 do 1. 12. 2025 tak nemohl odůvodňovat jiný závěr.
IV. Replika a další vyjádření žalobce
8. V replice k vyjádření žalované žalobce uvedl, že § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona